Jedním z čelných
představitelů globalistické ideologie je Klaus Schwab, předseda Světového ekonomického fóra. Je autorem termínu Velký reset, který se stal synonymem
globalistického programu na změnu světa. Tuto ideologii si neumím zařadit do
žádné z „klasických“ ideologií, ani do žádné z nich odvozené. Nejblíže
má podlé mého názoru k neomarxismu, nicméně, jak se budu snažit
argumentovat, ztotožnit ji s neomarxismem by bylo unáhlené. Pracovně tedy
hovořím o schwabovském globalismu. Nečiním si tu nárok na jeho vyčerpávající
charakteristiku, chci pouze vystihnout některé aspekty, v nichž se
schwabovský globalismus prolíná s neomarxismem. Níže představené
charakteristiky schwabovského globalismu považuji nicméně pouze za oficiální
mediální narativ či cover story, jíž snad věří prostí pěšáci ve službách této
ideologie. Za skutečné cíle globalistických elit považuji depopulaci a dosažení
světové vlády.
Co mají tedy společného
schwabovští globalisté s neomarxisty? Podle mého názoru je to mediálně
deklarovaný cíl osvobození člověka od objektivních determinant biologických,
ekonomických, kulturních a morálních. Neomarxisté usilují o osvobození
znevýhodněných, diskriminovaných menšin. Bojují proti rasismu, diskriminaci,
předsudkům, stereotypům. Jejich cílem je nová společnost, která bude rasově,
kulturně a morálně pluralitní. Schwabovští globalisté usilují o osvobození
člověka z područí biologické přirozenosti skrze technologický pokrok.
Identita lidského jedince nebude napříště determinována exogenně, nýbrž on sám
si ji bude vytvářet dle své vlastní vůle. Takové faktory jako pohlaví, nemoci
či věk nesmí vytvářet mantinely pro rozvoj vlastní identity. Schwabovští
globalisté dále usilují o osvobození člověka z ekonomických okovů skrze
realokaci zdrojů. Snížení populace ve spojení s technologickým pokrokem a
s garantovaným základním nepodmíněným příjmem vytvoří předpoklady pro
rozvoj vlastní identity v souladu se zájmy životního prostředí
v rámci nového modelu inkluzivního kapitalismu. Neomarxisté zdůrazňují
více bourání kulturních a morálních bariér rozvoje nezávislé identity,
schwabovští globalisté kladou důraz více na posouvání technologických a
ekonomických mezí tohoto rozvoje, ale zájem na svobodném utváření vlastní identity
každého jednotlivého lidského jedince mají oba. Operativně-hormonální změna
pohlaví dle vlastních preferencí, stejnopohlavní „sňatky“, pozitivní
diskriminace na trhu práce, vytěsňování politicky a genderově nekorektního
jazyka z veřejného života, právo na asistovanou sebevraždu, právo
zavraždit své nenarozené dítě, čipování lidí v zájmu boje proti pravicovému
terorismu a extrémismu. Takové a podobné jsou průlomy v objektivně daných
mantinelech rozvoje individuální identity a ochrany všech takových výdobytků
svobodné společnosti.
Jestli tedy pozorujeme tak
nebývalou míru spolupráce mezi neomarxisty a schwabovskými globalisty, je to
proto, že tyto dvě skupiny mají v podstatě stejný cíl a také stejného
nepřítele. Vlastně nepřátel mají obě skupiny více. Nepřítelem je každý, kdo
nesdílí vizi osvobození člověka od objektivních determinant jeho vlastní identity.
Nepřítelem je tedy každý, kdo zastává stanovisko, že rozvoj vlastní identity má
objektivní meze, které lze sice překročit, ale které nelze odstranit. Žena
předělaná na muže bude vždycky žena, i když bude vypadat a bude se snažit
chovat jako muž. Na seznamu nepřátel nalezneme mimo jiné i liberály, kteří
každému přiznávají právo veřejně hlásat své myšlenky, dokud si tyto myšlenky
nečiní nárok na to, být výlučnými společensko-konstitutivními myšlenkami. Každý
liberál se nachází v rozporu sám se sebou. Chce, opravdu chce každému dát
možnost říkat veřejně svůj názor. Ale jakmile tento názor začne vykazovat
anti-liberální rysy, jimiž jejich hlasatel ohrožuje pluralistický charakter
veřejného informačního prostoru, je tento liberál nucen zakročit a vykázat takový
podvratný element z tohoto prostoru. V čem se tedy liší liberál od
neomarxisty? Oba přeci usilují o pluralitní společnost. A oba přeci souhlasí
s tím, že z veřejného prostoru je třeba eliminovat elementy, které
pluralitní charakter společnosti ohrožují. Rozdíl je v tom, že za tyto
podvratné elementy se liberálové s neomarxisty považují vzájemně. Liberál
vidí, že neomarxista ho chce spolu se skutečnými anti-liberálními elementy
vytěsnit z veřejného prostoru, a považuje tudíž neomarxistu za
anti-liberální element, který si činí nárok, aby se jeho myšlenka stala
výlučnou společensko-konstitutivní myšlenkou. Neomarxista vidí, že liberalismus
selhal při ochraně menšin. Pluralismus bez ochrany menšin není opravdový
pluralismus. Proti tomu se špatně argumentuje. Liberalismus respektuje zastánce
„tradičních“ hodnot, dokud jsou ochotni nechat se v parlamentu přehlasovat.
Jenže až příliš dlouhou dobu tyto zastánce „tradičních“ hodnot nikdo
v parlamentu nepřehlasoval. A diskriminované menšiny mezitím trpěly. Teď,
když se misky vah převážily, neomarxista zcela demokraticky vytěsní liberální
zastánce „tradičních“ hodnot z veřejného prostoru. A ty liberály, kteří
tyto hodnoty sice nesdílejí, ale jejich zastánce chrání z titulu svého
liberálního přesvědčení, vytěsní neomarxista z veřejného prostoru taky.
Protože přítel mého nepřítele je můj nepřítel. A kdo není s námi, ten je
proti nám. Tak liberálové sklízí, co sami zaseli. Dali svému nepříteli svobodu
slova a teď se diví, jaké myšlenky se díky této svobodě slova ve společnosti
rozšířily. Kde se stala chyba, ptají se? Nebo doufají, že neomarxisty jednoho
dne zase přehlasují v parlamentu?
Liberálové jsou rovněž na seznamu
nepřátel schwabovských globalistů. Nikoli však z důvodů ideologických,
jako je tomu v případě neomarxistů, nýbrž z důvodů čistě praktických.
Elity schwabovského globalismu chtějí prosadit svou vizi světa zdánlivě
demokraticky. K tomu cíli potřebují zmanipulovat masy. Kdyby každý
liberálně-konformní názor mohl být beztrestně šířen, jak požadují liberálové,
potom by to proces manipulace mohlo ohrozit. Protože oficiálně se všichni, tj.
neomarxisté i schwabovští globalisté, tváří jako liberálové, mohou
z veřejné diskuse eliminovat nepohodlné elementy jediným možným způsobem:
jejich označením za nepřátele skutečného liberalismu. Jak ale liberála usvědčit
z toho, že není dostatečně liberální? Jednoduše: označí se za
dezinformátora. Podle liberalismu má totiž každý právo šířit své názory, i když
jsou mylné. Dezinformace však není informace pouze mylná, dezinformace je
informace lživá. A právo šířit vědomé lži nepřiznávají svým oponentům dokonce
ani liberálové. Rozdíl mezi omylem a lží je ten, že omyl je nepravda, které
její hlasatel věří; lež je nepravda, které její hlasatel nevěří. Otázkou tedy
je, zda je určitá nepravda svým hlasatelem hlásána v dobré víře, či
nikoli. A to je ve většině případů nedokazatelné. Je tedy velmi snadné označit
jakoukoli informaci za lživou. Prostě řekneme, že je nepravdivá (což je často
otázka tvrzení proti tvrzení) a že jí sám její hlasatel nevěří (což je obvykle
nedokazatelné). Pak už stačí aplikovat princip, že důkazní břemeno spočívá na
obviněném, a můžete za dezinformátora označit kohokoli. Kdo šíří dezinformace,
tj. vědomé lži, zneužívá svého práva veřejně hlásat své myšlenky, a je tedy
nepřítelem skutečného liberalismu.
Můj soukromý názor je, že
schwabovské globalistické elity pouze využijí neomarxisty ve fázi procesu
likvidace zastánců objektivních determinant lidské identity, konzervativních
zastánců „tradičních“ hodnot a stoupenců liberalismu, neboť tito všichni stojí
momentálně globalistickým elitám v cestě za cíli depopulace a světové
vlády. Toto využití neomarxistů je možné díky existenci oficiálního mediálního
narativu osvobození člověka, jejž s neomarxisty sdílejí. Jakmile však
začnou neomarxisté se svými cíli kulturního a morálního osvobození člověka stát
globalistům v cestě za cíli depopulace a světové vlády, začnou se
globalisté svého bývalého spojence zbavovat.
