mc

22. 8. 2020

Škůdce naší monarchie - Schödling der Donaumonarchie – Georg rytíř von Schönerer

 

Jak se čtenáři mohou přesvědčit, na našich stránkách odmítáme a kritizujeme vznik liberálních politických stran jako něčeho, co je cizí národu jako živému organismu, protože liberální partajnictví zleva doprava nikdy nevyjadřuje skutečný zájem o potřeby celého národa ve smyslu obecného blaha, ale znamená politikaření pro politikaření, hledání pouze dílčích prospěchářských zájmů, mající své totalitní a oligarchické zájmy a je zdrojem přijímání schvalování neživotných zákonných norem do života národa politickými amatéry různých barev a nikoliv odbornými pracovníky toho kterého odvětví. Takové politikaření je v drtivé většině z 99, 9% protikatolicky zaměřeným spiknutím, které odporuje nejenom nadpřirozenému řádu, ale i řádu přirozenému. Jak nás učí papežové 19. a 20. století a zvláště Pius XI., katolík by měl podporovat (bez ohledu na to, zda je monarchista, či nikoliv) stavovské uspořádání společnosti ve smyslu encykliky Quadragesimo Anno Pia XI.:  §81.  Stát i všichni dobří občané mají dbát a usilovat především o to, aby se překonal třídní boj a aby se povzbuzovala a rozvíjela svorná práce "stavů". §82. Obnova stavovského řádu má tedy být v sociální politice cílem. Ve skutečnosti však dosud trvá násilně nepřirozený, proto nepevný a rozkolísaný stav lidské společnosti. Ta se totiž opírá o "třídy", jež mají rozdílné zájmy, a proto si navzájem odporují, což snadno vede k nepřátelským sporům.“ Stavovským řádem se rozumí takové uspořádání společnosti, ve kterém lidé jsou rozvrstveni nikoliv podle toho, zda jsou zaměstnavateli či zaměstnanci, nýbrž podle toho, zda spolupracují v témž povolání. (Vašek)

Často jsme ve svých článcích poukazovali na to, že Rakousko - Uherská monarchie ve své naivitě, chcete-li hlouposti, nechala vystudovat a veřejně působit takové politické diletanty jako byli Masaryk, von Schönerer, Beneš, Emmanuel Moravec a další, občany s revolučním smýšlením, kteří permanentně podminovávali a demontovali samotné základy naší monarchie. Monarchie a císař si v průběhu 19. století totiž neuvědomili, že nacionální a liberální, později socialistické politikaření těchto pseudostran i liberalismus a politické ústupky z jejich strany  je více či méně zaměřeno proti obecnému blahu a celkovému bytí, resp. nebytí monarchie. Stranické programy odporovaly protiliberální, protisocialistické rétorice Vatikánu těchto let, tj. celého 19. století  a počátku 20. století a podkopávaly věrnost trůnu a vytvářely prostor pro národnostní nesnášenlivost mezi národy monarchie.

Liberální partajnictví bylo trojským koněm, který fungoval v monarchii po vydání konstituce a rok 1848 byl dalším zopakováním Francouzské Revoluce v evropském měřítku. Druhá polovina 19. století přinesla čilý politický ruch a vytváření politických stran. Vedle čistě německých a českých liberálních stran v  monarchii  působila v naší vlasti i skupina radikálních liberálních německých nacionalistů v čele s Georgem rytířem von Schönererem (17. července 1842 Vídeň - 14. prosince 1921 zámek Rosenau u Zwettlu). Schönerer  byl rakouský statkář a předlitavský německo-nacionální, protikatolický a antijudaistický politik. V letech 1873-1888 a 1897-1907 byl poslancem v rakouské Říšské radě a v roce 1897 založil Všeněmecké sjednocení. Původně měl být obchodníkem, roku 1861 započal studia agronomie v Tübingenu a v letech 1861–1863 absolvoval zemědělskou akademii v Hohenheimu a v letech 1863–1865 i vyšší zemědělskou školu v uherském Mosonmagyaróváru. Následně nastoupil na praxi do správy Schwarzenberského panství v Čechách, kde působil v letech 1865–1867. V letech 1867–1868 podnikl studijní cestu. Pak se roku 1869 vrátil na rodinný velkostatek Rosenau u Zwettlu, který zdědil po otci a o který se vzorně staral. Angažoval se v zemědělských organizacích a pomáhal zakládat hasičské sbory v okolních obcích. Už po porážce Rakouska roku 1866 a následného vzniku Německého císařství roku 1871 se stal velkým obdivovatelem kancléře Otto von Bismarcka a velkoněmeckým nacionalistou. Naopak ostře odmítal habsburské Rakousko-Uhersko i Katolickou církev a byl rozhodný antijudaista. Jeho vstup do aktivní politiky probíhal v době krátce po finanční krizi roku 1873. V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí v Dolních Rakousích, obvod Zwettl, Waidhofen a.d. Thaya, Dobersberg atd. Ve sněmovně byl součástí Německé pokrokové strany. Členem jejího klubu byl do roku 1876. V Říšské radě se profiloval na agrárních tématech. V roce 1877 demonstrativně složil mandát. Rezignace byla oznámena dopisem 20. ledna 1877. Již 9. března 1877 po opětovném zvolení zase složil poslanecký slib. V této době na sebe upozornil jak řečnickými schopnostmi, tak mimořádnou hrubostí a nenávistí vůči Židům, Čechům a Polákům. Mezitím byl v letech 1878–1883 poslancem i v Dolnorakouském zemském sněmu a stal se hlavní postavou velkoněmeckého nacionalismu. Předsedal Německé čtenářské společnosti, zasedal ve vedení německého Schulvereinu (organizace podporující německojazyčné školství v etnicky smíšených regionech). Roku 1881 založil list Deutsche Worte.

Roku 1882 napsal spolu s Viktorem Adlerem, Engelbertem Pernerstorferem a Heinrichem Friedjungem takzvaný Linecký program, programový manifest německo-nacionálního hnutí pod heslem „Ani liberální, ani klerikální, ale nacionální“. Prosazoval příklon německých částí Rakouska (včetně českých zemí), které se mělo vzdát "cizí" Haliče, Bukoviny a Dalmácie, k Bismarckovu Německu. To vyhovovalo chorvatským a polským nacionalistům, nebylo však vůbec přijatelné pro české zástupce, protože by znamenalo germanizaci českých zemí. Dále byl zastáncem celní unie s Německem, prohlášení němčiny za úřední jazyk a podporoval rozšíření volebního práva. V roce 1882 prohlásil: „My, já a moji straníci, my negravitujeme k Vídni, nýbrž všude tam, kde žijí Němci.“ To bylo samotné jádro /motto pangermanistické velkoněmecké myšlenky, která později způsobila neuvěřitelná utrpení nastupujících národu po pádu monarchie. Byl to právě Schönerer, který hlásal heslo: „Bez židů, bez Říma, postavíme chrám Germanie!“ Byl to čistý projev nejenom nacionalismu, ale budoucích rasových teorií, které Schönererovci razili a tento radikální proud se poté přelil i do budoucí První republiky. V roce 1904 totiž byla v Trutnově založena Německá dělnická strana, v Československu poté působila pod názvem Německá národně socialistická dělnická strana DNSAP.

I přes všechny Schönererovi nehoráznosti a demagogie nadále zůstával viditelným členem Říšské rady, kam byl opětovně zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1879 i volbách do Říšské rady roku 1885, opět za kurii venkovských obcí v obvodu Zwettl, Waidhofen an der Thaya, Dobersberg atd. Jeho politická kariéra ovšem dočasně skončila roku 1888. 6. července 1888 ztratil mandát v Říšské radě kvůli pravomocnému odsouzení.

Roku 1888 byl zatčen, protože s kumpány přepadl redakci novin Neues Wiener Tagblatt a patrně ztloukl židovské redaktory za to, že předčasně oznámili smrt německého císaře Viléma I. Parlament ho zbavil imunity a byl odsouzen do vězení na čtyři měsíce, ke ztrátě mandátu na pět let  i šlechtického titulu. V následném období působil v nacionálních spolcích.

Do vysoké politiky se vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1897, kdy se stal poslancem Říšské rady, nyní za kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš atd. Významně se přičinil o pád premiéra Badeniho kvůli pokusu o zrovnoprávnění češtiny v českých zemích. Šlo o takzvaná Badeniho jazyková nařízení, která vyvolala ostré protesty německorakouského nacionálního tábora.[1] Za to ho Cheb  a další německá města v Čechách zvolila čestným občanem. Jako nezávislý poslanec se profiloval i na tématu z Německa importovaného „kulturního boje“ (Kulturkampf). Založil antikatolické hnutí „Pryč od Říma“ (Los von Rom) a roku 1900 přestoupil k protestantismu. Podobně jako Masaryk, který se také profiloval jako katolicismu nepřátelský a vystoupil z katolické Církve. Schönerer agitoval pro vystupování z katolické církve a v domovském Zwettlu byl díky jeho iniciativě roku 1904 vysvěcen protestantský kostel. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901, nyní jako předák radikální politické formace Všeněmecké sjednocení (zvolen v kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš, Kraslice atd.). Všeněmecké hnutí se v Předlitavsku utvořilo v polovině 90. let 19. století pod vedením Schönerera a Karla Hermanna Wolfa z původního německého nacionálně radikálního tábora. S 22 poslanci šlo o významnou parlamentní frakci a 21 z těchto poslanců bylo zvoleno v etnicky německých oblastech českých zemí. Strana se ovšem v následujících letech rozpadla, když stoupenci Karla Hermanna Wolfa ustavili samostatnou politickou stranu, později nazvanou Deutschradikale Partei. Schönerer zasedal  v Říšské radě do konce funkčního období, tedy do roku 1907.  Ve volbách do Říšské rady roku 1907 Schönerer neobhájil svůj mandát, když ho porazil sociálnědemokratický kandidát. Šlo o první volby konané podle všeobecného a rovného volebního práva, které Schönerer dříve prosazoval, nyní odmítal. Stáhl se z politického života. V roce 1917 mu díky amnestii byl vrácen šlechtický titul. Zemřel roku 1921 a byl na vlastní přání pohřben v Sachsenwaldu u Hamburku, poblíž svého obdivovaného kancléře Bismarcka, nesmířen s katolickou Církví.


Zdroj:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_von_Schönerer

L. Beneš, Odepřená integrace, Pulchra, 2009.

B. Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc, 1937.

P. Cibulka, Německé politické strany na Moravě (1890-1918), Historický ústav, Praha, 2012.

Zapomenutý zvyk sv. Tradice - Der vergessene Gebrauch der katholischen Tradition

 

Po II. vatikánském koncilu jsme svědky převratných, revolučních změn, o kterých píší již 40 let tradiční kněží, biskupové a věřící a varovala nás před nimi i sama Panna Maria v La Salettě, Fatimě a jinde. Bohužel bezvýsledně. Často se poukazuje na problémy se svědomím vůči Bohu při přijetí těchto zničujících reforem, které v důsledku vedou k odpadu duší od Církve. Změna v liturgii, v chápání svátostí, nové katechismy, nové kanonické právo, náboženská svoboda, bezbřehý ekumenismus, biskupská kolegialita. (viz citace z Msgr. Lefebvra v našem prohlášení Kdo jsme v rubrice O nás) Všude probíhá nejhorší destrukce plná výstřelků a skandálů všeho druhu, kterou dějiny Církve jenom pramálo znají, nejhorší ikonoklasmus a morální spoušť. Samozřejmě s těmito fundamentálními věcmi jsou pohřbeny i další věci jako jsou katolické pobožnosti, poutě, tradiční přístupy v liturgii, v rodinách, ve školách. Tím, že se mění fundamentální věci, musí se změnit i méně podstatné, které na nich závisí. Tak například, pokud se vyloučí svátek Božího těla a nahradí se jiným obsahem, třeba klaunskou oslavou, potom se samozřejmě zapomene i na procesí s monstrancí a zůstane pouze kněz v podobě klauna držícího láhev od Coca Coly snažící se neúspěšně proměnit tento drink v Krev Páně. To už není katolické náboženství a katolická farnost, to je podívaná přímo ďábelská. A podobně se během 40 let změnilo i chování věřících ve farnostech. Dříve úcta před Ježíšem Kristem ve svatostánku, bázeň jenom vkročit do oltářního prostoru, který byl vyhrazen duchovním a ministrantům. A dnes? Dnes se laici hrnou do oltáře jako na stadion, obě pohlaví čtou z Písma, podávají sv. přijímání, vedou procesí, pobožnosti… Revoluce 1789 zachvátila prostory Církve svaté, naše oltáře, farnosti, posvátné prostory. Vše se změnilo k nepoznání. Ne jinak je tomu u jedné z nejstarších tradic, chcete-li zvyků, křesťanských žen: nosit v posvátném prostoru šátek, závoj. Tato tradice se odvíjí od dob apoštola sv. Pavla, který v prvním listě ke Korinťanům (v 11. kapitole) jasně hovoří o pokrývce hlavy pro ženy při bohoslužbě. V této pasáži je zmíněno nejenom chování ženy při liturgii, ale celková koncepce postavení muže a ženy, která se Bohu líbí a nelíbí se liberálně-modernistickým a feministickým revolucionářům. Sv. Pavel hovoří nejenom o postavení muže a ženy v bohoslužebném řádu, resp. o jejich životě, ale také o zlořádech, které propukly v Korintském Církvi. (1 Kor. 15:29, 11:17-34, 12-14, kap. 7 o manželství) Sv. Pavel poukazuje na to, že jsme sice všichni před Bohem rovní, ale máme specifické role v životě, které jsou odrazem naší přirozenosti a jsou s ní ve shodě. A tak tomu bylo po celá staletí. Ženy nosily šátky, závoje a ve shodě s přáním Církve zastávaly v ní skutečně stěžejní role, nikoliv hierarchického charakteru, ale profesního, spočívajícího v neuvěřitelné práci na poli modlitby, charity a pedagogiky, ať už jako řeholnice, nebo jako laici. A přichází strašná Revoluce - II. vatikánský koncil - srp a kladivo, úhelnice a zástěry - do Církve. V průběhu koncilu se vyjádřil před novináři Msgr. Annibale Bugnini - autor liturgické revoluce 1970 a zednář - na otázku, zda ještě ženy mají nosit šátek v chrámových prostorách. Bugnini se nejprve odpovědi vyhnul a sdělil, že tato otázka na koncilu řešena není. (to víte zbourat viditelné struktury Církve a povalit liturgii, katechismus a hierarchicko-monarchistickou církevní strukturu a zavést ekumenismus, náboženskou svobodu, myšlenkovou a doktrinální anarchii v pěkně Bohem zbudované Církvi dá holt fušku) Přesto se později k tomu onen revolucionář znovu vyjádřil, když tvrdil, že ženy už nemusí nosit šátek. Tuto informaci dementovalo nakonec tiskové prohlášení Vatikánu, že ustanovení nosit šátek zůstává v platnosti a to i vzhledem ke kanonickému právu z roku 1917, které tehdy bylo až do roku 1983 v platnosti. Před revizí kanonického práva z roku 1983 bylo uvedeno, že ženy mají za povinnost nosit pokrývku hlavy, zvláště tehdy, když jdou ke sv. přijímání. (CIC 1917 - 1262, 2) Doslova se v něm píše: Viri in ecclesia vel extra ecclesiam, dum sacris ritibus assistunt, nudo capite sint, nisi aliud ferant probati populorum mores aut peculiaria rerum adiuncta; mulieres autem, capite cooperto et modeste vestitae, maxime cum ad mensam Dominicam accedunt.Tímto přáním sv. apoštola se řídily po staletí i východní sjednocené Církve (a dokonce i nesjednocené). Jak jsme již uvedli výše, Písmo sv. uvádí několik důvodů, proč by ženy měly mít zakrytou hlavu a není to "výmysl" sv. apoštola Pavla (jak nám tvrdí liberálové a modernisté), ale je to Boží nařízení. (srv. 1. Kor. 14:37) "Si quis videtur propheta esse aut spiritalis cognoscat quae scribo vobis quia Domini sunt mandata. Wenn einer meint, Prophet zu sein oder geisterfüllt, soll er in dem, was ich euch schreibe, ein Gebot des Herrn erkennen."
Bůh stvořil hierarchii v přirozené a duchovní úrovni, ve kterém je žena poddána muži. Sv. Pavel doslova píše (1 Kor. 11:3) "Chci však, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista Bůh." Volo autem vos scire quod omnis viri caput Christus est caput autem mulieris vir caput vero Christi Deus. "Ich lasse euch aber wissen, daß Christus ist eines jeglichen Mannes Haupt; der Mann aber ist des Weibes Haupt; Gott aber ist Christi Haupt." A podobně je tomu v ustanovení manželství. Bůh dává muži veškerou autoritu nad ženou, ale zároveň i zodpovědnost vůči ní a celé rodině. Toto mužovo postavení ovšem s sebou nese i důsledky na věčnost. On bude podroben zvláště tvrdému Božímu soudu po smrti, protože se bude od něho více požadovat a to právě díky postavení a povinnostem, které má před Bohem a vůči ženě a rodině. Takže toto mužovo postavení není z pohledu Božího soudu záviděníhodné. On nejenom přímo rozhoduje, ale je přímo zodpovědný (a jedině on) za materiální a duchovní prospěch všech členů rodiny, ženy a dětí. Na druhou stranu muž prostě není v té pozici, že by si mohl dovolit zotročovat, nebo umenšovat ženu, resp. děti. Jeho vzorem je Kristus, který také svoji Církev - Nevěstu nezotročuje.
Podobně jako je Církev Nevěstou Ježíše Krista, musí ženy nosit šátek na znamení, že jsou poddány mužům. (viz. Eph. 5:22-23 Mulieres viris suis subditae sint sicut Domino quoniam vir caput est mulieris sicut Christus caput est ecclesiae ipse salvator corporis. Die Weiber seien untertan ihren Männern als dem HERRN. Denn der Mann ist des Weibes Haupt, gleichwie auch Christus das Haupt ist der Gemeinde, und er ist seines Leibes Heiland.) Muž reprezentuje Krista, proto nemusí mít pokrývku hlavy. Tím není žena znevýhodněna, ale naopak platí, co říká svatý apoštol "žena to má dělat proto, že tím uznává vyšší autoritu muže". Vir quidem non debet velare caput quoniam imago et gloria est Dei mulier autem gloria viri est. Der Mann aber soll das Haupt nicht bedecken, sintemal er ist Gottes Bild und Ehre; das Weib aber ist des Mannes Ehre. (1 Kor. 11:7 ) Nošení šátků u žen je tedy symbolickým vyjádřením postavení a akceptací řádu Bohem ustanoveného, který není nějakým nálezkem lidským.
Ženy byly kdysi hrdé, že mohou nosit tento symbolický výraz akceptace Božího řádu a podobně jako voják, kterému byla vzata uniforma a distinkce strženy, cítí se i žena ponížena a potupena ze strany feministického opia lidstva. Toto potupení se odehrálo ve 20. století. Feministiky a liberálové namluvili ženě, že se může z tohoto Božího řádu vymanit, "osvobodit" a začít život bez Boha, ne-li proti Bohu. Ženám byla stržena důstojnost chtěná Bohem. A dnes? Jsme svědky zahnívajícího postavení zotročené ženy, která ztratila z očí svůj přirozený cíl a postavení v rodině.
Římský pontifikál zná svěcení šátků a závojů. Říká se v něm nad šátky nádherná modlitba:
"Příjmi svatý závoj, aby tě upomínal, že musíš se varovat světa a být v pravdě, pokoře a celým srdcem oddána Kristu jako svému ženichu a On nechť tě ochrání od všeho zla a přivede tě do věčného života." Sv. Pavel hovoří jasně. Žena s nezakrytou hlavou je ponížena a zbavena cti. Navíc si žena zakrývá hlavu z důvodu úcty před andělskými kůry (1 Kor 11:10), které asistují spolu s námi svaté Boží liturgii v posvátném prostoru našich zbylých katolických chrámů.
Tuto Tradici vzhledem k závojům a šátkům potvrzují nesčetní otcové Církve, v čele se sv. Jeronýmem, papežem Linem a dalšími.
Abychom tedy shrnuli na závěr:
1/ nošení šátku je nařízením Božím a apoštol je pouze opakuje,
2/ je to viditelné znamení neviditelného řádu ustanoveného Bohem a jeho přijetí,
3/ andělé vyžadují, aby ženy před nimi při bohoslužbě nosily šátek.

Ti, kteří vystupují a brání ženám v nošení tohoto symbolického liturgického doplňku v důsledku pohrdají Božím řádem, řádem, který si Bůh žádá, pohrdají zvyky katolické Církve z nařízení Božího a jsou věrnými sluhy liberálně-feministického pseudořádu, který proti sobě staví pohlaví, aby je uvrhl do chaosu, učinil z jejich přirozenosti trosku a zaměnil role, které obě pohlaví mají od Boha. Říkáme tomuto chaosu a fanatickému feminismu: non serviamus!

Monarchistický hold sv. Louise de Marillac - Monarchistische Huldigung zum Hl. Louise von Marillac

 

Byla nejvýznamnější spolupracovnicí sv. Vincence z Pauly, povahou byla jeho pravým opakem. Snad proto se dobře doplňovali.

Narodila se 12. srpna 1591 v panství Ferrières v blízkosti Paříže. Její otec, pan Louis de Marillac, pocházel ze starého šlechtického rodu, její matka je neznámá. Louisa byla nemanželským dítětem. Otec Louisu sice miloval, ale na výchovu ji dal do kláštera. Louisa nikdy nezažila bezpečí rodinného života. Dostalo se jí vynikající výchovy a vzdělání. Byla inteligentní a umělecky nadaná. Už v mládí se v ní probudilo přání zasvětit svůj život Bohu jako řeholní sestra.

Její slabé zdraví bylo překážkou vstupu do přísného kontemplativního kláštera. Jiná možnost spočívala ve sňatku, který uzavřela s Antoniem Le Gras, sekretářem královny. Měla jednoho syna Michaela. Manželství netrvalo dlouho. Její manžel v roce 1625 zemřel.

Dva roky před tím se Louisa poprvé setkala se sv. Vincencem z Pauly. Po počátečním oboustranném váhání převzal Vincenc její duchovní vedení. Pomohl jí v prvních těžkých letech jejího vdovství, usměrnil ji v zaopatření a vzdělání jejího syna, povzbuzoval ji v pomoci chudým a vedl ji k důvěře a lásce k Bohu.

V roce 1629 ji poprvé poprosil, aby ho podpořila ve vedení a řízení charitního spolku. Toto první oficiální zapojení Luisy do charitní činnosti sv. Vincence znamená počátek vzájemně se doplňujícího společného působení, které umožnilo vytvoření velkého charitního díla. Sv. Vincenc si uvědomil, že chudým mohou účinně pomoci hlavně chudobní. Proto k této službě chudým vybral mladé ženy, venkovské dívky a jejich výchovu a vzdělání svěřil Louise de Marillac. Rok 1633 je rokem založení "Společnosti Dcer křesťanské lásky". V tomto roce Louisa přijala do svého bytu pět dívek. S nimi vytvořila společenství, jehož základem byla oběť Bohu ve službě chudým.

Louisina zásluha spočívala ve formaci společenství milosrdných sester, které sv. Vincenc označil jako Služebnice chudých. Každý den uskutečňovanou lásku k chudým konečně sestry vyjadřují složením slibů čistoty, chudoby a poslušnosti. Louisa neúnavně dbala na to, aby nepodlehly pokušení stát se klauzurovanými sestrami nebo aby nezůstaly zcela ve světě.

Louisa díky svému vzdělání v theologii a klasických řečech byla schopna dávat dámám pařížské společnosti exercicie. Kromě toho sepsala malý katechismus a sestavila vyučovací osnovy pro chudé děti. Pro mnohé sestry se stala první učitelkou čtení a psaní. Díky organizátorské schopnosti a moudrosti, s níž sv. Louisa vychovávala a dosazovala sestry, mohla být mnohá díla sv. Vincence uvedena do chodu - reformy ve špitálech, vzdělání v péči o nemocné, péče o nalezené děti, galejníky, vojáky ve válce, vyhladovělé ženy a děti ve válkou postižených francouzských provinciích. Sv. Vincenc se s ní radil a ponechával jí svobodu v tom, co se týkalo formace mladého společenství.

Milosrdné sestry jí vděčí za solidní základ společenství, které bylo po dlouholetém úsilí církevně schváleno. Nebylo totiž v té době zvykem, aby sestry působily mimo klášter. Skrze nespočetné dopisy stanovila a zprostředkovala sestrám zásady a poslání společenství. Vedle kázání sv. Vincence patří tyto listy k duchovnímu pokladu Milosrdných sester.

Louisa de Marillac je tak plným právem označována jako spoluzakladatelka společenství Dcer křesťanské lásky. Zemřela 15. března 1660 v Paříži. Papež Benedikt XV. ji prohlásil 9. května 1920 za blahoslavenou, papež Pius XI. ji 11. března 1934 svatořečil. Papež Jan XXIII. ji prohlásil 10. února 1960 patronkou všech, kteří jsou činní v sociálně-charitativní oblasti. Sv. Louiso de Marillac, oroduj za nás!

 Sv. Louiso de Marillac - Patronko sociálních pracovníků, oroduj za nás!