Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště - Bojovník proti sekulární škole bez náboženství - Ein Kämpfer gegen eine säkulare Schule ohne Religion

Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště, pokřtěn jako Lev Karel Anna Filip (12. června 1863 Hukovice[1] – 24. prosince 1938 Dlouhá Loučka u Uničova) byl duchovním na Moravě a v Čechách a moravský šlechtic, z rodu Skrbenských z Hříště. Sloužil římskokatolické církvi jako 29. arcibiskup pražský (1899–1916), 9. arcibiskup olomoucký (1916–1920) a kardinál (od roku 1901).

Studoval gymnázium v Kroměříži, právo v Innsbrucku, v arcibiskupském semináři v Olomouci a posléze církevní práva na Gregoriánské univerzitě v Římě. Dlouhodobě působil jako vojenský kaplan v rakousko-uherské armádě. V arcidiecézi se snažil uvést v platnost závěry prvního vatikánského koncilu a zvýšit malý počet kněží, který mu v tom bránil. Před první světovou válkou byl předsedou biskupské konference rakouské části monarchie. V roce 1916 se stal arcibiskupem olomouckým. V roce 1920 na tento úřad rezignoval.

Od konce 19. století bojoval proti zavádění tzv. sekulární školy a je znám jeho skvělý pastýřský list ze dne 16. srpna 1906, který varuje před odstraňováním náboženství ze škol, hovoří o nepřátelích Církve svaté, kteří chtějí vyloučit ze škol křesťanského ducha. 

Jeho jedním z hlavních liturgických počinů, bylo vydání Officia propria provinciae Pragensis (1915, čtyři části jako přívazky jednotlivých dílů breviáře), a Manuale rituum ecclesiasticae provinciae Pragensis (1916) 

Dostupné online: https://ndk.cz/view/uuid:f3e70cd0-738f-11e3-a2a7-005056827e52?page=uuid:1a50f760-8d2f-11e3-83a0-005056825209&fulltext=Manuale%20rituum%20ecclesiasticae%20provinciae%20Pragensis.

Francesco kardinál Marmaggi (31. srpna 1870 Řím – 3. listopadu 1949 Řím) - Neohrožený bojovník proti J. Husovi a masarykismu - Furchtloser Kämpfer gegen J. Hus und Masarykismus

Světlé kapitoly našich dějin lemují osobnosti církevního života, které se nepodřidili diktátu časově podmíněných politických hnutí a nesprávných politických tendencí a vždy hájili Církev a katolickou nauku, i když to nebylo populární. Církev vždy stála nad národy a její hlas byl hlas Učitelky, která v duchu svého poslání, které ji svěřil Bůh, musí až do svého konce odmítat omyly. Mezi světlé osobnosti tyto osobnosti patří i Francesco kardinál Marmaggi (31. srpna 1870 Řím – 3. listopadu 1949 Řím), který sehrál významnou úlohu při potírání falešných ideologických principů, na kterých byla vybudována masarykovská republika. Jedním z těchto pilířů byla oslava a kult odpadlého kněze Jana Husa. S obavami sledovala katolická Církev vývoj v Československu po roce 1918. Odpad milionů věřících a části katolického kléru, zrušení výsad šlechty a pozemková reforma zle doléhaly na Církev.  Vyvěšení husitského praporu na Pražském Hradě, stržení mariánského sloupu a vyhazování křížů z úřadů a ze škol byl pouze počátek toho, na čem byla a je postavena Československá republika, resp. její nástupce Česká republika. Francesco Marmaggi se narodil 31. srpna 1876 v Římě v

Trastevere. Theologická studia ukončil v Římě, vysvěcen byl v Lateráně 14. dubna 1900. Byl činný nejdříve v duchovní správě farnosti sv. Doroty v Trastevere v Římě, odtud byl povolán k Apoštolské Penitenciatuře a přednášel filosofii práva na universitě u sv. Apolináře v Římě - Athenaeum. Pracoval v komisi pro kodifikaci církevního práva a byl odtud povolán sv. Piem X. v roce 1904 za státního tajemníka do vatikánského státního úřadu. Papežský stolec ho poslal v roce 1920 jako nuncia do Rumunska (prvého nuncia v této zemi). V roce 1922 ho Církev svatá pověřila péčí o organizaci náboženství řeckých uprchlíků v Cařihradě. Následujícího roku byl poslán za nuncia do Prahy. Do doby jeho pražské činnosti spadají práce, které vedly k pozdějšímu uzavření modu vivendi mezi Svatým Stolcem a ČSR. Po jeho dvouletém působení  v Praze došlo v roce 1925 pro otázku svěcení svátku M. Jana Husa a účasti čsl. vlády na těchto oslavách k otevřenému konfliktu mezi nunciem a čsl. vládou, za něhož nuncius opustil Prahu (7. července 1925). Nunciatura v Praze a vyslanectví v Římě byly po dvě léta spravovány pouze zatímními správci. Msgr. Marmaggi se do Prahy nevrátil, i když spor mezi Vatikánem a ČSR byl urovnán uzavřením modu vivendi (1928). Vatikán ho jmenoval r. 1928 nunciem ve Varšavě. Od roku 1939 zastával místo prefekta sv. Kongregace koncilu. (Sacra Congregatio Cardinalium Concilii Tridentini interpretum). Kardinál Marmaggi zemřel v roce 1949. Děkujeme, Vaše Eminence, za Váš neohrožený postoj na obranu práv Církve svaté v boji proti husitství a masarykismu, proti kterému také bojujeme. Jste naším vzorem!

Msgr. Joseph Gross (1866 - 1931) - Monarchistický lev z Litoměřic - Monarchistischer Löwe aud Leitmeritz

Msgr. Joseph Gross (1866-1931) byl patnáctým litoměřickým biskupem. Byl první z litoměřických biskupů, který se přímo a otevřeně angažoval  v politickém boji. Byl vysvěcen na kněze 4.7. 1889 v katedrále sv. Víta. Nastoupil jako kaplan ve Falknově - F a l k e n a u (dnes Sokolov), kde prožil téměř 21 let v duchovní správě. P. Gross začal usilovně pracovat na duchovním a pedagogickém poli. Měl velmi dobrý vztah k šlechtě, zvláště ke šlechtické rodině Nostitz-Rhinek. V místě působení se stal P. Gross významnou a výraznou osobností. Velkou pozornost mimo jiné věnoval liturgii a jejímu důstojnému slavení. Stál rovněž v čele sociálního hnutí a u zřízení místního sirotčince. Největší pozornost však na sebe upoutal bojem proti starokatolickému hnutí "Pryč od Říma"(Los von Rom). Patnáctý litoměřický biskup se tehdy postavil celou svou silou proti tomuto hnutí, které se šířilo ze zahraničí a bylo pro Církev velmi nebezpečné. Gross vzbudil svou činností pozornost u rakouských vládních kruhů i habsburského vídeňského dvora. Od roku 1907 Habsburkové již otevřeně podporují  biskupa Grosse. Tehdy se Gross ukázal jako věrný monarchii, znající hluboce sociální problémy své doby a současně zastávající tvrdé stanovisko vůči socialismu. Za svou činnost byl odměněn a stal se v roce 1910 litoměřickým biskupem. P. Gross přijal biskupské svěcení v katedrále sv. Víta z rukou Jeho Eminence kardinála Lva Skrbenského ze Hříště. Diecéze byla rozlehlá a již tehdy bylo kněží málo. Svůj program vytyčil biskup Gross ve svém prvním pastýřském listě "Sociální práce v duchu Církve jako moderní křesťanská povinnost a práce s mládeží.". Jeho účast na mezinárodním eucharistickém kongresu ve Vídni byla tak vynikající, že když brzy zemřel kardinál Nagel ve Vídni, byl Gross vyhlédnut jako jeho nástupce. Zvláště nakloněn mu byl následník trůnu František Ferdinand. V roce 1913 se osobně setkal se svatým Piem X. na své biskupské cestě  "ad limina". Biskup Gross měl velké a rozsáhlé styky se všemi vedoucími osobnostmi Rakouska-Uherska, dále se šlechtou, ministry, diplomaty, průmyslníky. První světová válka ukázala jeho jasné postoje. Vystupuje na straně Habsburků, kteří jsou pro něj především katolickou dynastií. Jeho postoj nejlépe vyjadřuje jeho pastýřský list z 23. 8. 1914 "My a válka". Pokouší se dokonce zjistit, zda by nemohla válka pomoci k zamezení bezbožectví, materialismu a pantheismu. Od konce roku 1916 se postavil za papežovu výzvu k míru. Zvláště se papežskému mírovému plánu věnuje ve svém pastýřském listě "Pax Romana" z 29. 8. 1917. Za svůj postoj byl v květnu 1917 jmenován tajným radou. V posledním svém pastýřském listě z doby války se zabývá náboženskými aspekty ve válce a vyzýval ke zvýšení modliteb a víry. Projevil velké obavy o šíření nevěry a bezbožeckého materialismu z Ruska i celkové obavy z budoucnosti. Uvědomoval si, že zhroucením monarchie bude zahájen nacionalistický boj mezi Němci a Čechy. Vznik ČSR viděl právě v tomto duchu. Jeho slova se v budoucnosti měla tragicky naplnit, neboť nově vzniklá republika nebyla schopna zajistit mezi menšinami smír. Navíc po rozpadu monarchie uvažoval i o své rezignaci, neboť na něho doléhaly stížnosti německých a českých nacionalistů za jeho smířlivé postoje. Uvědomoval si katastrofický stav českého katolicismu, který prožíval těžkou zkoušku při odpadu mnohých katolických kněží od Církve po roce 1920. Po konsolidaci poměrů však bylo zdraví biskupa Grosse podlomeno. Neustálé smiřování německých a českých nacionalistů bylo příliš vyčerpávající i pro biskupa Grosse. 19. ledna 1931 po dlouhé nemoci umírá  a zanechává nám  ve svých pastýřských listech testament budoucích osudů naší země i Evropy.