Východní církevní otázka a úkol Rakouska - Uherska při jejím řešení - Die Ostkirchenfrage und die Aufgabe Österreich-Ungarns zu ihrer Lösung

(obrázek: Blažený císař Karel I. von Habsburg se zdraví s řeckokatolickými věřícmi v Haliči)

(Předkládáme milému čtenáři výtah z knihy Dr. Alberta Erharda, Východní církevní otázka  a úkol Rakouska - Uherska při jejím řešení, překl. Dr. Karel Kašpar, s církevním schválením, Praha, 1902.)

    Povolání Rakouska ke společné práci ohledně sjednocení vztahuje se, jak jsem se zmínil hned na počátku, jmenovitě na církve východní. Povolání to vyvozuji z trojí okolnosti, a to zeměpisné polohy, z dějin a z církevních poměrů Rakouska. Pohled sebe povrchnější na politickou mapu Evropy nás poučuje o tom, že jest Rakousko-Uhersko nejvýchodnější katolickou monarchií, která bezprostředně hraničí s hlavním územím církví řecko-orthodoxních a jest s nimi v rozmanitém politickém a hospodářském styku. ...Ale i k tomuto styku nehledíc, mají rakouští katolíci povinnost, zabezpečiti katolickému smýšlení ve státu i Církvi, v postavení kulturním i společenském, rozhodující slovo uvnitř a vně. Třebas i předpisy státoprávní na to se neohlížely, tož přivádí sebou již vlastní síla skutečných poměrů, že jest Rakousko pokládáno v celém světě za moc katolickou a přední baštu katolicismu naproti Východu. A jako taková osvědčilo se také ve svých dějinách. (viz.: Vztah Rakouska ke katolicismu a jeho světodějný význam byl předmětem řeči prince Aloisa z Liechtensteinu na druhém dolnorakouském sjezdě katolíků ve Vídni v listopadu 1898.)

    Rod Habsburský viděl po více nežli šest století svou největší chloubu ve věrné oddanosti k Církvi katolické a v energickém hájení katolické víry, korunním svým zemím vtiskl také, pokud sám o jich osudech rozhodoval, ráz eminentně katolický. Žádný císař z rodu Habsburského nevyvolal bojů mezi papežstvím a císařstvím, které zanechaly ve středověku v krajinách německých tolik ruin a za nichž tak mnohá síla zbytečně byla promrhána. Ve století osmnáctém, v periodě proticírkevního osvícenství, státního absolutismu a církevního partikularismu, přizpůsobil se rod Habsburský duchu časovému, ale příchylnost k Církvi katolické nelze upříti ani Josefu II. ani jeho nástupcům. Příchylnost ta byla odkazem Rudolfovým, jehož rod Habsburský nikdy nepozbyl.

Rakousko bylo povýšeno na velmoc evropskou skorem současně s výbuchem náboženských zmatků ve století šestnáctém, které počaly jako hnutí reformační a roztrháním církevních pout, celou Evropu do té doby objímajících, zabraly Církvi katolické velikou část jejího dosavadního držení. Přestoupení Habsburků k novotám ve víře bylo by mělo pro ně v zemích germánských a částečně i slovanských dalekosáhlé následky. Podporování protestantismu nebylo by zůstalo ani v zemích románských bez zpětného působení. Jedno je jisto: církevní mapa Evropy byla by zcela jinak vyhlížela a rozsah Církve katolické by byl značně menší, nežli jest nyní. A co je ještě důležitější, kmenové germánští byli by bývali pro svou duchovní matku dozajista z velké části ztraceni. Ale očekávání odpůrců katolické Církve se nesplnilo, právě tak jako se ukázaly obavy jejich věrných dítek lichými. Císařové se osvědčili ve svých dědičných zemích i daleko za hranicemi věrnými syny Církve  a statečnými obhájci víry katolické. Nemíním mluviti o prostředcích, jichž užívali, byly to tytéž zbraně, jakými bojovali jejich odpůrci, namnoze bezohlednější a příkřejší nežli zbraně, které odpovídaly tehdejšímu kulturnímu stanovisku a jež vtiskl jim do rukou duch času. Zasáhnutí císařů do tohoto boje mělo světový význam, a poněvadž dopadlo ve prospěch katolické Církve, tvoří nerozlučitelné pouto mezi ní  a jimi a jest jednou z nejkrásnějších perel, zdobící římskou císařskou korunu. Poslední, který ji nosil, císař František II., připojil k zásluhám svých předků ještě jinou tím, že umožnil přes Napoleonovy pletichy konkláve, z něhož vyšel první papež (nového) století, Pius VII. (1800)

    Ještě jiný list, v každém ohledu slavný, popsán jest  v rakouských letopisech zlatým písmem. Rakousko porazilo dvakráte společného nepřítele křesťanů na hlavu, a rána druhá byla tak pádnou, že se po ní Turek již nevzpamatoval. ...Je-li pak nějaká říše v tak úzkém spojení s křesťanstvím, a srostla-li v té míře s Církví katolickou během svých staletých dějin, není možné, aby byla již vyplnila církevní poslání, které jest jí jako každému křesťanskému národu přisouzeno: poslání to trvá a potrvá i po časy budoucí, aniž ho může Rakousko zneuznati, nechce-li zároveň uvésti v nebezpečí své poslání politické a kulturní. A jako zachránilo Rakousko v dobách minulých Církev katolickou před dalším štěpením  a pokořením, tak jest nevyhnutelně i jednou z nejdůležitějších jeho církevních úloh, podporovati hnutí, které má vésti k obnovení všeobecné Církve katolické.

    Toto zvláštní poslání odvozuji konečně i z rakousko-uherských církevních poměrů. Poskytují v Evropě ojedinělou podívanou na klidné pospolné žití Církve katolické s východními...Mocná nadvláda katolicismu v říši hodí se pak již sama sebou k tomu, aby mohli odštěpení výchoďané nahlédnout ve vnitřní organismus katolické Církve. Pohled ten bude na ně působiti mocně a to tím účinněji, čím více se přizpůsobí skutečné poměry Církve katolické svému nejvyššímu ideálu. Existence sjednocených výchoďanů  dosvědčuje zároveň rozkolným bratřím, že spojení s Církví římskou ani nevyžaduje zřeknutí se od předků zděděných posvátných obyčejů v kultu i zřízení, ani nepřivádí sebou ztrátu národnosti, ani neničí samotného náboženského života. Ano, vláda rakouská šla ještě dále, zřídivší pro řecké výchoďany na universitě v Černovcích fakultu bohosloveckou  a obdařivší je takto i nejvyšším prostředkem vzdělávacím, jaký vůbec má. Rovněž důležito se mi zdá vyvrátiti obavu, jakoby unií vydána byla v nebezpečí aneb dokonce odstraněna možnost individuálizování věřících a způsobu jejich života. Tato obava přechází někdy až ve výtku, jakoby Církev římská zamýšlela výchoďany romanizovati nebo latinizovati. Avšak Lva XIII. z toho obviňovati nelze: konstituce o Církvích východních prohlašuje zcela jasně: Východ výchoďanům...

    Nuže, katolické Rakousko, s důvěrou v tuto Božskou modlitbu povstaň, uchop se kříže, který do ruky vzal místo žezla Zakladatel Tvé moci, a připrav se k této pokojné křížové výpravě, která bude v míře daleko vyšší, nežli křižácká tažení minulá, mohutným posilněním tvého církevního i kulturního života, zárukou obnovení veškerého křesťanstva, pramenem požehnání pro celé lidstvo. Tvému pokojnému boji kyne veliká a vznešená odměna: úplné vítězství pravdy, konečný triumf kříže, založení pravého Božského míru!Jakmile tato odměna bude vybojována, pak dosáhne Církev východní znovu oné plodnosti, která ji druhdy zdobila v tak útěšné míře."

Ať žije rod Habsburský a naše země jakožto součást katolické víry a svaté říše!

Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště - Bojovník proti sekulární škole bez náboženství - Ein Kämpfer gegen eine säkulare Schule ohne Religion

Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště, pokřtěn jako Lev Karel Anna Filip (12. června 1863 Hukovice[1] – 24. prosince 1938 Dlouhá Loučka u Uničova) byl duchovním na Moravě a v Čechách a moravský šlechtic, z rodu Skrbenských z Hříště. Sloužil římskokatolické církvi jako 29. arcibiskup pražský (1899–1916), 9. arcibiskup olomoucký (1916–1920) a kardinál (od roku 1901).

Studoval gymnázium v Kroměříži, právo v Innsbrucku, v arcibiskupském semináři v Olomouci a posléze církevní práva na Gregoriánské univerzitě v Římě. Dlouhodobě působil jako vojenský kaplan v rakousko-uherské armádě. V arcidiecézi se snažil uvést v platnost závěry prvního vatikánského koncilu a zvýšit malý počet kněží, který mu v tom bránil. Před první světovou válkou byl předsedou biskupské konference rakouské části monarchie. V roce 1916 se stal arcibiskupem olomouckým. V roce 1920 na tento úřad rezignoval.

Od konce 19. století bojoval proti zavádění tzv. sekulární školy a je znám jeho skvělý pastýřský list ze dne 16. srpna 1906, který varuje před odstraňováním náboženství ze škol, hovoří o nepřátelích Církve svaté, kteří chtějí vyloučit ze škol křesťanského ducha. 

Jeho jedním z hlavních liturgických počinů, bylo vydání Officia propria provinciae Pragensis (1915, čtyři části jako přívazky jednotlivých dílů breviáře), a Manuale rituum ecclesiasticae provinciae Pragensis (1916) 

Dostupné online: https://ndk.cz/view/uuid:f3e70cd0-738f-11e3-a2a7-005056827e52?page=uuid:1a50f760-8d2f-11e3-83a0-005056825209&fulltext=Manuale%20rituum%20ecclesiasticae%20provinciae%20Pragensis.

Francesco kardinál Marmaggi (31. srpna 1870 Řím – 3. listopadu 1949 Řím) - Neohrožený bojovník proti J. Husovi a masarykismu - Furchtloser Kämpfer gegen J. Hus und Masarykismus

Světlé kapitoly našich dějin lemují osobnosti církevního života, které se nepodřidili diktátu časově podmíněných politických hnutí a nesprávných politických tendencí a vždy hájili Církev a katolickou nauku, i když to nebylo populární. Církev vždy stála nad národy a její hlas byl hlas Učitelky, která v duchu svého poslání, které ji svěřil Bůh, musí až do svého konce odmítat omyly. Mezi světlé osobnosti tyto osobnosti patří i Francesco kardinál Marmaggi (31. srpna 1870 Řím – 3. listopadu 1949 Řím), který sehrál významnou úlohu při potírání falešných ideologických principů, na kterých byla vybudována masarykovská republika. Jedním z těchto pilířů byla oslava a kult odpadlého kněze Jana Husa. S obavami sledovala katolická Církev vývoj v Československu po roce 1918. Odpad milionů věřících a části katolického kléru, zrušení výsad šlechty a pozemková reforma zle doléhaly na Církev.  Vyvěšení husitského praporu na Pražském Hradě, stržení mariánského sloupu a vyhazování křížů z úřadů a ze škol byl pouze počátek toho, na čem byla a je postavena Československá republika, resp. její nástupce Česká republika. Francesco Marmaggi se narodil 31. srpna 1876 v Římě v

Trastevere. Theologická studia ukončil v Římě, vysvěcen byl v Lateráně 14. dubna 1900. Byl činný nejdříve v duchovní správě farnosti sv. Doroty v Trastevere v Římě, odtud byl povolán k Apoštolské Penitenciatuře a přednášel filosofii práva na universitě u sv. Apolináře v Římě - Athenaeum. Pracoval v komisi pro kodifikaci církevního práva a byl odtud povolán sv. Piem X. v roce 1904 za státního tajemníka do vatikánského státního úřadu. Papežský stolec ho poslal v roce 1920 jako nuncia do Rumunska (prvého nuncia v této zemi). V roce 1922 ho Církev svatá pověřila péčí o organizaci náboženství řeckých uprchlíků v Cařihradě. Následujícího roku byl poslán za nuncia do Prahy. Do doby jeho pražské činnosti spadají práce, které vedly k pozdějšímu uzavření modu vivendi mezi Svatým Stolcem a ČSR. Po jeho dvouletém působení  v Praze došlo v roce 1925 pro otázku svěcení svátku M. Jana Husa a účasti čsl. vlády na těchto oslavách k otevřenému konfliktu mezi nunciem a čsl. vládou, za něhož nuncius opustil Prahu (7. července 1925). Nunciatura v Praze a vyslanectví v Římě byly po dvě léta spravovány pouze zatímními správci. Msgr. Marmaggi se do Prahy nevrátil, i když spor mezi Vatikánem a ČSR byl urovnán uzavřením modu vivendi (1928). Vatikán ho jmenoval r. 1928 nunciem ve Varšavě. Od roku 1939 zastával místo prefekta sv. Kongregace koncilu. (Sacra Congregatio Cardinalium Concilii Tridentini interpretum). Kardinál Marmaggi zemřel v roce 1949. Děkujeme, Vaše Eminence, za Váš neohrožený postoj na obranu práv Církve svaté v boji proti husitství a masarykismu, proti kterému také bojujeme. Jste naším vzorem!