Principy katolického ultramontanismu - Prinzipien des katholischen Ultramontanismus

 

"A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Jeho Svatost Papež Bonifác VIII. 

Panna Marie sdělila ve Fatimě mnoho závažných poselství, ze kterých by měli katolíci vyvodit určité závěry a přizpůsobit svůj život těmto zprávám. Tyto zprávy sdělené třem malým portugalským dětem v roce 1917 a v pozdějších letech sestře Lucii v době jejího působení coby řeholní sestry, jasně ukazují obsah posledního tajemství, které dodnes nebylo zveřejněno. Do dnešního dne se však díky lidské ubohosti nestalo se zprávou Panny Marie z Fatimy nic. Dalo by se říci, že díky těmto fatálním lidským selháním nejvyšších představitelů došlo k tomu, co se říká ve třetím fatimském tajemství, které je plné varování ohledně trestů neuposlechnutí slov Nebeské Matky. Rusko zasvěceno Neposkvrněnému Srdci nebylo, pád komunismu a dalších nepřátelských ideologií jako je liberální demokracie rovněž nenastal a my se dnes s bolestí v srdci ptáme, proč naši předkové byli tak hluší a slepí a způsobili, že tresty díky tomu všemu dopadly tak tvrdě, tak strašně a ďábelské zmatení nastoupilo svou vítěznou cestu. Pravděpodobně to navždy zůstane tajemstvím, které se nedozvíme a na základě některých indícií můžeme jenom matně rekonstruovat, proč se tak stalo a jaké příčiny tomu vévodily.

Třetí tajemství hovoří zcela jasně o krizi v katolické Církvi způsobené II. vatikánským koncilem. (Celou chronologii událostí ve Fatimě až do pontifikátu Jana Pavla II. ve vztahu k Fatimě popisuje velmi přehledně kniha P. Kramera pod názvem Final Devil´s Battle - Poslední ďáblova bitva a mnoho dalších knih)

Skutečně se naplňují předpovědi Matky Boží s přesností až zarážející. Na druhou stranu díky lidské upovídanosti některých duchovních dnes můžeme snadno rozluštit, co se naplnilo z Fatimského třetího tajemství a také, že stále není naplněn předpovězený osud svatého Otce, kterému může hrozit závěrečný útok nepřátelských sil. Nevíme, zda to bude papež František, případně jeho nástupce, který bude vystaven vražednému útoku, ale jedno je jisté, že tato hrozivá vize Matky Boží může být velmi snadno naplněna. Katolíci jsou však zcela jasně odhodláni Svatého Otce bránit. Kdo chrání Náměstka Kristova, nemůže být v rozporu s Bohem. A Svatý Otec má právo nařídit svým věrným, aby byli pověřeni i takovými úkoly, které budou znamenat splnění riskantního úkolu a možné ohrožení vlastního života. Vzpomeňme na to, jak Pius XII. přemýšlel o vyhlášení křížové výpravy na obranu Maďarska, při vpádu Sovětů do této naší země sv. Štěpána, vzpomeňme na bojovníky z Vendée, kteří se vzepřeli Francouzské revoluci spolu s bojovníky z Normandie a dalších oblastí Francie, vzpomeňme na bojovníky Cristeros z Mexika, kteří se vzepřeli zednářské vládě, která bojovala proti katolické Církvi. Papežové mají právo vyhlásit křížovou výpravu kdykoliv a kdekoliv a toto právo nikdy neztratili ani v 21. století. Proto je třeba očekávat, že narůstající christianofobie je pouze budoucí předzvěstí závěrečného boje katolické Církve proti svým odvěkým nepřátelům: bolševismu, modernismu a liberální demokracii a jakékoliv formě anarchie, či totality. Naskýtá se však otázka některých věřících: Máme bránit papeže, který podporuje LGBT hnutí, který rozbíjí manželství (Amoris Laetitia), podporuje homosexuální predátory v kurii (např. McCarrick), šikanuje věřící a řeholní komunity věrné sloužení pravé mše svaté dle rubrik z roku 1962, nemající katolické smýšlení v otázce víry a věroučných otázek apod.?  Pokud nás svatý Otec současný, či budoucí požádá, nás laiky, o to, abychom ho bránili na hradbách ve Vatikánu, potom každý katolík je povinen uposlechnout. I nekatolický papež stále drží pevně stolec sv. Petra, byť bloudí ve víře a v morálce a podporuje neomarxismus. v tom se lišíme od  sedesvakantistů. Zastávání úřadu je naprosto zcela jiná věc od toho, pokud někdo jako řádně zvoleným papežem bloudí ve víře a v morálce. Jinými slovy řečeno, pokud ten, kdo platně zastává úřad, do kterého byl platně zvolen, bloudí jako papež František ve víře a v morálce, stále tento úřad zastává, i kdyby upadl do hereze. Ještě jinými slovy řečeno: držení úřadu prostě není závislé na míře pravověrnosti či upadnutí do hereze osoby tento úřad držící. 

Je však třeba znovu připomenout, že papežové následujících desetiletí pouze potvrzovali, že pokud nezvítězí morálka a náboženství, nemůže vzniknout spravedlivý stát, který hledá blaho svých občanů a nemohou existovat spravedlivé hospodářské vztahy a tržní mechanismus, ale zůstane u moci římskými papeži prokletý kapitalistický mamonismus a s ním spojení demokratický liberalismus. Socialismus a komunismus však dle sociálních encyklik není cestou z kola ven, ba právě naopak. Je to uvržení do totalitarismu znárodňování a centralizovaného hospodářství, které jde na úkor soukromému vlastnictví. Žijeme v době neuvěřitelných politických a hospodářských experimentů, které si jsou vzájemně extrémními pozicemi. Co však říkají papežové, kteří této krizi evropských národů započaté Revolucí 1789, chtěli čelit? Návrat k náboženství, k morálce a ke stavovskému uspořádání státu, podporou rodiny a prorodinné politiky, katolickým pojetím výchovy a katolickým formováním osobnosti a dalšími principy, bez kterých se současný liberální chaos neobejde. A proto naše pozice nechtějí být pouze založené na některých z těchto principů, ale to co katolíka odlišuje od ostatních je celostní pojetí katolické víry a principů, které katolická Církev vždy hlásala. Jedním z těchto celostních hnutí, který vedl k definici papežské neomylnosti a k sociálnímu učení katolické Církve byl ultramonstanismus. A věřte, nebo nevěřte, že v dnešní době bludných nauk, kterými jsou liberální demokracie, modernismus, socialismus, komunismus a nacionalismus, či národovectví, globalismus a zednářské pojetí světa, které vede ke korupci rodiny a k záměně rolí pohlaví, jediným lékem je důsledný katolický ultramontanismus, chcete-li integrální katolicismus. Je opravdu velmi trapné, pokud si katolíci pořádají katolické školy a konference a potom jdou, spojují se s nepřáteli Církve, s politiky nejhrubšího zrna, vytvářejí hnutí se zaťatou pěstí ve svém logu a nejsou o nic lepší, nebo horší, než jejich republikánští revolucionáři roku 1789. V důsledku je to potupa všeho toho, co tvoří sociální království Ježíše Krista. Bohužel jsou potom i ti, kteří sice jsou šlechtického původu, ale jsou ochotnými kolaboranty s liberálně demokratickým režimem, který odporuje Bohu, je zavržen Církví a zpronevěřili se tomu, co je Církev katolická vždy učila. Šlechta, podobně jako prostý občan, musí být poslušna verdiktu Církve. Pokud neposlušnost přetrvává, věřte, nebo nevěřte, Bůh si to se všemi vyřídí na osobním soudu. Bůh od nás očekává věrnost a konzistentnost našich postojů. Proto nás tolik děsí tato realita Božího soudu, která se tak nezadržitelně blíží a rozpomínáme se na svědectví svatých Otců, kteří pouze s hrůzou hovořili o nadcházejícím osobním soudu Božím. Bojme se osobního soudu Božího, protože ten nenechá nikoho v pokoji, ale bude požadovat onen poslední halíř zpět. Jaký úděs a hrůza hovoří ze svědectví sv. Faustyny Kowalské, sv. Terezie z Avily, sesry Josefy Menendéz, dětí z Fatimy a dalších svatých o tomto posledním verdiktu Božím v našich prostých životech.

 

Ultramontanismus nemá svůj počátek pouze v bouřích Velké Francouzské revoluce, ale již v počátcích Církve dle Kristova příkazu a následně ve středověku vidíme ze strany papežů oprávněnou touhu zjednat si právo hovořit i do světských a státních záležitostí národů, pokud se nějakým způsobem vztahují k víře a mravům. Jmenujme pro ukázku pontifikát Lva I. Velikého (440-461), který formuloval a prohloubil papežský primát. Jeho Svatost papež Lev I. je znám výrokem, že jako Petrův nástupce je ctěn pouze jako člověk, který v sobě navěky spojuje starost všech pastýřů o bezpečí všech svěřených oveček, a že ani při nedůstojném nástupci neztrácí nic ze své důstojnosti. Za papeže Gelasia I. byl rovněž poprvé formulována teze, že císařská moc je podřízena papežské. Papež píše v roce 494 císaři Anastasiovi I.(491-518): "Z toho si milostivě učiň závěr, že se nikdy nikdo ...nesmí povyšovat... nad onoho muže, jehož Kristovo slovo nadřadilo veškerému člověčenstvu a jehož důstojná Církev sama s důvěrou uznává za svého primase..." Za papeže Symnacha (498-514) se objevují v symnachiánských falzifikátech čistě propapežské ideje, které významně zasáhnou do chápání papežské autority ve světě a budou opakovány i v budoucnosti. Např. v Dictatus papae papeže Řehoře VII. (1073-1085) tak najdeme výrok: "Nad ním (papežem) nemá nikdo soudní pravomoc" a v Decretum Gratiani (1140) se dočteme: "Žádný smrtelník si nesmí činit nárok kárat papeže za jeho chyby, neboť ten, jenž musí soudit všechny, nesmí být nikým souzen, pokud nezačne odpadávat od víry." Jak aktuální v dnešní době církevní krize! Prima sedes a nemine iudicatur! Velmi důležitá je zde tzv. Formule papeže Hormisdase, že apoštolský stolec má zachovávat po všechny časy katolické náboženství nedotčené. To je jasný důkaz toho, že papež je odpovědný papežskému stolci a úřadu, který v Církvi zastává a nemůže tudíž učit naukám, které odporují katolické nauce. Na tuto teorii potom navazuje dogmatické učení I. Vatikánského koncilu a IV. konstantinopolského sněmu roku 869. V době pontifikátu papeže Štěpána II. (752-757) vzniklo jedno ze slavných falzifikátů tzv. Konstantinova donace. Podle ní daroval císař Konstantin papeži Silvestrovi (314-335) Řím a celý západní svět. Podařilo se později odhalit, že donace je falzum, ale pro nás není důležité, zda šlo o falzum, ale o ideje, které se v ní objevují. Donace totiž nastiňovala obraz papežské vlády na této zemi, vládu theokracie a papežství se jí pokusilo uskutečnit. Můžeme konstatovat, že úspěšně. Rovněž i velký světec Bernard z Clairvaux dotvořil pojetí papežství. Pro sv. Bernarda je papež tělem z těla Božího, duchem z ducha Božího a proto nemá ve svém postavení sobě rovného. Je nejvyšším králem a knězem. Papež vlastní podle sv. Bernarda světský i duchovní meč. Musíme ovšem tomu dobře rozumět ve smyslu nauky o dvou mečích. Nauka o dvou mečích nás učí, že Kristus, pravý Bůh a pravý Člověk, je Král všehomíra, a proto i jeho království, které zahrnuje jak jednotlivé duše, tak i celou společnost, musí být uznáváno od všech národů světa. 

A tak je Jeho nevěsta, svatá Matka Církev, Královnou a papež užívá toto království jako zástupce, a to ve dvojím smyslu:

- papež uplatňuje svou přímou moc v duchovní oblasti skrze církevní hierarchii (biskupy a kněze);

- papež může použít i nepřímou moc v sekulární oblasti, která je svěřena laikům, především přirozeným vůdcům, jako jsou císařové, králové, rytíři, hlavy států, političtí představitelé, vůdci kmenů, hlavy rodin. Hierarchie tyto přirozené vůdce vede, ale i je napomíná, ano, dokonce je odsuzuje, je-li to potřeba, tak jako tomu bylo u chybujících panovníků v minulosti. Skrze tuto autoritu a také proto, že katoličtí vůdcové tuto nepřímou moc papežů respektovali, mohli papežové v minulosti sesadit např. dva německé římské císaře. Tato nepřímá moc byla naposledy použita papežem sv. Piem V., když exkomunikoval královnu Alžbětu I. a tím zbavil každého z poddaných povinnosti ji poslouchat. Uveďme další příklady z minulosti uplatnění nepřímé papežské autority.

Za pontifikátu Jeho Svatosti Innocence III. došlo k odmítnutí a anulaci anglické Magny Charty. Je znám i jeho výrok: "Protože knížata mají jen jednotlivé provincie a králové jen jednotlivé říše, převyšuje je Petr co do výšky i do šířky, neboť on je místodržící Toho, jemuž patří země a její hojnost, svět i lidé." Za pontifikátu Jeho Svatosti Bonifáce VIII., který bulou Clericis laicos z roku 1296 zakázal duchovním platit jakékoliv mimořádné daně bez papežova svolení, bulou Ausculta fili z roku 1301 přikazoval francouzskému králi Filipovi Sličnému, aby se osobně dostavil do Říma složit účty a slavnou bulou Unam sanctam z roku 1302 papež potvrdil, že existuje pouze jedna Církev a mimo ni není žádné spásy. Její hlavou jest Kristus, vládnoucí prostřednictvím sv. Petra a jeho nástupců. Oba meče, duchovní i světský patří Církvi, která sama vládne duchovním mečem a světský propůjčuje knížatům, ta jím však musí vládnout podle jejích pokynů. Zatímco duchovní moc smí soudit moc světskou, může na duchovní moci požadovat skládání účtů pouze Bůh. A konec buly je zakončen nádhernou větou, při které ultramontanista, i každý katolík, zaplesá: " A TAK PROHLAŠUJEME, ŘÍKÁME A STANOVÍME, ŽE KAŽDÁ LIDSKÁ BYTOST MUSÍ BÝT V ZÁJMU SVÉ SPÁSY PODŘÍZENA PAPEŽI V ŘÍMĚ." Tuto větu potvrdil V. lateránský koncil. Autorita papežů se projevila i v dalších rozhodnutích papežů: Jeho Svatost Innocenc X. odmítl a anuloval závěry Vestfálského míru v roce 1648 bulou Zelus domus Dei, za pontifikátu Jeho Svatosti Pia VI. došlo k odsouzení revoluce 1789 a Civilní konstituce i přísežná kolaborující francouzskou národní církev byla odsouzena 10. března 1791 brevem Quod aliquantum a 13. dubna 1791 brevem Caritas. Prohlásil v nich všechny "církevní" akty Ústavodárného shromáždění za neplatné a duchovním, kteří složili požadovanou státní přísahu, pohrozil exkomunikací. Za pontifikátu Jeho Svatosti bl. Pia IX. došlo k odsouzení církevního zákona v Prusku a Rakousku (1868) a byl zavržen liberalismus nejenom na úrovni náboženské, ale i politické.

Idea katolického ultramontanismu se rozšířila v 19. století jako opozice proti liberalismu a rozmělňování církevní struktury, znásilňováním práv Církve v době po revolucích 1789, 1848 a sociálních převratech v moderní Evropě po napoleonských válkách.
Širokou podporu získal ultramontanismus v době konání Vídeňského kongresu po napoleonských válkách, kdy Církev triumfovala tím, že dokázala přežít utrpení způsobené Velkou francouzskou revolucí a pokořením papežství za pontifikátu Pia VI. a Pia VII. V důsledku revolučních zmatků začali čelné evropské osobnosti spatřovat blaho Církve a celého světa v těsném spojení s papežstvím. Revoluce totiž podstatnou měrou znevážila katolickou Církev.

Papežství naproti tomu získalo mnoho sympatií tím, jak ostudně revolucionáři zacházeli s Piem VI. a Piem VII. A jak statečně tito dva papežové obstáli v těžké zkoušce. Vlivní literáti a publicisté jako Chateaubriand, de Bonald, Lamennais a de Maistre začali rozvíjet program důsledného ultramontanismu, byť se někteří později obrátili proti katolické Církvi jako např. Lamennais. Němečtí vydavatelé de Maistrovy knihy "Du Pape" shrnuli jeho názory do těchto slov: "Bez papeže by již neexistovalo křesťanství a společenský řád by byl nevyhnutelně zasažen v samém svém srdci." Ultramontanismus, koncipovaný zprvu ve Francii (první dcera Církve) nalezl živnou půdu i v dalších zemích. Došlo rovněž k velkému rozkvětu náboženských společností a kongregací. Řím se tehdy mohl opřít o tento mocný ultramontánní proud a začít s prosazováním své vedoucí role ve všech oblastech církevního života. Ultramontanismus vyvrcholil I. vatikánským koncilem s učením o neomylnosti a univerzálním primátem papeže. Ultramontanismus a jeho čelní představitelé věděli velmi dobře, že není možné se přizpůsobit duchu doby a liberálnímu pojetí světa. Bartolomeo Cappellari, pozdější Řehoř XVI., byl prvopočátečním příslušníkem ultramontanistického hnutí. Svou knihou "Triumf Svatého Stolce a Církve nad útoky novátorů" se významně zapsal do šíření slávy papežství. Ultramontanismus vedl k posílení práv a pozic papežství a k jeho slávě, o kterou přišlo v průběhu Revoluce 1789. Jak již bylo naznačeno, ultramontanismu šlo o podtržení významu papežské moci nad velkým množstvím národních katolických Církví a zabraňoval těmto lokálním biskupským stolcům, aby měly větší podíl nezávislosti na centrální papežské moci. Odmítal takový model státu, který chce oslabit moc Církve a nebo se chce od ní oddělit. Rovněž ultramontanismus zdůrazňoval nutnost, aby Církev bděla nad státy jako nadnárodní a nadstátní autorita, která je zosobněna papežským úřadem. (srv. Leichtenberger, Encyc. Des sciences religieuses, 1882) Hnutí rovněž chtělo prosadit zachování papežského státu a některých papežských privilegií raného a vrcholného středověku. (například potvrzení volby císaře svaté říše římské při korunovaci) V literatuře se často objevuje fakt, že ultramontanismus je synonymem pro integrální tradicionalistické hnutí uvnitř katolické Církve, které stálo jako mocná hradba proti racionalisticko-protestantsko-modernistické koalici s jejich liberálními vizemi, které neblaze měnily svět. S touto tezí můžeme souhlasit. Ultramontanismus vedl válku proti liberálním tendencím různého zabarvení a stal se základem pro integrální katolicismus přelomu 19. a 20. století. Ultramontanismus je více zaměřen konkrétně na papežský stolec, papežství a jeho funkci. Je svým zaměřením protireformační a klerikální. Centralizovaná papežská autorita není platná pouze na poli Církve a její hierarchie, ale rovněž má autoritu i nad všemi hlavami ostatních státních a lokálních církevních útvarů a autorit. Ultramontanismus se stal otevřeným nepřítelem gallikanismu ve Francii, josefinismu v Rakouské monarchii a febroniasmu v Německu. Konciliaristní ideje s koncem středověku byly odmítnuty jako odporující papežskému primátu a zvítězilo centralní pojetí papežské autority chtěné Ježíšem Kristem. Konečná porážka konciliarismu byla provedena na I. vatikánském koncilu. Je zajímavé si připomenout, že ultramontánní hnutí bylo spojeno s rozkvětem jezuitského řádu po jeho znovuobnovení a bylo spojeno s theologií Francesca Suareze. Boj proti decentralizaci papežské moci a proti konciliarismu uvnitř katolické hierarchické Církve musel skončit definitivním vyjádřením Magisteria Církve. Ultramontanisté slavili jeden triumf za druhým. V roce 1854 bylo slavnostně definováno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie, v roce 1864 byl zveřejněn Syllabus errorum bl. Piem IX. Papež vyslyšel hlas ultramontanistů a zhodnotil svou váhou papežské autority, že je třeba vyhlásit válku pseudomodernímu vývoji světa a bránit katolickou Církev proti nepřátelům zvenčí i zevnitř. Ultramontánní hnutí kulminovalo ve své činnosti kolem roku 1869-1870 s promulgací dekretů o papežské neomylnosti a primátu papeže. Mezi hlavními představiteli ultramontanismu uveďme další jméno: Kardinál Johannes von Geissler, který svým životním dílem potvrzuje, že ultramontanismus vedl k obnově Církve, k řešení sociálních a společenských problémů. Zvláště je známá jeho podpora Kolpingovu dílu. Jmenujme další představitele, kardinála Louis-Edouard-Desire Pie, kardinál Camillo Mazzella, SJ, kardinála Henry Edward Manninga, kardinála Paula Cullena, kardinála Williama Henry O'Connella a další bojovníky. Ultramontanistické hnutí mělo své budoucí důsledky: podtrhlo důležitý fakt, že katolická Církev a její autorita se nikdy nemůže mýlit, pokud se týká víry a mravů a že nikdy nemůže přijmout moderní omyly ani se nikdy nemůže smířit s tzv. pokrokem světa, který vede od Boha. Stalo se základem moderního tzv. integralistického katolicismu a hradbou proti modernismu.

Hlas integrálního katolicismu, chcete-li ultramontanismu, nemůže být nikdy umlčen, protože je garantován samotným Bohem jako proti-lék proti ďábelské Revoluci 1789. Někdo si může ukončit svůj web, či blog na obranu katolicismu, ale nikdy neumlkne hlas těch katolíků, kteří zůstávají věrní Bohu a Jeho věčným pravdám. Bojíme se soudu Božího více, než sankcí tohoto ubohého světa.

Až konečně papež začne vykonávat svou vládu v katolickém smyslu, tak by měl začít konečně kritizovat nešvary tohoto světa adresně a neschovávat se za obecnými kritikami, které nikam nevedou. Na posledním obrázku je pár adeptů, ne všichni, kteří si zaslouží výprask. 

Sametový podvod aneb historické lži pokračují - Samtene Gaunerai und geschichtliche Lügen weiterführen!

 

Jak už to v dějinách tohoto malého národa chodí, i 17. listopad 1989 dostal nádech mytologického mezníku v moderních dějinách českých zemí. Před dvaceti lety začala tzv. sametová revoluce. Kdo byli její vůdci? Co se vlastně stalo? Je skutečně pravdou, že 17. listopad je koncem totality? Mnoho otázek se vynořuje z tohoto mytologického data, které muselo, podobně jako každá jiná historická událost, dostat punc události nanejvýš výjimečné a hodnotově nejskvělejší. Bylo napsáno mnoho knih a článků o 17. listopadu. Ze všech stran se dozvídáme podrobnosti večerního zásahu, dlouholetý boj protikomunistické opozice v ilegalitě, znovu jsou nám opakovány záběry z Letenské pláně a z dalších míst tehdejšího Československa, projevy nově nastupujících pohlavárů - chcete-li papalášů, kteří se ukazují po celá desetiletí, že nejsou o nic lepší než jejich komunističtí předchůdci. Když si dnes přehrajeme tehdejší události, musíme konstatovat, že sliby dané novou politickou garniturou se nesplnily. Pamatujeme se, jak M. Zeman řečnil na Letenské pláni a hodnotil stav našeho národa ve srovnání se západními zeměmi, jak jsme pozadu, jak bude mnoho let trvat než je dohoníme. Dokonce zazněla taková slova, že nebude nezaměstnanost a další sociální nejistoty. Následovalo naivní Havlovo Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, které bylo stejně tak absurdní jako celá komunistická nauka o třídním boji a zvrácenost totalitního režimu. Ale za pár dní si český Švejk pospíšil, aby se zasedlo k jednomu stolu s těmi, kteří ještě před měsícem, případně desítkami let pronásledovali a terorizovali tento národ. A v tu chvíli bylo zřejmé, že tato revoluce nebude klasickou revolucí, kterou známe z Francie 18. století. Tato revoluce dostane název sametová, protože v ní nová garnitura začala nebezpečným způsobem vést dialog s představiteli totalitní moci a krýt jejich zločiny. Každému je jasné, že vést dialog s ďáblem je ošemetná věc a vede k tomu, že člověk ďáblu nakonec podlehne. Stalo se tak i v případě představitelů Občanského Fóra a Verejnosti proti násiliu. Komunistická moc totiž mohla během několika málo hodin utopit v krvi celou tuto "studentskou naivitu", která pochodovala Prahou z Albertova na Národní třídu.

Došlo k jednáním, ze kterého si prostý člověk odnesl jediné na adresu komunistů: Předejte moc a nebudete stíháni. Poté došlo ke Klausovu utahování opasků, amnestii vězněných a k první vlně zdražování. Více či méně se politická totalita přeměňovala v totalitu ekonomickou. Pozlátkem nového režimu bylo heslo: otevřené hranice, možnost svobody pohybu. Je toto možné ve chvíli, kdy nemáte peníze a ekonomická totalita papeži odsouzeného kapitalismu tvrdě dolehne na prostého občana? Začala doba decentralizace hospodářství: Od stejně mylného plánovaného hospodářství k neviditelné ruce trhu spojené se slavnou krádeží v podobě privatizace.

Začalo se s vracením komunisty zabaveného majetku a noví majitelé se ujímali svých nemovitostí. Výjimkou byla z části Církev katolická a menší křesťanské denominace, případně šlechtické rody, kterým bylo v pluralitní společnosti ve jménu svobody vráceno minimum. Dalším pozlátkem bylo znovuoživení vzpomínky na Benešovy dekrety, dávno zasuté a zapomenuté, a začala opětovně česká protiněmecká rétorika, která používala sentence o kolaborantech a zrádcích a že vlastně všichni sudetští Němci byli zrádci. Historická zglajchšaltovaná věda, pohrobek komunistické mašinérie, pokračovala se stejnými učebnicemi historie i v době tzv. "svobody". Je jistě zajímavé, že se po 40 letech vracel majetek oprávněným vlastníkům, ale už se nikdo neptal, jestli se neděje další nespravedlnost u těch, kteří majetek získali řádnou koupí a nevěděli, že jde o zabavený majetek z let 1948-1950. Rudý démon se změnil v různobarevného démona mamonu, mafianismu a nikým neřízené české společnosti, na jejímž vrcholu trčí vlády jedné pestrobarevné nekritizovatelné mocenské oligarchie a političtí tajtrdlíci různobarevných stran aby se nakonec ujali vlády bývalí estébáci a nomenklaturní kádry, které se přizpůsobily novému světovému kapitalistickému pořádku. 

Program důsledné demytologizace českých národních dějin

Před současnými mladými historiky stojí velký úkol - Demytologizovat české národní dějiny a zbavit je lží a mytologických nánosů národních buditelů a československých historiků, kteří znásilnili české dějiny. Historická práce by se měla ubírat směrem důsledné demytologizace dějin a přijmout i některá fakta, která budou pro mnohé Čechy šokovou terapií. V tomto demytologizačním procesu by se měla očistit historická paměť národa, který trpí amnézií (totální ztrátou paměti) a přizpůsobuje dějiny uměle vytvořeným nereálným světům, které nikdy neexistovaly. Česká historická věda vytvořila nereálné dějiny, které se nikdy neodehrály, dokonce je můžeme prohlásit za českou národní pohádku, prozatím s dobrým koncem pro Čechy. 

A co dnes vidíme? Nástup totalitního nového světového řádu, který si vymýšlí své koronakrize, aby občany zbavil toho, co bytostně patří k lidfské bytosti: svobody jednání, svobody projevu a svobody pohybu a učinil z nich načipované, otestované a vakcinované otroky, které bude drtit. cesta k antikristu a jeho vládě je plně otevřena. Ve své knize Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha 2003 píše autorka Hertzová, Noreena: "Není divu, že hvězda politiků zapadá. Lidé vnímají rostoucí impotenci tradiční politiky i neochotu politiků zastat se jich a v důsledku toho odmítají politiku jako takovou. Po předlouhém boji za všeobecné volební právo dnes prapravnučky žen, které se připoutávaly řetězem k zábradlí jen proto, aby mohly hlasovat, vyjadřují svůj politický postoj tím, že politiku odmítají. …Rychlost, s níž vlády provedou jakoukoli změnu ve své politice, je směšná v porovnání s rychlostí, jakou mezi sebou dnes na internetu mohou komunikovat spotřebitelé a nátlakové skupiny."

Vítejte v anarchii a v novém typu totalitarismu! NWO ist da!

Když se lidé dozvěděli před vánočními svátky 18. prosince 2011 o smrti V. Havla, někteří pouze mávli rukou, jiní se aktivně zúčastnili pohřbu a podepisovali kondolenční knihu. Co pro českou a evropskou generaci znamenala jeho postava? Když se nad tím snažíme objektivně zamyslet, tak nepřinesla ani změnu režimu, ani svobodu. Nepřinesla nic české zubožené zemi, ani Evropě. Spíše se ukazuje, že byla osobou vytvořenou mediálními kampaněmi Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. (pozn. redakce MC - http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=726024 ) Byl to uměle vytvořený produkt "disidentské" a západní liberálně demokratické kliky. Tudíž tato osoba je pro obyčejného českého člověka, který nepodléhá masmediální hysterii a kampaním, ničím. Komunistický režim nepadl díky Havlovi, ale proto, že se soudruzi rozhodli změnit režim v jiný režim. Už jste někdy viděli, aby se komunisté vzdali moci bez boje? Ano, stalo se to poprvé v dějinách - v tehdejším Československu. Začalo se tomu říkat sametové předání moci. Jedna z největších lží, jakou svět viděl. Jaká je však pravda? Stalinistický model vlády byl jistě dlouhodobě neudržitelný a očividně se přežil a proto bylo nutné změnit pohled na svět a rovněž nástroje k dosažení cílů. Komunismus nebyl poražen, pouze změnil taktiku a veřejné fungování. A v tomto sametovém podvodu byl ústřední figurou V. Havel, prominentní vězeň bolševismu a sluníčkář. S hrůzou však lidé zjistili, že tomuto člověku, který se skutečně o nic nezasloužil, byla věnována až nepatřičná pozornost. Pořádali se kvůli němu tři dny státního smutku, chce se speciálním zákonem stanovit, jak se báječně zasloužil o stát, pořádají se tryzny obludných a nestoudných rozměrů jako za stalina, či Brežněva. Nebezpečně to vypadá jako pohřeb Kim Čong ila, který zemřel ve stejných dnech jako Havel. Jaký je rozdíl mezi oběma státníky a jejich režimy?

Mediální obraz nebožtíků

Společný je v tom, že oba dva jeli na vlně mediální propagandy jako jakási ikona. Každý za sebe a za své mocenské bloky. Byli zkonstruováni, aby naplnili svůj úkol. Jeden jako "osvoboditel" od komunismu, druhý jako "osvoboditel" od imperialismu a kapitalismu. Oba dva byli sestrojeni, aby podpořili své národní "tradice" revolučních režimů, aby byly doplněny Pantheony národních bohů moderních revolučních systémů. A výsledek: zubožené, zničené a vytunelované země. Je jenom smutné, že tři dny smutku se nedrží za utýrané děti, za ekonomicky zbídačenou rodinu, na kterou se valí další úsporná opatření, za miliony zabitých nenarozených dětí, za zabíjení lidí v nemocnicích při eutanáziích. To by totiž moderní společnost nevyšla ze dnů smutku, protože by tyto trvaly nekonečně dlouho. Převrácené hodnoty se bohužel v moderní a revoluční společnosti objevují ve stále větším počtu. A je jedno, jestli je u moci stalinistický režim, nebo liberálně demokratické monstrum. Obě totality jsou z katolického hlediska nepřijatelné, protože je papežové v minulosti odsoudili.

Kam nás zavedla pravdoláska? Do kleptokracie a morální spouště.

A proto je třeba, aby obyčejný prostý člověk řekl jasně NE pravdolásce, která nepřinesla nic. Jenom plané řeči o lásce (navíc falešně chápané) a liberálně-demokratický totalitarismus lidských práv, který je právem pouze pro oligarchy, a nevyřeší vůbec nic. Spíše obecný lid naštve. Tato pěkná slova o pravdolásce se stala pomyslnou divadelní oponou, za kterou se třicet let rabovalo, vykrádal se materiálně a duchovně stát i národ. I toto je poslední absurdní drama představené občanem Havlem. Když to nebylo přímou Havlovou vinou, je třeba jeho osobu chápat jako symbol tohoto Lumpen - režimu, tudíž tento cejch mu zůstane. Je vpravdě pravým synem TGM a Beneše i svých politických oponentů z řad komunistů a dalších nešťastníků. Je to jedna nepřetržitá tenká revoluční linie, která v této zemi pokračuje. Monstrózním pohřbem se muselo přeci ukázat, že moderní český stát má své velké hrdiny s pomyslným velkým S na prsou, jejichž dráha jako mluvků o svobodě a humanitě skončí na lafetě děla. Proto tak nákladné ceremonie, proto tolik humbuku kolem V. Havla. Pohřeb a tryzna občana Havla je podobná uctívání hrobu neznámého vojína. Kladou se k němu stovky květin, věnců, hovoří se o hrdinských činech zemřelého, ale náhrobek a činy zemřelého jsou fikcí, protože vše je vykonstruované.

Pomůže armáda historiků a demytologizace občana Havla

Teď už je na armádě historiků, aby nám vyhrabali zasutou, ale pravdivou osobu pana Havla a nebyli politicky korektní, ale představili nám Havla, jakým skutečně byl a co skutečně provedl, či neprovedl. Přejme jim, aby dokázali očistit tuto postavu od mediálních klišé, nánosů a prostý občan ji uzřel v její ryzosti. Prozatím je toho žalostně málo, co dobrého učinil. Lafetu, vyznamenání a čestné doktoráty není možné počítat za důkaz toho, že se opravdu reálně zasloužil o tento stát.

A věčnost občana Havla?

A věčnost? Překvapí drzost lidské propagandy, která nezná mezí: Už ho glorifikují, až do nebe umisťují, hovoří se o smíření s Bohem, o věčnosti za oponou smrti, o které se prý málo ví. Modernismus sestry boromejky, která se o něho v posledních měsících starala, spojený s falešnými představami o tom, kdo může a nemůže být spasený je skutečně alarmující. (viz články níže, kde jsou rozhovory se sestrou) První katolická premisa: Nikdo z lidí neví, jak dopadl Havel po smrti. Jistě můžeme jenom doufat, že v poslední minutě mu Bůh poskytl poslední milost obrácení. Ale je to stále něco nejistého a jenom na základě pozdravu Tak Pán Bůh s námi…nemůžeme říci, že byl spasen. Ba právě naopak. Bůh totiž nehodnotí, jestli mu lidé říkají Pane, Pane, ale podle skutků a plnění Jeho vůle je člověk posuzován. Rovněž převrácení slov sv. Augustina v řeči sestry boromejky je zcela alarmující. V souvislosti použitého citátu je u sestry zřetelné popření úmyslu Ježíše Krista založit jednu archu spásy - tj. Církev. Samozřejmě, že Bůh může i poslední milost obrácení dát někomu mimo Církev na smrtelném loži, ale není to universální, je to zcela výjimečná milost, která je udělena dle úradku Božího tomu, kdo nezaviněně nezná pravou víru a žije mimo hranice katolické Církve. Naopak platí, že kdo o Boha nezavadil celý život, tak se nemůže divit, že mu Pán nebude chtít setřít onu pověstnou slzu z oka a že se mu šťastná věčnost uzavře navždy. Sestra "Veritas" se neprojevila jako milosrdná sestra sv. Karla Boromejského, od které se očekává, že nejenom poskytne péči o smrtelné tělo, ale zvláště o duši. Měla povinnost ho připravit na smrt a na osobní soud před tváří Boží a ne hovořit v naivních slovech o tom, jak byl Havel vlastně bohabojný a že prošel bez úhony. I z toho se bude muset sestra jednou před Bohem zodpovídat, proč utvrdila svého umírajícího v jeho vlastních zaslepenostech a omylech. Zvláštní patos, který čiší z její výpovědi, budí dojem povýšenecké až pyšné sebejistoty, že dojde automaticky spásy. Spása však není automatická. To by jistě sestra měla vědět, pokud nosí jméno Veritas - Pravda. Něco tak strašného člověk opravdu už dlouho nečetl a neviděl na vlastní oči. Humanisté se už připravují do svého "ráje".

Odkazy, které doplnila redakce MC k tématu:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726469#utm_source=article-hint&utm_medium=referral

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726612#utm_source=atlasHP&utm_medium=newsbox&utm_content=position-2

http://zvedavec.org/pohledy/2005/05/1198-vaclav-havel.htm?PHPSESSID=hhq7g629p7e4oqi62eo0sqb326

http://www.zvedavec.org/pohledy/2006/03/1522-tajemne-havlovy-restituce.htm?PHPSESSID=jd858msbldn750gmkndm29b763

http://www.zvedavec.org/komentare/2011/12/4747-a-od-zitra-se-narizuje-truchlit.htm

Oslava 400 let od velkolepého vítězství katolických armád na Bílé Hoře - 400 Jahre seit der Schlacht am Weißen Berg 1620-2020 - Grossartiger Sieg der katholischen Glaube

Praporec Svaté katolické ligy

Vzpomeňme na slavné hrdiny z této bitvy, která rozhodla, že se zařadíme mezi civilizované národy pod jedním katolickým panovníkem z Boží milosti z Habsburského rodu a že budeme součástí katolické univerzální říše, katolického státu, který byl a je opakem všeho, co nám dnes nabízí doba temna: Evropská socialistická unie, nacionalistické národní státy, vláda bez Boží milosti z vůle lidu, liberální opium lidstva v podobě liberální demokracie. před 400. lety byla zde provedena porážka českého a německého protestantského ducha vzpoury - revoluce mající kořeny v Reformaci - předchůdkyně Francouzské revoluce. Byl zde poražen náboženský subjektivismus, anarchie myšlenek, byl zde poražen nacionalismus, nacionální provincialismus. Na příkladu Bílé Hory si můžeme jasně ukázat, že pokud vojevůdce a jeho panovník spoléhají na Boha, je možné zvítězit na všech frontách, nejenom na frontě vojenské. Jak kdysi napsal J. Durych (Řád, roč. IV., číslo 5., str. 321):"Kdo tedy byl poražen na Bílé hoře, ať želí! My jsme to nebyli. My se k tomu dni hlásíme vděčně a hrdě. Byl to den našeho osvobození, byl to den osvobození prvorozených a pravých synů tohoto národa. A ukázala i věda historická, ukázali i historikové, chladní a nepřívětiví, že vítězství toto bylo zázračné, neboť ať čtete vylíčení bitvy v kterékoliv knize a v kterýchkoliv pramenech, marně se namáháte vysvětliti si porážku vojsk zimního krále nějakým způsobem přirozeným. My tedy tvrdíme a prohlašujeme, že na Bílé hoře nebyl národ poražen, nýbrž osvobozen od nepřátel nejnebezpečnějších a nejhorších. Pro nás je to právě potvrzením naší důvěry v nepřemožitelnost našeho národa. Jsme národem vítězným a nestojíme o to, aby nás někdo nutil k uctívání porážky, která se nás netýkala. Kdo chce porážku uctívati, ať ji uctívá! Každému, co mu patří! A nám patří toto vítězství. Přijímáme tento den do svého kalendáře jako den slavný. Činíme to dobrým právem jako potomci a dědicové těch, kteří vedli tento národ od úsvitu dějin křesťanství po celá staletí cestou víry a věrnosti k Bohu a k Církvi. Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť známe právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje. Dosti už bylo koktání, zajíkání a vyhýbání. Nesluší se, abychom mluvili neurčitě. Jsme tady a víme, kdo jsme. Můžeme odpovídati, vidí-li se nám to dobré; jinak nemusíme. O své duchovní příslušnosti pak rozhodujeme sami. A tím pro nás jest i česká otázka vyřízena." A tak slavné vítězství je na straně katolické Církve a tím pádem Boha. Kolik nacionalistických kněží se bálo jenom ohlédnout se za tímto skvělým vítězstvím. Vzpomeňme prvorepublikové škůdce na poli Páně. Na Bílé Hoře se utkali Němci proti Němcům, kozáci proti Čechům, Francouzi proti žoldnéřům ze všech koutů Evropy. Byla to bitva ne zrovna největší v dějinách válečnictví, ale byla to bitva duchovní, která radikálním způsobem převyšovala národnosti zúčastněných. Připomeňme si hlavní postavy. Určitě lze zmínit ct. Dominika a Iesu Maria, který byl karmelitánským generálem řádu a motivoval bojující katolické vojáky. O něm jsme se zmiňovali v minulých článcích v souvislosti s Bílou Horou. Dále to byl irský jezuita Henry Fitzsimon (1569-1643), který byl nejprve protestantem, ale obrátil se na katolickou víru a zúčastnil se jako zpovědník irských vojáků bojujících po boku císařské katolické strany. Je známé jeho dílo Pugna Pragensis, která hovoří právě o Bílé Hoře. Nelze zapomenout na zbožného císaře Ferdinanda II. Habsburského (1578-1637). Ve styku s lidmi vystupoval vlídně a přátelsky, byl spíše velkorysé povahy a štědrý ke svému okolí. Silný vliv na císaře měli jezuité, muži zbožnosti, vysoké inteligence a skutečné nekompromisní bojovníci proti bludům. Když to dnes člověk srovná s modernistickými troskami kdysi slavného řádu, může toho skutečně želet. Ferdinand byl mužem hluboké víry. Většinu dne trávil na modlitbách a na bohoslužbách. Byl si vědom toho, že požehnání přichází nikoliv od lidí, ale od Boha. V politických věcech však jednal nekompromisně a rázně. To se také odrazilo v jeho legitimním udělení nejpřísnějšího trestu českým zrádcům, které tak nacionalistická a atheistická historiografie nazývá "českými pány". Na jeho život měla od útlého mládí vliv jeho matka Marie Bavorská, která také dbala na to, aby se Ferdinandovi dostalo přísně katolického vzdělání. Ještě štěstí, že padesát let předtím neprobíhal II. Vatikánský "koncil", ale koncil Tridentský, který zahájil na rozdíl od výše zmíněného koncilu úspěšnou reformu Církve, která dopadala i na hlavy katolických států. Vzpomeňme kardinála Richelieu, který byl neúnavným hlasatelem tridentské reformy. Děkujeme Bohu, že nezasedal tehdy II. Vatikánský koncil. To by z hrdinů Bílé Hory už dávno nebyli katolíci. Ferdinand si totiž byl vědom toho, že existuje jediná pravá katolická Církev založená Ježíšem Kristem a pronásledoval blud protestantismu všude, kde na něho narazil. Zmiňme ještě další velkolepou osobnost tohoto vojenského klání a zápasu za pravou víru proti heretikům: Vévodu Maxmiliána I. Bavorského (1573-1651). Maxmilián patřil k rodu Wittelsbachů. Jako samostatný vladař provedl v zemi finanční reformu, omezil moc zemských stavů a během deseti let pozvedl Bavorsko na nebývalou úroveň. On to byl, kdo založil Katolickou Ligu. Pod modro-bílým praporcem Panny Marie a pod jeho vedením dosáhla Liga ohromných vítězství a právem se Monarchia Catholica hlásí k jejímu odkazu. Byla to právě Liga, která dodala císařským armádám potřebné vojenské zdroje nutné k dosažení vítězství. Jestliže ct. Dominik a Iesus Marie volal na své vojáky "Spolehněte se na Boha a udeřte", potom také platí, že kdo se na Boha spolehne a vede spravedlivý boj proti bludům a svévolným revoltám, že si může být jist vítězstvím, které dává pouze Bůh. Rovněž věříme, že Bůh pozdvihne jednou tyto a další katolické bojovníky (nejenom na vojenském poli) na oltář. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo-náboženským překrucováním, proti podrývání zákonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestantskou herezí, je to odveta a pohřbení husitství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení. My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!) Santa Maria della Vittoria! Dnes si připomínáme skvělé vítězství Svaté Ligy a jejích spojenců, vítězství katolické Církve a Habsburků na Bílé Hoře. Monarchia Catholica vyzývá všechny své čtenáře, aby poděkovali Bohu, a zvláště Panně Marii, že v roce 1620 byla naše země uchráněna před protestantským bezbožectvím - oním kryptoliberalismem. Vzpomeňme v modlitbě také na všechny padlé. Bílá Hora byla vpravdě vítězstvím katolického universalismu nad provinčním duchem českých a německých svévolníků bojujících proti Božímu náboženství a zákonné autoritě. Monarchia Catholica se modlí za obnovu katolické monarchie, sociálního Království Ježíše Krista a za obnovu viditelné struktury katolické Církve směrem k návratu ke katolické Tradici. Bílá Hora je i naším vítězstvím, které s radostí oslavujeme. Vysvobození našeho národa bylo zde dokonáno. Pravá svoboda a návrat do lůna římské Církve oněch kacířských Čechů, kteří pokoušeli trpělivost Boží od roku 1415 - od upálení rebela Husa, to vše bylo dokonáno zde. Katolická dynastie a zákonná autorita konečně zavládla bez tolerančního patentu. Děkujeme všem ze srdce, zvláště ct. Dominiku à Jesu Maria, Karlovi hraběti von Buquoy, Maxmiliánu I. Bavorskému a generálovi - polnímu maršálovi Janu Tserclaes Tillymu, zvanému Mnich ve zbrani, Maxmiliánu z Lichtenštejna, Nicolovi de Gauchier a také všem vojínům, kteří se zúčastnili, nebo položili svůj život na tomto bitevním poli za katolické náboženství a katolickou monarchii! Ať žije Bůh a Svatá Panna! Deo Gratias.