Návštěva tradičního dominikána z Avrillé v Čechách - Besuch von einem traditionellen Dominikaner aus Avrillé in Böhmen

Vítězství Habsburků v českých zemích a poprava 27 „českých“ pánů - Sieg der Habsburger und die Hinrichtung der böhmischen Rebellen

Před týdnem jsme si připomenuli 400 let od Staroměstské exekuce (popravy 27 „českých pánů“) ze dne 21. června 1621, kterou byla hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů, 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala demonstrativní a spravedlivou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou revolučních stavovských armád v bitvě na Bílé hoře, jejíž výročí jsme si připomněli minulý rok.

Exekuce byla vyvrcholením potrestání a skoncování s protestantským revolučním převratem, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové dávají přednost Ancien régime a jediné pravé katolické víře, jíž jsou ochránci a strážci, a nenechají se zastrašit stavovským povstáním ani žádnou protestantskou vzpourou, která nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy odboje. Jako mylné se jeví tvrzení některých historiků, že zde nešlo o řešení náboženského boje uvnitř Evropy 16 a 17. století. Naopak. Právě třicetiletá válka byla bojem mezi protestantismem a katolicismem na duchovním poli a světskou mocí hájící jeden z náboženských postojů na straně druhé. Partikulární zájmy znepřátelených států hrály až sekundární roli.

Čeští páni a elita národa? Omyl.

Málokdo ví, že nešlo jenom o česky mluvící pány a měšťany, ale bylo mezi nimi mnoho německy mluvících (např. Leander Rüppel z Ruppachu, či Jiří Hauenschild z Firstenfeldu). Devět z nich se obhajovalo před soudem v němčině. Čeští pseudonárodovci dnes ukřivděně pláčí nad 27 „českými“ kříži na Staroměstském náměstí, aniž by si uvědomili, jaké kvality byli tito tzv. „hrdinové-zrádci“ a že ne všichni páni byli Češi. Rovněž nešlo o elitu národa, jak se často lživě traduje. Šlo o nižší šlechtu, která se více, či méně angažovala ve stavovském hnutí. Opět posloucháme demagogické nacionální výlevy, ze kterých vychází stavové jako mučedníci svědomí. 17. století nic podobného neznalo a nemůžeme je takto chápat ani dnes. Ve hře bylo příliš mnoho. Bylo buď vítězství katolické víry a císaře, nebo germanizace a protestantismu. Podobné pseudohistorické glorifikace nalézáme nejenom v případě stavů, ale třeba i legionářů, husitů a dalších. Dnes jsou tito zrádci oslavováni a považováni za hrdiny, ve světle historie však šlo o lidi, kterým byl zájem vlasti ukraden, hledali své vlastní partikulární cíle bojem proti systému a pojmy jako obecné blaho společnosti, legitimita autority, poslušnost Majestátu, jim byli naprosto cizí. Do tohoto rizika, s vědomím toho, že se jim vládnoucí moc pomstí, šli svobodně a dobrovolně.  Ne nadarmo je některými historiky považováno stavovské povstání za nepodařenou taškařici bez jakéhokoliv oprávnění, legitimity, jako naprosto svévolné a opovážlivé hnutí. (viz kritika od historika Pekaře)

Poprava jako projev spravedlnosti nad zrádci legitimní moci

Všichni, kteří byli popraveni, byli nejenom poblouznění ideologičtí žongléři s nejasnou ideou, ale byli to hlavně protestanští revolucionáři, kteří rozsévali po celé Evropě chaos, zmar, války a legitimní moc se jim postavila. Protestantismus byl první Francouzskou revolucí v dějinách v náboženské oblasti, který se brzy projevil i do světské oblasti, byl postavený na anarchii, subjektivismu, na boji proti autoritě Církve i státu. Je rovněž omylem se domnívat, že by stavové bojovali pouze proti Habsburkům, bojovali však i proti katolické Církvi a protireformační linii vytyčené Tridentským koncilem. Stavovské hnutí nebylo pouze o vymanění se z područí vládnoucího rodu, ale o poněmčení naší vlasti a o vítězství protestantismu, které by zvítězilo, kdybychom nevyhráli na Bílé hoře.

Provinění proti Majestátu

Na druhou stranu je třeba říci, že delikty proti státu crimen laese Maiestatis bylo ve středověku a vlastně po celou dobu monarchií (už od dob starověkých despocií) velmi závažným a možno konstatovat na základě literatury, že jedním z nejtěžších prohřešků, jakého se člověk mohl dopustit. Byl to útok na legitimní autoritu panovníka z Boží vůle, útok na Boží autoritu, která ustanovila legitimitu krále/císaře a jeho moc. Byl to útok na jednotu státu, jehož úhelným kamenem byla právě autorita panovníka z Boží milosti. Byl to útok na jednotu národa pod jedním panovníkem, kdy skupinka revolucionářů zradila autoritu Majestátu a odmítla poslušnost legitimní autoritě, které předtím slibovala poslušnost. Byl to útok na Boží Církev, kterou měl stát a panovník chránit, neboť byla založena samotným Bohem. Poprava byla tedy i odsouzením porušení slibů poddaných věrnosti panovníkovi.  Olej do ohně tomu dodal Jan Jesenius se svým dílkem o možnosti lidu sesadit panovníka (dílo: Pro vindiciis contra tyrannos). A protože zrada Majestátu byla spojena s fyzickým povstáním, kdy stavové vojensky napadli císařskou moc, odstřelovali Vídeň, ohrožovali jednotu celé říše, potom císař a státní moc musela zasáhnout.

Stavové museli být potrestáni za každý tento zločin zvlášť s přihlédnutím k privilegiím v rámci svého společenského stavu, kteří vzbouřenci zastávali. Smyslem trestu ve středověku bylo hlavně nejenom potrestat v tomto případě vzbouřence veřejně a viditelně jako odstrašující příklad, ale uložit jim i individuální trest, který se lišil podle míry svého provinění. Trest měl svoji symbolickou hodnotu. Samozřejmě trest byl také chápán jako forma odplaty společnosti a zákonné moci, která má dle Božího ustanovení možnost trestat poddané i trestem smrti, pokud provinění jsou takové intenzity, že narušují obecné blaho a chod společnosti, či státu. Poprava na Staroměstském náměstí byla rovněž chápána jako veřejná potupa, a to zvláště formou volby smrti (například oběšením).

Důležité byly i prameny práva, kterými byly císařské výnosy. Panovník totiž dle středověkého chápání autority měl v sobě plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, která sice v novověku byla stále více a více potlačována, ale v době stavovského povstání vrcholila.

Další z forem středověkého práva byly nařízení panovníka, někdy nazývána jako dekreta, či statuta. Tato nařízení měly obecnou platnost a jsou dokladem zákonodárné pravomoci panovníka.

Trestné činy proti panovníkovi a státu

Z hlediska závažnosti jednotlivých trestných činů stály na prvním místě činy namířené proti státu, respektive proti panovníkovi. Mezi ně náležela hlavně velezrada nebo urážka panovníka, která mohla mít více podob, včetně vyvěšování takzvaných „zrádných cedulí“. Těmito protistátními letáky se zprvu mínily letáky rozpisové či později tištěné proti stavům a zemským úředníkům, tedy proti vládě (údajně sám Jan Jesenský tyto protihabsburské letáky sám rozšiřoval). Pokud došlo k takovému provinění, bylo trestáno nejen samotné autorství, ale i jejich rozšiřování. Kromě toho proti státu směřovalo též povstání či vzbouření, ať již proti vrchnosti nebo proti panovníkovi.

Pro udělení trestu bylo podstatné společenské postavení zločince a mělo význam v procesu dokazování před soudem, kdy některých úkonů se mohl šlechtic s poměrnou jednoduchostí vyhnout, například v případě, že byl žalován osobou z nižšího stavu. V případě soudního procesu se stavy se tak nestalo, jinak obyčejně šlechtici mohli získat „čestnější“ formu smrti (stětím), nebo být rozčtvrceni až po smrti (Jan Jesenský).

Nejvíce se v této době vyvinuly normy chránící stát, státní aparát včetně císaře, krále a také ochrana Církve, což ostatně bylo posláním všech křesťanských vladařů – být ochráncem Církve. Mezi novými zájmy, které byly trestním právem chráněny, nacházíme důstojnost českého krále, což do té doby nebylo samozřejmostí.

Obecně za zradu bylo udělováno rozčtvrcení (pachatel na jedné straně slibuje věrnost panovníkovi a na straně druhé ho zrazuje – jeho osobnost je rozpolcená). Základním smyslem trestu tak byla hlavně odplata, pomsta
a zastrašení. Důležitým rysem trestání pak byla také jeho veřejnost. Veřejné vykonání trestu, ať již potupného nebo hrdelního, stvrzovalo v očích obyvatel fungování spravedlnosti, dávalo ve známost osobu pachatele i jeho čin. Neveřejné popravy naopak vzbuzovaly podezření z bezpráví. Proto také Ferdinand II., byť redukoval počet popravených, se rozhodl k exemplárnímu potrestání, které bylo zasloužené. Ostatně trestní posuzování (kvalifikace) velezrady a spiknutí, či ozbrojeného povstání  se vlastně v průběhu dějin mnoho nezměnil. Vždy v každém století (bez ohledu na kulturu, náboženství, společnost) bylo velmi přísně trestáno. 

Co říci na závěr? Staroměstská poprava musí být vždy chápána v kontextu událostí, ve kterých se udála a v duchu doby, kdy byla provedena. Na druhou stranu trest, jeho přísnost a intenzita musí být vždy posuzován ve vztahu k míře spáchaného zločinu. Jestliže zločin byl a je správně chápán jako hřích a jestliže (i ten nejmenší) hřích je nekonečnou urážkou Božího Majestátu, potom ani sebehorší potrestání zločince není dokonalým zadostiučiněním, které Bohu předkládá světská moc. Na Staroměstském náměstí zvítězila legitimní moc. Dreimal Habsburg Hoch! Deo et Mariae gratias.

obrázek: Ferdinand II. 

Ferdinand II. Štýrský (9. července 1578 Štýrský Hradec – 15. února 1637 Vídeň) z rodu Habsburků byl císař římský, král český, uherský, chorvatský a arcivévoda rakouský v letech 1619–1637, a v letech 1590–1637 jako Ferdinand III. rovněž vévoda štýrský.

Odkazy, ze kterých bylo čerpáno:

Wikipedia: https://cs.wikipedia.org/wiki/Starom%C4%9Bstsk%C3%A1_exekuce

BÍLÝ, Jiří, Právní dějiny na území České republiky, Praha 2003

MALÝ, Dějiny českého a československého práva do roku 1945

VOJÁČEK, SCHELLE, KNOLL, České právní dějiny

 

 

 

Porážky liberálního katolicismu - Niederlage des liberalen Katholizismus

Liberální katolicismus, potažmo následný modernismus, nevznikl nejednou na přelomu 19. a 20. století, ale měl svůj politický a společenský vzor ve Velké Francouzské revoluci. První zmínku o liberálním katolickém hnutí uvnitř katolické Církve nalézáme v papežském breve Dum acerbissimas  z 26. září 1835^[1], kde papež Řehoř XVI. odsuzuje bonnského profesora Georga Hermese, který spolu s některými jinými akademiky interpretovali články víry^[2] ve smyslu moderní filosofie René Descartesa, Immanuela Kanta a Hegela. To jsou skutečné prvotní počátky liberálního katolicismu a později modernismu, i když přímé spojení s francouzskými kolegy přelomu století není možné doložit. Ale je tu již naznačena cesta, kterou katoličtí liberálové a následně modernisté zvolí: Pomocí moderní filosofie^[3] interpretovat základní články křesťanské víry a takovým způsobem, že dojde k její liberalizaci.^[4] 

Další významnou ránu liberálnímu katolicismu uštědřila opět Jeho Svatost papež Řehoř XVI. slavnou encyklikou Mirari vos z roku 1832, která odsoudila P. Felicité de Lamennaise^[5] a jeho liberální a prodemokratické myšlení. V roce 1830 založil P. Felicité de Lamennais deník L’Avenir (Budoucnost), který obhajoval Svrchovanost lidu („vox populi, vox Dei“). Nakonec P. Lamennais odpadl od katolické Církve. Podporoval ho  P. Lacordaire OP^[6] a Montalembert^[7], známí svým heslem „svobodná církev ve svobodném státě“, což samozřejmě znamená faktické oddělení Církve od státu. Lacordaire a Montalembert pokračovali v boji s podporou biskupa Félixe Dupanloupa z Orléans (který se mimo jiné postavil proti papežské neomylnosti na I. vatikánském koncilu, ale nakonec se podřídil) a P. Mareta, který v roce 1848 založil L’Ere nouvelle (Nová éra), další deník, jehož manifest spolu podepsali P. Lacordaire a Ozanam^[8]. 

1864, Encyklika Quanta Cura bl. Pia IX., spolu se Sylabem omylů, ve které bl. Pius IX. odsoudil liberalismus a liberální názory na církev a stát.

1895, Encyklika Longinqua Oceani od Lva XIII., která odsoudila amerikanismus, formu liberalismu, kdy američtí katolíci chtěli ukázat, že mají svou zemi stejně rádi jako protestanti a podporují její sekulární
a zednářské ústavy a instituce, překrucují, či liberalizují katolickou nauku,  spolčují se s nekatolíky (bezbřehý ekumenismus), je útočeno na existenci klášterů, řeholních slibů a katolické kněžství. Tato encyklika byla potvrzena apoštolským dopisem kardinálovi Gibbonsovi v roce 1899 Testem benevolentiae nostrae, ve kterém papež Lev XIII. odsoudil amerikanismus jako herezi a poprvé ji označil v tomto dopise právě oním slovem amerikanismus. Testem benevolentiae nostrae odmítá svobodu tisku a můžeme ji chápat jako novodobý Syllabus omylů určeného pro Spojené státy americké a americké liberální katolíky.

1906, Encyklika Vehementer od sv. Pia X., která odsoudila oddělení Církve a státu (a následně sekulárního státu), což liberální katolíci prosazovali ve stejném duchu jako Chateaubriandovo dílo Genius křesťanství: „ani pravda, ani Církev nepotřebují žádnou dočasnou ochranu“.

1907 Dekret Lamentabili sane exitu (česky: Se skutečně politováníhodnými důsledky ) je dekret papeže Pia X. z 3. července 1907,[1] ve kterém bylo vypsáno 65 modernistických tezí ze spisů katolických spisovatelů a teologů považovaných za hereze. Těsně po něm (8. 9. 1907) byla vydána encyklika Pascendi Dominici gregis, ve které je shrnuta ucelená koncepce postoje vůči katolickému modernismu.

Odsouzení modernismu encyklikou Pascendi Dominici gregis (česky: Pásti stádo Boží) sv. Pia X. v roce 1907 (v jiném článku podrobněji).

1910, Dopis „Notre charge apostolique“ (česky: náš apoštolský příkaz) sv. Pia X., který odsoudil progresivismus 
a demokratismus hnutí Le Sillon od Marca Sangniera^[9].

1925, Encyklika Quas Primas Pia XI. O Kristově království, která potvrdila, že „…ne pouze soukromé osoby, ale také vládci a knížata jsou povinni vzdávat veřejnou čest a poslušnost Kristu “ a „…ani v této věci neexistuje žádný rozdíl mezi jednotlivcem a rodinou nebo státem; neboť všichni lidé, ať už společně nebo jednotlivě, jsou pod Kristovou nadvládou...“ (v jiném článku podrobněji).

[1]) Breve Dum acerbissimas, 26. Sept.1836, Dz. 2738-2740.

[2]) Přesněji řečeno: „...Theologi quidam peregrinis improbandisque doctrinis sacra ipsi inficiunt studia et publicum etiam, si quod tenent in scholis et academiis, docendi magisterium profanare non dubiatant, ipsumque, quod tueri se iactant, sacratissimum adulterare dignoscuntur fidei depositum. Atque inter huiusmodi erroris magistros ex constanti et fere communi per Germaniam fama adnumeratur Georgius Hermes, utpote qui audacter a regio, quem universa traditio et sancti Patres in exponendis ac vindicandis fidei veritatibus tramitem stravere,...,quin  et superbe contemnens et damnans, tenebrosam ad errorem omnigenum viam moliatur in dubio positivo tamquam basi omnis theologicae inquisitionis et in principio, quod statuit, rationem principem normam ac unicum medium esse, quo homo assequi possit super naturalium veritatum cognitionem...“ Byly odsouzeny jeho díla „Philosophische Einleitung in die christkatholische Theologie“ (1819), „Christkatholische Dogmatik, pars I.“ (1834)

[3]) co k tomut dodává protestant Hromádka J. L. ve své knize „Katolicism a boj o křesťanství, Bursík & Kohout, Praha, 1925“, na str.103.: „ Scholastika jako stará a překonaná methoda vědecká má býti vyloučena z theologie i filosofie , aby vědecká práce se přiblížila více nynější době a jejím potřebám.“

[4]) a pokračujeme dalším názorem Hromádky výše uvedené knihy na str. 100: „Předválečný modernism na rozdíl od poválečného se vyznačoval kulturními a vědeckými sklony. Posledních dvacet třicet let před válkou je obdobím prudkých útoků na katolicism pro jeho kulturní zaostalost a antikvářství, na jeho hierarchické úsilí,... Kromě toho se u modernistů ozývají tóny nacionální – hlasy, aby národní tradice a osobitá kultura jednotlivých zemí se více uplatňovala v rámci katolické církve a obohacovala duchovní proudění církevní.“ na str. 102 píše: „Modernista předválečný nepřestává žádati, aby katolická společnost  se více účastnila na kulturní práci a závodění a aby tak vzbudila zase úctu světa před vysokými náboženskými pravdami a mravními hodnotami církevními. Vyšší úroveň vědecká, kulturní – toť prý předpoklad nového církevního probuzení a rozvoje podle úsudku modernistického.“ Modernismus naopak přinesl rozkvět neoscholastiky, zvláště thomismu (srvn. encyklika Aeterni Patris papeže Lva XIII. o úloze a závaznosti nauky sv. Tomáše Akvinského pro theologii
a filosofii v Církvi). 

[5]) Hugues Félicité Robert de Lamennais (1782 –1854) byl francouzský kněz, spisovatel, filosof a politický i sociální reformátor, předchůdce liberálního katolicismu a křesťanské demokracie. Církví jeho názory zavrženy.

[6]) Jean-Baptiste Henri-Dominique Lacordaire, (1802 - 1861) byl francouzský liberálně smýšlející dominikánský kněz, kazatel, novinář, spisovatel a veřejný intelektuál. Obnovil francouzský dominikánský řád zrušený během revoluce a je považován za jednoho z průkopníků moderního liberálního katolicismu kvůli snaze přizpůsobit Církev soudobým politickým poměrům, zbavit ji vazby na monarchii a přijmout demokratické, liberální a republikánské hodnoty. Byl Církví sankcionován, podřídil se, ale nakonec zemřel jako liberální katolík. Jeho motto na náhrobek znělo: J'espère mourir un religieux pénitent et un libéral impénitent - Chci zemřít jako kající řeholník, ale jako nekající liberál. Z toho lze usuzovat na jeho vnitřní schizofrenii a na povahu jeho „smíření“ s Církvi a s Bohem.

[7]) Charles Forbes René de Montalembert (1810 – 1870) byl francouzský šlechtic, historik a novinář, přední představitel liberálního katolicismu.

[8]) Antoine-Frédéric Ozanam (1813 – 1853) byl francouzský učenec, přední představitel liberálního katolicismu ve Francii, právník, obhájce rovných občanských práv.

[9]) Marc Sangnier (1873 — 1950) byl francouzský publicista a politik katolické orientace odsouzený sv. Pie X. Jako student École Polytechnique založil spolu s Paulem Renadinem roku 1894 hnutí Le Sillon (Brázda), usilující o liberální a demokratickou reformu katolické Církve, konkrétně ve francouzských podmínkách o její sblížení se sekulární většinou společnosti. Hnutí vydávalo stejnojmenný časopis, v němž Sangnier hlásal svoje přesvědčení, že křesťanství není v rozporu s ideály Velké francouzské revoluce. Papež Pius X. vydal roku 1910 encykliku Notre charge apostolique, v níž sillonismus odsoudil, hnutí se poté rozpadlo.