Při pozorné četbě Pastýřského listu ke Slavnosti Zvěstování Páně a ke Dni nenarozených dětí (https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210322budme-nablizku-nenarozenym-i-jejich-rodicum-pastyrsky-list-ke-slavnosti-zvestovani-pane#%29) čtenář odhalí jeden omyl. Po explicitním odsouzení potratů totiž následuje tento odstavec:
"I když nám srdce při myšlence na osud tisíců nenarozených dětí krvácí, nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli. To nedělal ani Kristus. Bůh respektuje svobodnou vůli každého člověka, která mu byla darována při jeho početí a která mu zůstává na věky. Podporu však může vyjádřit každý z nás, přičemž její formu si lze zvolit dle situaci a možnosti. Doporučeníhodné jsou zejména vroucí modlitba, trpělivé naslouchání, tišící i povzbuzující slovo, dobrý příklad a samozřejmě pak nezištná praktická pomoc."
Z tohoto odstavce je patrné, že dle mínění biskupů nemůže ani stát nařídit zákaz potratů, protože by to znamenalo vnucovat lidem dobro proti jejich vůli, ani Církev nemůže lidem tuto nauku (nauku o zlu potratů) hlásat.
Opětovně se ukazuje, jak neznalost základní nauky Církve o povinnostech státu a Církve navzájem, o působnosti a povinnosti státní autority, vládne v pokoncilní Církvi (např. neznalost nauk Jeho Svatosti Lev XIII. např. v encyklikách Diuturnum illud, Immortale Dei, Graves de Communi, či Libertas praestantissimum, nebo nauka Jeho Svatosti bl. Pia IX. v encyklice Quanta cura a v Syllabu errorum). Při pozorné četbě těchto dokumentů by totiž biskupové došli k závěru, že nejenom Církev, ale ani stát nemůže být indiferentní vůči zlu, kterými potraty jsou. Naopak je povinností státu a samozřejmě Církve toto zlo pojmenovat, odsoudit a zamezit jeho šíření, právě proto, že je dobrem chtěným Bohem zachovat nenarozené děti při životě. A ne tvrdit nauku, že se nesmí dobro lidem vnucovat proti jejich vůli.
Jeho Svatost Lev XIII. nás učí např. v encyklice Libertas praestantissimum: Kdo se snaží, aby vlády států nebraly ohled na Boží zákony, odvracejí státní moc od řádu, který od jejich řízení Bohem přirozeně je jim předepsaný. Je tedy omylem, pokud se tvrdí, že stát se nemusí Božími zákony řídit a může jednat i proti nim. ... Občanský nebo také lidský zákon je pravidlem pro člověka, pokud je údem lidské společnosti. Úkolem občanského zákonodárství je, aby z přirozeného zákona učinilo důsledek, které z něho přímo a bezprostředně plynou. Aby zákony byly závazné, musí být řádně vyhlášeny. ... Zákony mají závaznou moc z Věčného zákona a proto jsou pravidlem svobody. Jestliže některá nařízení odporují zásadám zdravého rozumu, nejsou zákonem. Všech ostatních spravedlivých zákonů je třeba být poslušen. Veškerá pravá svoboda předpokládá úctu k autoritě Boží.
V encyklice Immortale Dei Jeho Svatost Lev XIII. píše, že je omylem hledat pravidla sociálního života mimo učení katolické Církve. Stát se odchyluje od pravidel a principů přirozenosti (přirozeného řádu), podporuje-li nezměrnou libovůli názorů a skutků do té míry, že lze lidi odvádět od pravdy a ctností. Stát bez náboženství nemůže být státem spořádaným. Zvláště Lev XIII stanovil, aby bylo pravidlem každého křesťana, že není dovoleno činit rozdílu mezi povinnostmi soukromé osoby a občana a to tak, že by se v soukromém životě podroboval autoritě Církve, ale ve veřejném životě by ji odporoval. (to se právě v inkriminovaném odstavci děje). To by znamenalo spojovat dobré se zlým a způsobit v člověku vnitřní rozpor. Křesťan má zůstat křesťanem stejně důsledným a nikdy se v ničem odchýlit od křesťanské ctnosti. Pokud se katolíci účastní veřejných záležitostí, nedělají to ani nesmějí dělat tak, že by souhlasili s tím, co je ve státním zřízení nedobrého, nýbrž aby pokud možno hleděli se vší upřímností a opravdovostí přizpůsobovat samo státní zřízení veřejnému dobru, a sice tím, že se budou snažit vlít jako účinný lék moudrost a sílu katolické víry do žil státního života.
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nauka Lva XIII., bl. Pia IX. a dalších papežů je v radikálním rozporu s tím, co se píše v odstavci Pastýřského listu.
Jako naprosto nehorázné je tvrzení, že by nechtěl dobro vnucovat ani Kristus, což odporuje vůli Kristově, neboť Kristus jako Bůh v Trojici jediný je Tvůrcem nejenom církevní, ale i státní autority a nařídil státní autoritě, aby stanovovala zákony a upřednostňovala zákonnost a dobro, vedla lid ke ctnostem a obecnému blahu, jak jsem ukázali výše. Když stát nařizuje, působí i proti svobodné vůli jeho občanů a "vnucuje" jim formou zákonů a kriminalizace dobro, které vychází z Božích i přirozených zákonů. Totéž však ustanovil Kristus Církvi svaté, aby hlásala morální učení všem pokolením a všem národům, pokud se svatým Pavlem řekneme, vhod, či nevhod. Což trvale potvrzovala nauka papežů před II. Vatikánským koncilem.
V tomto inkriminovaném odstavci Pastýřského listu se ozývají, nebo z něho vyplývají závěry, které lze ztěží za katolíky podepsat a které resonují v odsouzených větách Jeho Svatosti bl. Pia IX., když odsoudil větu: "...že učení katolické Církve odporuje dobru lidské společnosti..." (odsouzená věta č. 40 Syllabu bl. Pia IX. z 8. 12. 1864 obsahující hlavní bludy naší doby), odsouzené větě č. 56: "...Mravní zákony nepotřebují Božského potvrzení, a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha..." a konečně s větou č. 57 "...věda filosofická i morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jít svou vlastní cestou, nezávislou na Božské a církevní autoritě."
Ze zavržených vět bl. Pia IX vyplývá jasná církevní pozice, kterou můžeme aplikovat na téma potratů, je patrné, že dobro, které vyplývá z nauky Církve o zlu potratů nejenom že neodporuje lidské společnosti, ale musí jí hájit stát a státní autorita, mravní zákony musí být promítnuty do lidských zákonů a občanské zákony musí být v jednotě s morálním učení Církve. To, že církevní hodnostáři říkají, že toto dobro morální nauky o zlu potratů nemáme právo prosazovat, tak dochází liknavostí k nepřímé podpoře potratů. Stát nemůže být v těchto morálním věcech neutrální (indiferentní), nebo dokonce zlo podporovat a dobro omezovat.
Proto slova "nemůžeme druhým dobro vnucovat proti jejich vůli" je možné chápat v tom smyslu, že stát může nejenom potraty legalizovat, resp. že je nemá kriminalizovat, nebo že stát nemůže nikoho nutit, ani Církev nařizovat a hlásat o zlu potratů. A to je omyl. Interpretace takového odstavce Pastýřského listu se však nabízí a mělo by to rozhodně vadit katolíkům věrným katolické Tradici a učení papežů.
