Nejde jen o morální či
nemorální jednání jednotlivců, vládců či národa, ale také o obecné přijetí
morálního hodnocení národních událostí, dějin, tradice a běžných denních
rozhodnutí. Falešné pojetí dějin člověkem, nevyváženosti a dezinformace,
týkající se historického odkazu, či hodnocení toho kterého, i aktuálního
historického momentu, nepřipravují takového člověka na budoucnost, která jej,
většinou pak nemile, zaskočí. Myšlenka „pravdy, kajícnosti i naděje“ tedy není
„pouze akademická“, ale disponuje člověka k vhledu, porozumění, osvícení a
pochopení toho, v jakém bodě dějin se nalézá. Tomuto cíli slouží i tento
článek, který má vést k zamyšlení nad pravdou, lží, zločinem, pokáním a trestem
v dějinách národa a jejich odčiněním pro příznivou budoucnost Českého národa,
státu, Evropy, i každého z nás.
Biblické momenty „Božích mlýnů“
V biblických textech je
souvislost s plněním morálního zákona a poslušností Bohu spojena
s odpovědností starozákonních králů, zejména Saula, Davida a Šalamouna. Král je v národě prvým po Bohu, on tlumočí národu Boží
vůli a přednáší jménem národa prosby Bohu. Je však také zodpovědný
za činy nejen své, ale i za činy národa.
Tak byl král Saul Bohem zavržen, když neplnil Boží vůli a rozhodoval se svévolně.
Národ je trestán za zlé činy králů. Vzpomeňme, že např. morem byl národ trestán
za Davidovo sčítání lidu. Za hříchy krále Šalamouna, smilstvo a oběti
falešným bohům, byl židovský národ potrestán politickým i náboženským
rozdělením na království Judy a Izraele.
Hříchy morálně zavrženíhodného jednání dopadající na historii
národů s jejich neblahými následky, lze ale odvrátit uznáním viny a pokáním.
Příkladem nám opět může být král David.
Dopustil se velice zlého činu. Aby vyhověl sobě samému a mohl svést ženu
Uriášovu a nadto tento čin
„legitimizovat“, vydal licoměrný rozkaz, jehož následkem byla Uriášova smrt.
Tedy pro naplnění své sexuální touhy se dopustil nejen smilstva, ale i vraždy
nepohodlného manžela, svého vojevůdce Chetity Uriáše, a to ještě
prostřednictvím někoho jiného. Přesto Davidovo pokání bylo Hospodinem přijato.
Dokonce, syn Davida a ženy Uriášovy, Šalamoun, počatý ale až po Uriášově smrti,
se stal izraelským králem.
Pravidlo - jednání národa a
morální dopady „Božích mlýnů“ – z optiky historie
Nejen v biblických dějinách židovského národa jsou platné vazby
morálky a historických osudů národa. V českých dějinách můžeme najít velice
podobné vztahy mezi morálním a nemorálním jednáním představitelů národa, národa
samého s dopady na chod dějinných událostí. To, co národ přijímá jako morální
úzus a stává se zvyklostí národa samého, vyvolává, s odstupem času, dějinné
události. Události, které jsou poznamenané morálním chováním národa. Jako
morální úzus může národ přijímat jak zlo, hřích, například přípustnost opilství
a mnohoženství v Čechách v době sv. Vojtěcha, tak ale i může přijmout fakt viny
a pokání za své hříchy, které je nutné odčinit, např. v době přenesení ostatků
sv. Vojtěcha do Prahy.
Přijaté hodnocení národních dějin samotným národem v té či oné
době, výklad hrdinství a zrad národa v jednotlivých historických údobích,
znamenají morální či méně morální pojetí a
interpretaci života národa. Tyto myšlenkové výklady dějinných událostí
pak jsou výklady buď pravdivými, směřujícími k obecnému dobru – kdy uznávám, že
„co nechci, aby druzí činili mně, nečiním ani já jim“, nebo se jedná o výklady
zkreslené, které jsou vzdáleny od historické pravdy, a tím od adekvátního
morálního hodnocení. Dokonce se stává,
že výklad dějin, vzdálený od pravdy a morálky, se může stát až obecně a napříč
časem přijímanou „historickou pravdou (tradicí), která pak ovlivňuje morálku a další činy národa“. Zde platí, jak jsme krutě byli
poučeni, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Lež pak národ přijímá
jako „historickou pravdu“, ovšem odklon od historické pravdy a morálky
neuchrání národ před neblahými dějinnými dopady. Historické omyly, zaviněné
nedostatečnou touhou po odhalování historické pravdy, nezabrání osudovým
dopadům „Božích mlýnů“ na budoucnost národa. Z pohledu jednotlivce, se mu
mnohdy zdá, že (na časové ose) „Boží mlýny melou pomalu“, přesto ale „melou“.
České dějiny – vybrané momenty morálního konání národa
I když všechny dále uváděné případy z českých dějin mohou být
vysvětlovány pouze důvody politickými, vojenskými a ekonomickými, mnoho
souvislosti, při těchto výkladech, schází, dokud se nevřadí aspekt morální. Je
potřebné uvědomovat si transcendentní vliv – souboj transcendentního dobra a
zla. Nejvyšším soudcem a panovníkem je Bůh. Je nejvyšším garantem zachování
morálky v dějinách lidstva. Tato morálka u jednotlivců směřuje k
milosrdenství a spravedlnosti „až za hrob“, k spravedlnosti a
milosrdenství ve věčném životě. V dějinách národa se tato morálka mnohdy
promítá s časovým odstupem. V případě národa se jedná až o spravedlnost, která
se zrcadlí jako trvání, růst či zánik národa. Je potřebné uvědomovat si
souvislosti mezi hříchem, pokáním, zadostiučiněním a dějinami národa, tedy
souvislosti transcendentní. Bez transcendentních souvislostí je obraz událostí
nutně neúplný. Je možné uvést alespoň několik příkladů „morálních dopadů“,
transcendentní zpětné vazby, z českých dějin.
1. Likvidace slovanské liturgie na Velké Moravě
Moravský král Svatopluk přispěl k likvidaci slovanské
liturgie na Moravě a k vyhnání žáků arcibiskupa sv. Metoděje.
Podle tradičního pojetí byl pád říše důsledkem jeho hříchu a klatby,
vynesené nad ním arcibiskupem sv. Metodějem. Království pak přešlo
z Moravy na Čechy, od potomků Svatoplukových na Přemyslovce.
Historické souvislosti jsou v tradici časově posunuty, ale
zůstává skutečností, že Velkomoravská říše během několika desetiletí,
po vyhnání žáků sv. Metoděje, zaniká a její dědictví přebírají
přemyslovské Čechy, které vyhnané žáky arcibiskupa sv. Metoděje přijaly. Podle
uherských kronik se tak stalo už za vlády Vratislava I., otce
sv. Václava, který je někdy nazýván blahoslavený.
Není podobnost s Hospodinovým zavržením domu Saulova nápadná?
Nemohl být vpád Maďarů do Karpatské kotliny nástrojem Božího hněvu proti
potomkům krále Svatopluka?
2.
V Přemyslovském rodě dochází ke dvěma vraždám, k vraždě sv. Ludmily
a sv. Václava.
a) Sv. Ludmila,
manželka, matka, kněžna a mučednice. Prvá křesťanská kněžna, pokřtěná zřejmě
sv. Metodějem, po smrti svého manžela, knížete Bořivoje pravděpodobně
vládkyně země za své nezletilé syny, vychovatelka svého vnuka, sv. Václava,
zavražděná na údajný příkaz Václavovy matky, kněžny Drahomíry.
Její smrt zřejmě otřásla zemí, následující
rok dochází ke vpádu bavorského vévody Arnulfa do Čech, kněžna Drahomíra se
rozhodne potrestat Ludmiliny vrahy, jednoho dá popravit, druhý uprchne ze země.
Když se sv. Václav ujme vlády, dává přenést tělo sv. Ludmily do chrámu sv.
Jiří, který postavil jeho otec a matku posílá do vyhnanství. Došlo
k vraždě, ale také k trestu za ni, snad i obrácení kněžny Drahomíry, která
byla podle stsl. legendy bez viny a byla spolupracovnicí sv. Václava tak, že i
ji ohrozil atentát na sv. Václava.
Došlo ke zločinu, hříchu, k trestu za něj.
Ale i k zadostiučinění přenesením ostatků a jejich uložením v chrámě, což se
tehdy rovnalo svatořečení. Bůh pokání a zadostiučinění přijal, stejně jako
pokání krále Davida za svedení Uriášovy ženy a za jeho licoměrný rozkaz, jehož
následkem byla Uriášova smrt. Náš lid zřejmě toto zadostiučinění přijal, resp.
přijal sv. Ludmilu za světici a patronku. Pro český stát neměl tento hřích
následky.
b) Sv. Václav, věčný český král, hlavní patron českého národa. Byl
zavražděn za účasti svého bratra Boleslava I., proto, že se snažil prosadit
křesťanské zásady do života tehdejší společnosti: potíral mnohoženství, sňatky
mezi příbuznými a obchod s otroky, zejména prodej otroků do muslimských zemí,
který zprostředkovávali převážně židovští kupci. Otroky vykupoval a dával
pokřtít a místo prodeje do ciziny jimi osidloval zemi.
Uzavřel mír s německým králem Jindřichem Ptáčníkem za cenu ročního
poplatku, ale při zachování plné vnitřní svrchovanosti v českém státě. Stejné podmínky dosáhl od Jindřicha Ptáčníka pouze bavorský
vévoda Arnulf. Všude jinde vznikaly v zemi přímé královské državy.
To vše se nelíbilo velmožům, a tak nabádali jeho bratra Boleslava,
aby sv. Václava zavraždil. Sv. Václav sice sám uvažoval, že se vzdá vlády
a vstoupí do kláštera, ale odkládal toto rozhodnutí, protože chtěl dříve
dostavět rotundu sv. Víta na pražském hradě. Boleslav I. se nakonec odhodlal
k vraždě sv. Václava, i když ji osobně nedokončil. Zabránil alespoň ale
tomu, aby nebyla zároveň se sv. Václavem zavražděna jeho matka, kněžna
Drahomíra,
Boleslav I. si ale zřejmě brzy uvědomil svůj hřích a konal pokání,
nechal tělo sv. Václava přenést do rotundy sv. Víta na Pražský hrad a kál se se
slovy: „zhřešil jsem a svého hříchu jsem si vědom“. Neskončil však jen pokáním, ale převzal bratrovu christianizační
politiku, usiloval o zřízení pražského biskupství a vyslal misii, jejímž
výsledkem bylo pokřtění Polska. Bůh pokání a zadostiučinění přijal, stejně jako
pokání krále Davida. I u nás se tak stalo. I lid zřejmě toto zadostiučinění
přijal, resp. přijal sv. Václava za světce a patrona. Proto pro český stát neměl
tento hřích následky.
3. Vyhnanství sv. Vojtěcha a vyvraždění Slavníkovců
Český kníže Boleslav II. dává vyvraždit Slavníkovce, své
blízké příbuzné, pravděpodobně bratrance a bratry pražského biskupa sv.
Vojtěcha.
Sv. Vojtěch, druhý pražský biskup a prvý biskup české krve se ve
svém úsilí o uvedení křesťanské morálky střetával se stejnými problémy jako sv.
Václav – mnohoženství, rozvody a nové sňatky, sňatky mezi příbuznými, prodej i
křesťanů do otroctví nekřesťanům. U knížete Boleslava II. nenašel pro své snahy
pochopení ani podporu. Nakonec opustil zemi, ale na pozdější žádost knížete se
vrací. Protože se ale pochopení u knížete ani předáků nedočkal, opouští zemi
znovu.
V době jeho vyhnanství byli, pravděpodobně nejméně s vědomím, nebo
dokonce na příkaz Boleslava II., zavražděni jeho bratři – Slavníkovci. K jejich
vraždám obzvlášť zavrženíhodným způsobem: přepadením jejich hradu Libice v době
příměří, slibem zachování života, když se vzdají a následným povražděním všech,
včetně žen a dětí. Žádná kajícnost, žádné zadostiučinění nenásledovaly. Přesto
se sv. Vojtěch snaží o návrat, ale čeští předáci v čele
s knížetem definitivně odmítají
návrat svého biskupa, sv. Vojtěcha, bratra zavražděných, který je pak při
misijní cestě v Prusku zavražděn.
Tentokrát nebyl sv. Vojtěch u nás doma zavražděn, ale bylo
odmítnuto dodržování křesťanské morálky, s následkem vyhnanství sv. Vojtěcha.
Panovník a národ odmítli tohoto svatého biskupa jako morální autoritu. Nebyla
projevena ani žádná lítost za vyvraždění
Slavníkovců, ani za vyhnání svatého biskupa. A důsledky? Během několika let, je
česká říše zničena, stává se součástí Polska, které poskytlo zbývajícím
Slavníkovcům, knížeti Soběslavovi, biskupu Vojtěchovi a jejich bratru
Radimovi, útulek. Český stát byl sice brzy obnoven, ale podstatné části –
Krakovsko a s přestávkami Slezsko, zůstaly trvale součástí Polska.
Nepřipomíná tato situace v Čechách rozdělení izraelského
království za hříchy krále Šalamouna?
K novému rozkvětu českého státu dochází
až za Břetislava I., který přenesl ostatky sv. Vojtěcha
a jeho bratra, sv. Radima do Prahy. Před jejich přenesením koná kníže
Břetislav i vojsko pokání za své činy během výpravy a kníže uzákoňuje společně
s předáky zásady křesťanské morálky, kterou prosazoval sv. Vojtěch. Zejména
šlo o manželské právo, které prosazoval biskup sv. Vojtěch, a kvůli
dřívější neochotě knížete a předáků je uskutečňovat, jak již víme, odešel
sv. Vojtěch ze země. Kníže Břetislav I. přijal jako pokání za plenění v
Polsku povinnost zřídil kapitulu ve Staré Boleslavi.
Není zde patrná souvislost mezi hříchem, pokáním a přijetím
křesťanských morálních hodnot v osudech národů?
4. Umučení sv. Jana Nepomuckého a husitství
Za osobní účasti českého krále Václava IV. byl při mučení
zavražděn generální vikář pražského arcibiskupa Jan z Pomuku, tj. sv. Jan
Nepomucký.
Sv. Jan Nepomucký byl generálním vikářem
pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který nebyl v dobré vůli s králem
Václavem IV. Král chtěl použít Kladrubský klášter, resp. jeho statky ke zřízení
biskupství v západních Čechách. Když zemřel kladrubský opat, považoval to král
Václav IV. za vhodnou příležitost k uskutečnění svého záměru. Tím ale, že
generální vikář Jan Nepomucký rychle potvrdil volbu nového opata, zhatil králův
záměr. Když pak došlo k dalšímu sporu mezi králem a arcibiskupem, byli
arcibiskupovi úředníci zatčeni a mučeni. Obzvlášť krutě byl mučen Jan
Nepomucký, který byl navíc zpovědníkem královny a král chtěl, aby prozradil, z
čeho se zpovídala. Jan Nepomucký mučení za osobní účasti krále nepřežil a byl
svržen do Vltavy. Následovalo předstírané pokání Václava IV., který ani jinak
neplnil svoji povinnost křesťanského krále, např. potírání bludů. Naopak,
hlasatele wicklefských bludů, včetně některých mylných myšlenek M. Jana
Husa, všemožně chránil.
Mistr Jan Hus byl katolík, který žil v složité historické době
nešvarů v Církvi. Stal se bojovníkem za pravdu, byl pravověrný v učení o Bohu,
Panně Marii a svatých, ale i on se dopustil omylu v učení o Církvi, kdy
její organizaci a ustanovení papeže a biskupů označoval za ustanovení pouze
lidská. Nicméně před svou smrtí se vyzpovídal a dostal rozhřešení, a tedy, z
tohoto hlediska nebyl kacíř. Jeho spisy ale obsahují omyly. Když byl M. Jan Hus za své bludné učení
odsouzen a následně upálen, následovalo násilné šíření husitských bludů,
husitské války, pustošení země a vraždění, při šíření bludů, herezí (Adamité) i jejich
potírání. Husitství
posunulo snahy Mistra Jana Husa, vznikaly další bludy a různé sekty. I násilí
husitských vojsk bylo někdy až hrůzně zvrácené.....
V průběhu husitských válek ztratil český stát trvale Braniborsko,
Lucembursko a polovinu zahraničních lén. Morava a Slezsko byly v rukou
legitimního krále, kterého nakonec umírnění husité a katolíci v Čechách přijali
a zbytek korunních zemí se k českému státu vrátil. Husitské války skončily
smírem s katolickou církví, kompaktáty a přijetím legitimního krále Zikmunda.
Ale pak si Češi zvolili husitského krále – Jiřího z Poděbrad, který byl
zpočátku úspěšný, ale pravděpodobně nedodržel přísahu, kterou složil před svojí
korunovací uherskými biskupy. Došlo k povstání a Čechy zase ztratily Moravu,
Slezsko a Lužice (Horní a Dolní), které navrátil nástupce husitského krále,
katolík, legitimní potomek Přemyslovců a Lucemburků, Vladislav II. Jagelonský.
Není tomu
tak, že doba husitství byla dobou všeobecného úpadku státu? A následnou
příčinou mnoha problémů pokřiveným výkladem v našem dějepisectví a tradici?
Husitům je vzdávána čest, ovšem o nevinně umučených katolících - umučených pro
víru, víme jen zanedbatelně. O vypleněných klášterech se mnoho nemluví,
jako by zde byla snaha „aby se na ně zapomnělo“.
5. Stavovské povstání a Bílá Hora
V době husitských válek dochází k vzepětí sil
národa při šíření husitského bludu, ale pak přichází útlum a příklon k německému protestantismu včetně
německého jazyka mezi českými protestanty v 70. letech 16. stol. Toto období vrcholí prosazením němčiny jako
jednacího jazyka zemského sněmu (vedle češtiny) za povstání v roce
1618. Pokud by tento trend pokračoval, byly by vyhlídky na zavádění
němčiny do kostelů a škol podobné pro Čechy, jako pro Lužické Srby.
Osud Lužických Srbů se stává naší výstrahou.
Lužičtí Srbové na počátku reformace souvisle obývali území velikosti
Moravy, byli ale během několika staletí poněmčeni prostřednictvím německých
protestantských kostelů a škol. V Čechách protestantská snaha o
ovládnutí země vyvrcholila povstáním evangelických stavů proti zákonnému, dědičnému,
již přijatému a korunovanému králi Ferdinandu II. v roce 1618. Během
povstání docházelo k pronásledování katolíků a násilnému šíření protestantismu.
V průběhu stavovského povstání došlo k umučení
moravsko-slezského kněze Jana Sarkandra proto, že odmítl prozradit zpovědní
tajemství. Zadostiučinění za umučení Jana Sarkandra bylo dáno jeho blahořečením
a nakonec svatořečením Janem Pavlem II. v Olomouci v roce 1995. Odpor části
veřejnosti a zejména protestantů ale ukazuje, že přijmout historickou pravdu a
nutnost pokání a zadostiučinění za historické nemorální činy, je pro část
veřejnosti stále příliš obtížné.
Zde si také připomeneme, že není pravda, co
bylo vyučováno běžně ve škole, že sv. Jan Nepomucký je protireformační svatý,
který měl nahradit mezi lidmi M. Jana Husa. Úcta k sv. Janu Nepomuckému ale byla i u českých
nekatolíků, jak je patrné z dějinných událostí: když za krátké vlády zimního
krále Fridricha Falckého (1619 -20) z jeho rozkazu přizpůsobovali kalvíni
katedrálu pro svoje bohoslužby a ničili všechny obrazy a sochy, byla
svatováclavská kaple zachráněna proto, že Čeští bratři, kteří od ní měli klíče,
kalvinisty do kaple nepustili. V katedrále, duchovním srdci našeho národa,
zachránili luteráni od zpustošení hroby sv. Vojtěcha a sv. Jana Nepomuckého. Z řečeného je vidět, že již v době
předbělohorské (1619) se těšil sv. Jan Nepomucký úctě, kterou respektovali i
čeští nekatolíci.
Povstání evangelických stavů bylo poraženo v bitvě na Bílé
Hoře 8. listopadu 1620.
Bitva na Bílé Hoře
představovala vojensky nepochopitelné zhroucení stavovského povstání. Stavovské
vojsko, po vítězném odražení 1. útoku císařských, nepochopitelně, bez
boje, uteklo před 2. útokem, provedeným jen částí císařského vojska.
Opevněná Praha nebyla hájena ani vypleněna. Vzdorokrál Fridrich Falcký
i s prakticky nedotčeným vojskem uprchl nejen z Prahy, ale
i ze země. V bitvě na Bílé Hoře nebyl poražen český stát,
ale skupina poněmčené, protestantské šlechty. Ale pro český stát to znamenalo
ztrátu obojí Lužice. Pro zachování českého národa a jazyka měl výsledek bitvy na Bílé Hoře pozitivní účinky.
Obnova katolického náboženství s latinskou bohoslužbou a školami
neměla odnárodňující tendence, naopak, v katolické církvi byla už před
staletími zavedena povinnost kněze naučit se jazyk lidu, v něm kázat
a zpovídat.
K opětnému probuzení
národního sebevědomí českého národa došlo až po blahořečení (31. 5. 1721)
a následném svatořečení (19. 3. 1729) sv. Jana Nepomuckého, kdy
se český národ přihlásil k jeho památce a kultu. K obrodě
jazyka a národa dochází právě v souvislosti s kultem sv. Jana
Nepomuckého, poutěmi a písněmi. Při poutích si český národ začal také
uvědomovat svoji sounáležitost a sílu.
Nenabízí se opět patrná
souvislost mezi hříchem, pokáním a zadostiučiněním v osudech národa?
Ferdinand II. nabídl, když se
ujal vlády v roce 1619, povstalcům smír a potvrzení náboženské svobody
(Rudolfova majestátu) v jejich výkladu. Podmínkou smíru bylo ukončení bojů a
vrácení evangelíky katolíkům konfiskovaného majetku a vzdání se úřadů, kterých
se svévolně zmocnili. Odpověděli tak, že Ferdinanda II. sesadili a zvolili
králem Fridricha Falckého.
Když bylo povstání poraženo,
nemohl Ferdinand II. jeho vůdcům povstání udělit úplnou milost (přesto zmírnil
vynesené rozsudky, zrušil kruté způsoby popravy – čtvrcení za živa apod.), ale
navíc se, v rozporu s dobovými zvyklostmi, (že jinověrci nemohou dojít spásy),
modlil za spásu duší popravených.
Ve společnosti je podporováno i
zkreslené vnímání stavovského povstání i porážky na Bílé hoře. Tato bitva je
pojímána jako tragéde. Ve skutečnosti výsledek bitvy pomohl k záchraně českého
národa před poněmčením a poprava vůdčích osob byla trestem za zradu krále,
kterého přijali a kterému přísahali věrnost, nikoli za vyznávanou víru.
6. Porušení „Pragmatické
sankce“.
Ještě jednou porušily české
stavy přísahu, podle které po smrti císaře Karla VI. se stala českou královnou
jeho dcera Marie Terezie a přijaly za krále Karla Alberta bavorského. Nebyly
sami, kdo porušily smlouvy o nástupnictví (pragmatickou sankci), ale z
poddaných Marie Terezie snad jediní. Přísahu porušil tenkrát i pražský
arcibiskup, který holdoval Karlu Albertovi.
Řada evropských států nejdříve
uznala pragmatickou sankci, ale poté porušila své závazky a pokusila se ve
válce o dědictví rakouské utrhnout část zemí Marie Terezie pro sebe. Nakonec Marie
Terezie své země uhájila, až na ztrátu části Zemí Koruny České, ¾ Slezska a Kladsko. Opět, české stavy zradily,
a český stát ztratil území. Souvislost zde není tak výrazná jako v jiných
případech, ale přesto je to skutečnost nápadná.
„Boží mlýny“ a moderní doba
7. Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze
Po vyhlášení Československa 28. října 1918, došlo, 3. listopadu
1918, ke stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Ti, kdo
tak učinili, chtěli svrhnout i sochy z Karlova mostu do Vltavy – chtěli tak
snad i zavrhnout panovníka Karla IV? Nebyly jejich činy nerozvážné, neprozíravé
a de facto vandalské a historicky destruktivní?
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl postaven
v roce 1650 jako poděkování za ochranu Panny Marie při obléhání Prahy
švédským vojskem, kdy pražští měšťané a studenti ubránili město proti
profesionální armádě více než 3 měsíce. Mariánský sloup byl stržen v den
270 výročí odchodu švédských oblehatelů Prahy, 3. listopadu 1918, několik dní
po vyhlášení samostatného Státu československého. Není již samotné datum svržení Mariánského sloupu,
3. listopadu 1918, znamením Božího dopuštění? Mariánský sloup byl stržen na základě nepravdivé domněnky, že byl postaven na
památku porážky protestantů na Bílé hoře v roce 1620.
Československo tak dostalo do vínku pohrdání pravdivou historií
svých národů a pohrdání statečností svých předků při obraně města i země. Vnímání urážky statečnosti předků bránících Prahu před rabujícími
Švédy v r. 1648 jako by bylo předznamenáním neblahých dob, které se naplňují v
momentu, kdy se Československo v roce 1938 podřídilo mnichovskému diktátu a
vzdalo se tak práva na obranu. Tyto souvislosti z pohledu dalších desetiletí
20. a 21.století připomínají opět Vyšší chod dějin.
Věříme, že za stržení Mariánského sloupu bylo po více než 101
letech dáno zadostiučinění jeho obnovou, a doufáme, že se naplní slova
zesnulého Františka kard. Tomáška, že obnova Mariánského sloupu, je „symbolem
návratu ke slušnosti a tradicím křesťanské Evropy, ale především nám dává
naději, že znovu neupadneme do područí tupého násilí a bídy z východu nebo
konzumního ateismu ze západu“ a povede tak k duchovní a náboženské obnově
nejen v českém národě, ale i v Evropě.
8. Vyhnání bl.
Císaře Karla I. a jeho manželky Zity
Urážka Panny Marie
stržením Mariánského sloupu nebyla bohužel jedinou nespravedlností, vloženou do
vínku nového státu.
V roce 1918 nejen
český národ, ale národy střední Evropy odvrhují svého zákonného krále, později
světce, bl. Karla Rakouského, a vyhlašují sekulární republiky. Osud těchto
států není valný. Bývalé Československo a Jugoslávie byly zmítány národnostními
rozpory, které zasáhly i Rumunsko. Maďarsko prošlo nejdříve rudým
(bolševickým), pak bílým terorem. K likvidaci posledního pokusu
legitimního a korunovaného uherského krále Karla IV., tj. císaře
a krále bl. Karla I. vykonávat jeho svatý úřad
v Maďarsku, byly použity stejné prostředky, jako k vyvraždění
Slavníkovců na Libici – vojsko, které podporovalo návrat
bl. Karla Rakouského bylo přepadeno v době příměří.
Je to opravdu jen náhoda nebo rukopis týchž sil zla?
Hřích za tento čin nepadá jen na Maďary, ale i na další
národy: Rumunska, bývalých států Československa a Jugoslávie, které
vyhrožovaly válkou, pokud se legitimní král vrátí na svůj trůn. Císař
nebyl zavražděn, jako Slavníkovci, pouze mu nebyly poskytnuty prostředky na
živobytí a v důsledku toho onemocněl a předčasně zemřel. Je
nutné připomenout, že bl. Karel I., je po ženské linii Přemyslovec. Byl to
právě bl. Karel Rakouský, kdo připravoval reformu monarchie, která měla
zajistit národům plnou svrchovanost a podmínky pro kulturní a hospodářský rozvoj
spolu s existencí silného celku, který by mohl odolávat expanzivním snahám
Německa i Ruska.[1] A přesto je jeho svržení i svržení legitimních potomků
Přemyslovců, tedy Habsburků, většinou českého národa oslavováno.
Ve vyhnanství na Madeiře, když neměl prostředky k živobytí,
protože mu nástupnické státy Rakouska-Uherska, včetně Československa, zabavily
veškerý majetek a odmítly poskytnout rentu, byl nucen žít v nevyhovujícím,
vlhkém domě. Bl. Karel se svojí kvalifikací politika a vojáka (vojevůdce) neměl
ve vyhnanství šanci získat nějaké zaměstnání. Prochladnul, onemocněl a zemřel
na zápal plic v 34 letech. Na smrtelné posteli se modlil za český národ, aby v
něm nedošlo k náboženskému rozkolu a své utrpení obětoval za to, aby jeho
národy zase našly cestu k sobě. Není divu, že dnes se k bl. Karlovi v Evropě i
Americe pořádají modlitební akce o zastavení coronavirové hrozby.
Další osud
nástupnických států Rakouska-Uherska? Bující nacionalismus, vrcholící
v německém nacismu, rozpad Československa a Jugoslávie, nacistická
okupace nebo nepřímá nadvláda nacistického Německa, druhá světová válka,
po jejím skončení 40 let komunistické totality, po jejím ukončení další
rozpad Československa a Jugoslávie, v bývalé Jugoslávii spojený
s krvavou válkou.
Po roce 1948 následovalo 40 let komunistické diktatury a nové
pronásledování, dokonce popravy nevinných a vyhnanství. Za všechny vzpomeňme
alespoň umučeného P. Josefa Toufara, popravené kněze z případu Babice a
nejdříve internovaného a později do vyhnanství poslaného kard. Josefa Berana.
To vše, včetně procesů 50. let, se dělo za mlčení většiny národa. I za tento
mlčenlivý, i když často vynucený souhlas, je třeba vykonat pokání a smírnou
modlitbu.
Není snad nasnadě toto dění vnímat jako Boží dopuštění a trest za nezákonné svržení legitimního krále, dokonce světce
a jeho potomků?
Není snad
vhodné pokání a zadostiučinění národů za zlé činy svých
představitelů, které alespoň svým mlčením schválili a mnozí dosud oslavují?
V každém případě je nutné přihlásit se k památce bl. Karla
z Domu Rakouského, tj. rakouského
císaře, českého, uherského a chorvatského krále, vzdávat mu úctu nejen
liturgicky, ale, a to zejména, v srdci.
Zdá se, že nás v tomto konání předbíhají v USA, kde se začaly
pořádat modlitby k bl. Karlu Rakouskému o zastavení epidemie covid-19. Tato
úcta se postupně šíří i v Evropě.
Bylo by
vhodné, aby památka bl. Karla Rakouského byla u nás liturgicky slavena jako
památka nebo svátek, nejen jako nezávazná památka, jejíž slavení je nepovinné.
Bude to
však stačit? Nebude si Bůh přát víc? Např. aby legitimním, pokrevním potomkům sv.
Ludmily a Karla IV. (Přemyslovců, Lucemburků, Jagelonců a Habsburků), kterým bylo ublíženo, byla
vrácena jejich práva?
Nebo si
Bůh bude přát, aby oběť bl. Karla Rakouského za jeho národy nebyla marná a
středoevropské národy znovu našly cestu k sobě?
Možná by
bylo dobré i tom přemýšlet a prosit, abychom poznali Boží vůli.
8. Státy se udržují těmi
ideály, ze kterých se zrodily
V historickém pohledu jsme viděli, jak se v našich dějinách,
zastávala nepravda, blud, lež, viděli jsme zrady a porušování přísahy, viděli
jsme ale také pravdu a kajícnost.
Český stát byl založen na křesťanství, to znamená na pravdě,
morálce, vzájemné úctě a pokání. Lze ale pochybovat o tom, že na stejných
základech bylo vybudováno Československo. V jeho základech vidíme příliš mnoho
lži, nedodržených slibů, např. daných Slovákům atd. Toto dědictví
zatěžuje i současnou Českou republiku. Nepřekvapuje proto, že osudy státu
ani jeho občanů nebyly a nejsou dobré. Nelze očekávat dobrou budoucnost
postavenou na setrvalém odmítání ucelené pravdy a neuznání vlastních
chyb. Můžeme v tom shledávat i naplnění hesla prezidentské standarty „Pravda vítězí“.
Abychom mohli pravdivě reflektovat vlastní dějiny, je třeba obecné
shody na přijímaném morálním řádu, alespoň na přirozeném morálním řádu. Lidé
nemohou trvale žít lidská práva bez nejvyšší morální autority – bez Boha.
Demokracie přímo vyžaduje, aby společnost měla shodu na přijatém morálním řádu.
Nelze se podrobovat měnícím se většinám, jak se stává v demokracii. To vede
v důsledku k totálnímu rozdělení společnosti, k anarchii a následně až k
reakci totality.
Proto je lepší jít cestou přijetí nápravy – přijetím pravdy i vin
a kajícnosti s prosbou o příznivou
budoucnost. Tím se nám otevírá naděje - obrátit naší historii k dobru a
morálce. Připomeňme, že sv. Jan
Nepomucký i bl. Karel jsou v Evropě a Americe uctíváni. Sv. Jan Nepomucký jako
mučedník pravdy a Bl. Karel aktuálně jako ten, kdo, jako mučedník smrti zápalu
plic, je silou k zastavení coronaviru. Nesmíme zapomínat, že Bůh ve svém
Milosrdenství může odpustit kajícímu jakýkoli hřích, ale kdo odmítá pokání,
zbývá mu jen Boží Spravedlnost.
Vnímáme, že duchovní síly jsou dnes, ve všeobecném názorovém
chaosu a těžké coronavirové situaci, rozhodující. Chceme-li proto alespoň
částečně napravit historické hříchy našeho národa a vnést pravdu, úctu a
ochranu našich světců do našich dějin a životů, je nutné usilovat o obnovu
křesťanského charakteru českého národa i Evropy. Možná se to mnohým zdá
neuskutečnitelné, ale musíme si udržet optimismus, jako skupina mužů v jeskyni
Cavadonga po muslimském dobytí Španělska v roce 718, která přísahala, že
dobudou Španělsko zpět. Nedobyli ho oni, ale jejich potomci. Musíme si být
jisti, že reprezentujeme pravdu, důsledně ji hlásat a mluvit o Bohu, ať je
pravda vhod či nevhod a nevyhýbat se ani pokání. Je to cesta, jak znovu
christianizovat naši zemi i Evropu a zachránit je tak pro budoucnost.
zdroj: SVĚTLO, roč. XXIX, č. 38 až 40, MCM Olomouc 2021
[1] Více
podrobností je možné získat např. na
https://docs.google.com/document/d/1HRKicDJP9MlD8wezR4GXv6iEtUoUHPiqrzRuWE87pro/edit
