Panna Marie sdělila ve Fatimě mnoho závažných poselství, ze kterých by měli
katolíci vyvodit určité závěry a přizpůsobit svůj život těmto zprávám. Tyto
zprávy sdělené třem malým portugalským dětem v roce 1917 a v pozdějších letech
sestře Lucii v době jejího působení coby řeholní sestry, jasně ukazují obsah
posledního tajemství, které dodnes nebylo zveřejněno. Do dnešního dne se však
díky lidské ubohosti nestalo se zprávou Panny Marie z Fatimy nic. Dalo by se
říci, že díky těmto fatálním lidským selháním nejvyšších představitelů došlo k
tomu, co se říká ve třetím fatimském tajemství, které je plné varování ohledně
trestů neuposlechnutí slov Nebeské Matky. Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci
nebylo, pád komunismu a dalších nepřátelských ideologií jako je liberální
demokracie rovněž nenastal a my se dnes s bolestí v srdci ptáme, proč naši
předkové byli tak hluší a slepí a způsobili, že tresty díky tomu všemu dopadly
tak tvrdě, tak strašně a ďábelské zmatení nastoupilo svou vítěznou cestu.
Pravděpodobně to navždy zůstane tajemstvím, které se nedozvíme a na základě
některých indícií můžeme jenom matně rekonstruovat, proč se tak stalo a jaké
příčiny tomu vévodily.
Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí
pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout
spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat
spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými
papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický
liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou
z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a
centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme
v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou
vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi
evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k
náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou
rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým
formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální
chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z
těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí
katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto
celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu
učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v
dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus,
socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a
zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví,
jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální
katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají
katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s
politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a
nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku
1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální
království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou
šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně
demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a
zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta,
podobně jako prostý občan, musí být poslušna verdiktu Církve. Pokud
neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na
osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů.
Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně
blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili
o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože
ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký
úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily,
sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním
verdiktu Božím v našich prostých životech.
Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti
liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době
po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po
napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po
napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení
způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia
VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti
spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce
totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.
Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři
zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v
těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald,
Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť
se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais.
Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory
do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský
řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus,
koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v
dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a
kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s
prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života.
Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a
univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé
věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu
pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním
příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého
Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství.
Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o
kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu
šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních
katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly
větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model
státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž
ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako
nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv.
Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo
prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a
vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při
korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je
synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve,
které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické
koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí
můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím
různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20.
století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec,
papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální.
Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její
hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a
lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným
nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a
febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty
jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské
autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena
na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí
bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno
s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti
konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním
vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V
roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie,
v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas
ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit
válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům
zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku
1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi
hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes
von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k
obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá
jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála
Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward
Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další
bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo
důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud
se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy
nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem
moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.
Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu, ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.