Kázání P. Tomáše Stritzka FSSPX na svátek sv. Tomáše Akvinského - Predigt von P. Tomáš Stritzko FSSPX am Fest des hl. Thomas von Aquin

Když jsme si náhodou přečetli Leták českého FSSPX č. 174 (květen a červen 2020) a zvláště kázání P. Stritzka ke svátku sv. Tomáše Akvinského, usoudili jsme, že je třeba reagovat na některé totální omyly zavánějící modernismem, které se v textu objevují. Vybíráme některé teze autora kázání (psány kurzívou): „Církev je ovšem složena z lidí, kteří nejsou imunní proti tomu, aby zjevenou pravdu ideologizovali, místo používání a šíření zneužívali, pod záminkou vědy vytvářeli filosofické a theologické školy, kde jde více o příslušnost k této škole než o poznávání. Známý je příklad souboje dominikánů s jezuity o nauku o milosti, kdy musel zasáhnout sám papež – spor nerozhodl, nýbrž zakázal. Už svatý Pavel káral věřící, že jedni se praví být Petrovi, druzí Apollovi, třetí Pavlovi.“ Autor kázání nám tady výslovně říká, že existence různých škol uvnitř katolické filosofie a theologie je ideologizace zjevené pravdy a že tyto školy a jejich zastánci zneužívají pod záminkou vědy zjevenou pravdu a že je pro tyto školy důležitější příslušnost k této škole než samotné hlásání nějakého postoje k danému tématu. P. Stritzko bohužel ukazuje neskutečnou a velmi lacinou neznalost církevních dějin, kdy hlavní dogmata byla schvalována právě na základě práce těchto škol a v rámci řádného a mimořádného Magisteria byly tyto závěry některých škol dogmatizovány. Autor kázání hovoří přesně jako modernisté na přelomu 19. a 20. století, kteří právě stejně argumentovali: Katolická víra je příliš dogmatizovaná, strnulá, tomistická scholastická terminologie je sešněrovaná a znásilnila katolickou víru a musí tedy být otevřenější neideologičtější, bez terminologie thomistické scholastické theologie (vlastně jedné ze škol), Církev se nemá orientovat na jednu školu, tj. v tomto případě thomistickou. V církevních dějinách, pokud vezmeme v úvahu jednotlivé katolické školy, které byly vesměs spojeny s určitými řády (františkáni, dominikáni, jezuité atd.), tak tyto školy byly zdrojem neutuchající filosoficko-theologické práce, a pokud nějaký katolický myslitel údajně zneužíval tuto školu (o čemž církevní dějiny mlčí, že by se tak dělo), tak potom dříve či později od Církve odpadl (viz např. pokřivený pohled Martina Luthera na augustiniánskou školu a její důrazy v otázce nauky o ospravedlnění). Jako naprosto zmatečné a vytržené z kontextu je použití výroku sv. Pavla, které ovšem nelze použít na katolické theologické školy a přístupy. Proč? Protože sv. Pavel hovoří o rozkolných skupinách korintské obce, nikoliv o pluralitě názorů katolických škol, které jsou a působí v jednom ovčinci, tj. Církvi pod vedením autority papeže. Jako vystřižené z nějakého protikatolického tisku se ukazuje tato věta: „Známý je příklad souboje dominikánů s jezuity o nauku o milosti, kdy musel zasáhnout sám papež – spor nerozhodl, nýbrž zakázal.“ Toto vůbec nemá nic společného s tím, že by nemohly existovat různé školy, které řešily palčivé theologické, resp. filosofické problémy uvnitř Církve. Žádný papež nikdy nezpochybnil existenci ani jedné z theologických škol, pokud samozřejmě nehlásala bludy, a vždy se hledělo na to, že dokud Řím se k nějakému tématu, nauce třeba i nějaké školy nevyjádří autoritativně, anebo dokonce pokud není definována nauka ze strany Magisteria Církve, potom zde existuje svobodné theologické bádaní, dokud není dokázán opak, či pokud daná nauka některé ze škol neodporuje nauce Církve. Autor kázání se však mýlí, neboť papež v těchto střetech theologických škol nezakázal, aby zastávaly jednotlivé postoje ke katolické nauce, tj. že by zakázal disputovat například o nauce o milosti, ale zakázal jim používat navzájem vůči sobě invektivy. Nic není svatému Tomášovi cizejší než ideologizace nějaké školy, než aby byl považován za ideologa dominikánské či jiné školy, než stranictví a ideologizace filosofie a theologie. Svatý Tomáš v duchu Sokratově, jeho žáka Platóna, jeho žáka Aristotela a dalších se ptá: „Quid est verum? – Co je pravdivé?“ Ptá se všech, ptá se antických myslitelů, arabského muslima Averroa, ptá se církevních otců, ptá se současníků. Zvažuje, prokazuje, vyvrací omyly a dokazuje pravdu. Svatý Tomáš nikdy neideologizoval, ale naopak, svoji nauku hájil v disputacích na universitách, i řádových učilištích s láskou, i dokonce proti svým bratřím v řádě. Nejenom on, ale všichni katoličtí theologové od dob prvních papežů a svatých otců antického světa až do 20. století využívali a polemizovali s argumenty nekatolických myslitelů, některé argumenty nekatolíků využívali, aby dokázali katolické pravdy. Každé kompendium, každá kniha sentencí vrcholného středověku byla protknuta tvrdou argumentací vůči antickým, či nekatolickýcm autorům. Sv. Bernard, sv. Bonaventura, sv. Augustin, sv. Basil, sv. Jan Damašský, sv. Jan Zlatoústý jsou toho důkazem Opětovně se ukazuje neznalost autora kázání. Jako každý člověk se někdy mýlí, sám některé omyly z raných prací později koriguje a ostatní zanechává jako zorané a zaseté pole svým následovníkům. Pole svatého Tomáše je pole scholastiky, vědecké metody, která vede k poznání. Toto pole, tato metoda a založení tohoto pole, úrodného velkostatku, je odkazem svatého Tomáše Akvinského. Tento velkostatek přenechal svatý Tomáš své milované Církvi, i my jsme jeho spoludědici. Nic však nebylo svatému Tomášovi cizejší než ideologizace nějaké theologické školy, než všechny tyto -ismy včetně takového neotomismu, který se snaží dogmatizovat všechny výroky svatého Tomáše, vzletnou duši andělského doktora uzavřít do svěrací kazajky naukové ideologie a nemá s návratem ke zdravé filosofii a theologii svatého Tomáše mnoho společného. Opětovně P. Stritzko používá argumentaci modernistů z přelomu 19. a 20. století, když vlastně opovrhuje theologickými školami, nebo dokonce neothomismem. Právě zvláště neothomismu šlo o znovuobnovení nauky svatého Tomáše, vydání jeho děl bylo první vlaštovkou a startovní encyklikou pro toto hnutí byla encyklika Lva XIII. Aeterni Patris, kterou můžeme jistě bezesporu považovat za Magnu Chartu neothomismu ve 20. století. Pokud by autor kázání znal dějiny neothomismu, brzy by pochopil, že obnovený thomismus se stal ještě před koncilem slavným i díky např. takovým osobonostem jako byl P. Garrigou-Lagrange OP a dalším otcům dominikánům věrným Tradici a jemu také vděčíme za tvrdou linii, které Lagrange zastával vůči např. neomodernismu Nouvelle Theologie (Nové theologie). Možná autor kázání chce odvrhnout thomistickou „kazajku“ a být více independenter et individualiter (nezávislejší a individuálnější), což je ovšem jenom cesta do pekel, na kterou vykročili otcové Congar, Chenu, Ratzinger, Rahner a jiní. Ti se totiž také bránili oněm „kazajkám“, dogmatizaci a ideologizaci thomistické filosofické a theologické terminologie, či zásadám vycházejícím z thomismu. Kdyby se s těmito učenci setkal svatý Tomáš, tak by se jich určitě zeptal, jaké důkazy mají pro tu či onu nauku, a vědecky by jim prokázal, že dle současných poznatků je nucen své závěry upravit, upřesnit, a u nejednoho profesora by se projevil před tímto Titánem vědy inteligenční deficit. Svatý Tomáš se za neomylného nikdy nepovažoval, to by odporovalo jeho dokonalé pokoře, ale pro svoji otevřenost všem dostupným důkazům se mýlil málo. Opětovně se zdůrazňuje modernistický přístup, kdy autor kázání tvrdí, podobně jako jeho modernistiští předchůdci, že je nutné upravit nauku dle těchto vědeckých důkazů filosofické a theologické závěry upřesnit. Což je modernistický omyl počátku 20. století, kdy se dle modernistů musí nauka Církve tak přizpůsobit, aby byla v souladu s vědeckým pokrokem. Totéž mimo jiné odsoudil i bl. Pius IX. v Syllabu, že se Církev a papež musí přizpůsobit světu. Dále se uvádí, že se sv. Tomáš mýlil málo. Což je vlastně urážka světce, jehož dílo bylo právě vyvýšeno nad ostatní dílo pro svoji orthodoxii. Kdyby se totiž opravdu v něčem, zvláště v theologickém, mýlil, tak by dnes málokdo o něho zavadil a spíše by patřil do pantheonu těch filosofů středověku, kteří více, či méně nedostáli orthodoxie ve svém učení. Na konec si dovolím položit provokativně otázku: Kde by byl svatý Tomáš dnes, kdyby byl naším současníkem? Je to hypotetické, ale přesto. Určitě by nebyl modernistickým theologem koncilu, neboť by bez problému rozpoznal, že tyto nauky odporují zjevené pravdě. Na to ostatně stačí zdravý rozum a katechismus. Byl by tedy katolíkem, jako jím byl i kdysi. Ale asi by nebyl ani vlajkonošem různých tradiideologií, jež se zabývají tak důležitými problémy, jako je záclona na hlavě, biret mimo hlavu, vlečka za hlavou, spiknutí světové, spiknutí v Bratrstvu, předstírané spiknutí kamuflující skutečné spiknutí spiknutých spiklenců či nespiklenců, nevěřil by v církevně politické řešení věroučné krize, kdyby měl chuť, dal by si slanečky, které měl rád, i když to neodpovídá bio životnímu stylu, jedl by jahody přesto, že dle zaručeně pravých vývodů svaté Hildegardy je to smrtelně nebezpečné, byl-li by nemocen, šel by k doktorovi, a ne k léčiteli, nebyl by vyznavačem ani bigotního kreacionismu, ani modernistického evolucionismu, nezajímal by se o tradiekologickou esoteriku včetně homeopatie, přepólovávačů vody a jiných pseudovědeckých pověr a za vrchol umění by nepovažoval malůvky a plastiky katolického Disneylandu à la Strážná věž. Byl by fascinován novými vědeckými poznatky, fyzikou, genetikou, astronomií, zkoumal by je ve světle nauky Církve, a tak by pracoval na obnově všeho v Kristu. O sobě by prostě řekl to, co vyznal náš zakladatel Msgr. Marcel Lefebvre: „Jsme katoličtí křesťané, nic víc, nic méně.“ Autor kázání používá terminologii tradiideologie, kterou považuje za scestnou a uvádí mezi nimi například ženskou pokrývku hlavy jako výraz symbolu podřízení se ženy Bohu a andělským kůrům dle slov. Sv. apoštola Pavla, nebo nošení biretu, nebo malůvky a plastiky katolického Disneylandu jako vrchol umění. A nakonec by si podle Autora dal sv. Tomáš slanečky, které měl rád a dostáváme se k jídlu, které očividně autor kázání má rád, když o něm mluví hned v úvodu kázání, byť to do kázání nepatří. Sv. Tomáš se naopak věnoval kající a postní praxi první generace dominikánů, a i když nakonec byl těžce nemocný na závěr svého života, přesto nikdy neholdoval jídlu a pití. Ohledně katolického Disneylandu by autor kázání měl vyházet ze všech kaplí FSSPX a vlastně všech venkovských kostelů oltáře s obrazy, které vlastně považuje za obyčejné malůvky venkovského baroka a hrubě je uráží. Málokdo si vůbec uvědomuje, že tato díla lidového baroka byla mnohdy nákladně pořizována, i když šlo o nejobyčejnější kostelík a výzdoba byla financována mnohdy i z darů chudých věřících. Argumentace proti katolickým zvykům výše zmíněným, ukazuje na protestantsko-modernistické manýry autora a jeho averzi k těmto katolickým tradičním formám zbožnosti a chování. Je o to smutnější, že to říká katolický kněz, který se hlásí k Msgr. Lefebvrovi a jeho dílu. Ukazuje svými postoji nejenom neznalost církevních dějin, ale i sv. Tomáše jako myslitele a světce. Sv. Tomáš byl kreacionista a věřil jako západní a výchovní otcové ve stvoření světa v šesti dnech (24hodinový den), byl zastáncem mladé země (viz náš článek na MC) podobně jako západní a východní otcové Církve. Sv. Tomáš by nebyl fascinován novými vědeckými poznatky, protože ty jsou založeny mnohdy právě na zneužití moci a proti přirozenému řádu (atomová bomba, klonování a genetická manipulace s lidmi, antikoncepce, čipování lidí, ovládání a sledování obyvatel), naopak by před těmito věcmi varoval, mimo jiné varoval ve své podstatě před kapitalismem jako ekonomickým systémem, stačí vzpomenout jeho dílo De regimine principum. Modernisticko-protestantské kázání P. Stritzka, kde se motá páté přes deváté a vyřčené na svátek Andělského doktora by mělo věřící upozornit, protože je zesměšněním katolických theologických škol, staví vědecké poznatky proti dogmatu či thomistickým „kazajkám“. Toto kázání by určitě s klidem mohl podepsat i Tomáš Halík. Je tudíž na „drahých věřících“, aby nepodporovaly tyto pseudonázory a antikatolické postoje.

Východní katolické Církve po II. vatikánském koncilu - Ostkatholische Kirche nach dem II. Vatikanischen Konzil

Mezi tradičními římskými katolíky často panuje mylná představa, že řeckokatolický ritus ad orientem je „bezpečný“ a nebyl na něho vyvíjen tlak pokoncilní doby tak, jak ho známe ze západní části Církve: Slaví se tradiční podoba východní liturgie, vysluhují se svátosti dle starobylých předpisů atd. Smyslem jednoty Církve je vždy být poddaný svatému apoštolskému stolci sv. Petra a proto se také východní Církve navracely jako zbloudilé ovce zpět do otcovského domu svatého katolického pravověří. Aby jednota byla skutečnou jednotou s Římem, přijali celou nauku Církve a odmítly bludy a schisma, které jim více, či méně zavíralo cestu do Nebe a ke spáse. Bohužel již od konce 19. století mezi částí sjednoceného východního katolického kléru jsou hlásány nebezpečné teorie o tom, že je třeba vzhlížet k „pravoslavné“ církvi jako církvi sesterské, že existují dvě plíce církve: východní a západní, které celému tělu církve dává svůj pravý spasitelný život a začalo se s pochybným liturgicko-archeologickým hnutím známým jako pravoslavizacija, nebo také liturgického východního purismu, který se snaží hledat autentickou původní východní spiritualitu a podobu východního života, kterou mylně ztotožňuje s podobou liturgie, svátostí tak, jak je dnes praktikována v nesjednoceném pravoslaví. Ti, kdo chtějí „očistit“ řecký ritus, prohlašují, že jakékoliv vlivy, kterými se východní liturgie a ritus zanesly v průběhu dějin jsou na škodu „autentické“ podobě východní liturgie a „kažením pravé východní liturgie“.

Největší rozmach těchto mylných názorů můžeme spatři v 1. polovině 20. století, a to nejenom na Západě, kde se pěstoval tento pseudoliturgický archeologismus, ale také rozšířením bolševismu na Východě, který dorazil až do uniatských oblastí, a řeckokatolíci byli násilně nuceni přestoupit k „pravoslaví“. Bezprostřední příčinou bylo obsazení Haliče a zakarpatské oblasti, která byla srdcem řeckokatolictví, sověty po druhé světové válce. Uniatské církve byly podmaněny, preláti a kněží byli vražděni nebo posíláni na Sibiř a „pravoslavná“ církev ovládaná KGB (tehdy ještě NKVD) byla ustanovena nad katolickým obyvatelstvem. Část jich vytvořila podzemní církev, ale většina se prostě smířila s novým režimem a chodila do kostelů schizmatiků. Velmi pravděpodobně zůstávali zprvu někteří z nich ve skrytu duše věrni Římu, ale o pár generací později už se lidé považovali za pravoslavné a z věrnosti Římu zbylo jen velmi málo nebo vůbec nic. Infiltrace komunistů byla velmi úspěšná, přesně tak, jak ji můžeme pozorovat i dnes na bídném stavu modernistického Říma. Toto komunistické ovládnutí Církve na západní Ukrajině je důvodem dnešního zmatení
a náboženského indiferentismu mezi řeckokatolíky (zvláště těmi ukrajinské národnosti). Kořeny tohoto zmatku sahají však ještě dále do minulosti, do doby před více než sto lety, kdy v oněch krajích působili redemptoristé. Byli to oni, kdo skrze své bratry-modernisty vyslané z Francie zaseli první símě falešného ekumenismu se schismatickým a heretickým Východem.

Stejná strategie, jakou použili sověti, byla používána Moskvou už v dobách ruského impéria. Vládnoucí vrstva dobře věděla jak na věc a plně zneužila zásady lex orandi, lex credendi. Zpočátku není třeba drastických změn v liturgii, místo toho se přeměňuje postupně tak, aby se to nikterak nedotklo náboženského cítění lidí, tak, jak to dělali i raní luteráni a anglikáni, po nich modernisté. Pomalu, téměř neznatelně, byly odstraněny uniatské tradice, jež tak krásně vyjadřovaly unii s římským pontifikem, a během několika generací se lidé začali považovat za pravoslavné.

Věrní řeckokatolíci dneška jsou tudíž ve vážném nebezpečí, neboť je logické, že když se modlí a konají bohoslužby jako schizmatici, začnou věřit jako oni. To vysvětluje všechen ten indiferentismus mezi nimi: „Je přece jedno, jestli je člověk katolík nebo pravoslavný...Bůh je stejně jeden!“ To vše zapadá velmi dobře do modernistické římské politiky ekumenismu ve stylu Balamandské dohody a sbližování se s rozkolnickými „sesterskými“ církvemi Východu. Bezmála v celém řeckokatolickém světě byly uniatské tradice vymýceny. V některých částech sv. Unie Filioque bylo dokonce odstraněno z vyznání víry!

    

            Zvonky, klečení a zákaz svatého přijímání nemluvňat se stále uplatňují ve východních církvích. Přesto dochází k postupnému narušování těchto praktik a tolerují se ti, kdo trvají na stání během svatého přijímání. Rovněž do farního společenství ve velkém pronikla pátá kolona skutečných pravoslavných schizmatiků. Mnozí pravoslavní Ukrajinci chodí do řeckokatolických kostelů jednoduše proto, že ho mají za „ukrajinský kostel“, považujíce kulturní a národnostní důvody za mnohem podstatnější než odchylky v nauce – pokud si takových odchylek je tento dav, namnoze k politování nepoučený, vůbec vědom. Nebylo vyvinuto žádné úsilí poučit nebo obrátit tyto lidi, nebo jim alespoň říci, že když nemají v úmyslu se obrátit (a to většina z nich nemá), není možné, aby chodili do katolických kostelů východního ritu, chodili ke svátostem. Hierarchie nijak nezakročuje. Opravdově věřící lidé musejí okamžitě zpozornět, když se zamyslí nad tím, že celá řeckokatolická hierarchie a všechen katolický východní ritus přijaly druhý vatikánský koncil, někteří dokonce s nadšením. Nezapomínejme, že jedním z nejodpornějších liberálů celého koncilu byl melchitský patriarcha Maximos, který v šedesátých letech zašel tak daleko, že prohlásil, že úmyslné zanedbání účasti na nedělní mši není smrtelný hřích! Od té doby šlo v jeho stopách mnoho východních biskupů a teologů – cestou Nové teologie a ekumenismu. Bylo by velmi naivní se domnívat, že jen kvůli liturgii ad orientem se zdobnějšími rouchy a častějším okuřováním, že řeckokatolický klérus je tradicionalistický a nedotčený zlem modernismu. Ve skutečnosti jsou mezi nimi i ti nejhorší liberálové! Noví východní kněží jsou připravováni na kněžství v západních modernistických seminářích a ducha koncilu – liberálního ducha vedoucího k apostazi přijali jako nové Letnice. Ačkoliv bylo svaté přijímání nemluvňat ve východním katolickém ritu zakázáno, nic dalšího nebylo k vyřešení výše zmíněných bohoslužebných a věroučných deformací podniknuto. A co více, s nadšením byl přijat národní jazyk a liturgie v církevní slovanštině je eliminována na minimum. Můžeme říci, že překladem svátostí a liturgie do národních slovanských jazyků došlo k potupení díla sv. Věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, Apoštolům rovných, kdy se dnes staroslověnština jako jednotící liturgických jazyk slovanských národů, stává okrajovým liturgickým jazykem. Již dnes vidíme, jaké důsledky a jakou tragédii zavádění změn do liturgie mimo jiné nevhodnými překlady posvátných ritů skončilo na Západě. Zhroucením nejenom latinského ritu, ale byla změněna i víra věřících.   

Co se týče Ukrajiny, vzpomeňme, že arcibiskup Sviatoslav Ščevčuk, jenž sám sebe svévolně nazývá patriarchou, je nejen svobodomyslný ekumenista, ultranacionalista a podporovatel pravoslavizacije, nýbrž i starý známý papeže Bergoglia z dob svého pobytu v Buenos Aires. Monsignor Ščevčuk má obrovský vliv na ukrajinské katolíky a každých pár let navštěvuje Prahu.

 

Současná svatá Unie východních církví se potýká s těmito trendy, které ji ničí:

 

1. Vzývají se nekanonizování, či schismatičtí svatí např. Serafim Sarovský, Simeon Nový Theolog, nebo dokonce Řehoř Palama - „světci“ ruských rozkolníků.

2. Hierarchie se často opírá o moderní nekatolické filosofy a modernisty koncilu: Congar, Rahner, Chenu, Wojtyla, kteří před koncilem byli podezřelí z modernismu, nebo dokonce byli považováni za modernisty.

3. Provozují se ekumenické sedánky s východními schismatiky a bludaři, včetně protestantských sekt.

4. Praktikuje se, či se toleruje nezdravý nacionalismus východních věřících, zvláště ukrajinské provenience ve stylu národ je přednější než katolická víra.

5. Šíří se přesvědčení, že katolíci, pravoslavní a protestanti všichni přistupují k Bohu, jen jinými cestami.

6. Zpochybňují se body katolické nauky, které jsou součástí deposita fidei (pokladnice víry): nauka o existenci pekla „Peklo není místo, nýbrž stav.“ Existence očistce: „Očistec není
   v Písmu. Místo toho byl vymyšlen (teology).“ „Limbus byl zcela vymyšlen.“ apod.

7. U některých členů řeckokatolického kléru se dnes hovoří ve stylu pro-pravoslavné orientace
   o možnosti rozloučit manželství - „Manželství není z přirozeného práva.“

8. Dokonce někteří kněží na Východě podporují modlitby za dušičky potracených, nenarozených, nepokřtěných dětí. Lidé to někdy zahrnují do veřejných proseb o modlitbu za zemřelé.

9. V rámci unijních východních Církví se šíří letniční hnutí, které je protkáno bludy a vychází z protestantského prostředí. V některých východních kostelích se konají tzv. „uzdravující mše“, při níž jsou podle praktik NOM (Nová mše Pavla VI.) pozváni všichni věřící k přijetí posledního pomazání, protože „my všichni jsme nemocní hříšníci potřebující uzdravení“. To je svatokrádežné zneužívání
   a degradace svátosti posledního pomazání.

10. Někteří východní katoličtí kněží používají při liturgii teplotu, tj. přimíchávají horkou vodu do kalichu s vínem dle „pravoslavného“ zvyku.

     

    Mohli bychom pokračovat ve výčtu nešvarů, či dekadence, která se do svaté Unie šíří nejenom z liberálního modernistického Západu, ale i ze schismatického, heretického Východu. Důležité si uvědomit, že je zde sváděn boj o pravověří. Pravověří však je termínem, kterému nerozumí, nebo nechtějí rozumět liberálně, či pro-pravoslavně orientovaní kněží a biskupové.  Bůh jim buď milostiv!

Revoluce je jenom jedna - Es gibt nur eine Revolution

 

Pročteme-li si pozorně Syllabus errorum bl. Pia IX., který je připojen k encyklice Quanta cura, nebo encykliku Mirari vos Řehoře XVI., brzy zjistíme, že je to vlastně mistrovsky vytvořený nejenom seznam všech bludů, které papežové silou své autority zavrhují a odsuzují moderní omyly, ale zároveň je to skutečný politický program každého katolíka. Pokud si pozorně dále čteme další papežské encykliky 19. století a začátku 20. století, brzy pochopíme, že římští papežové vždy pojmenovávali omyly liberálního moderního světa a tyto omyly byly součástí jedné velké protikatolické a v našem případě protimonarchistické, protirakouské REVOLUCE, jejíž základ byl ve Velké Francouzské revoluci a prapůvodně v onom satanském Non serviam  (Nebudu sloužit!) Lucieferově. Revoluce je jedna, ale má různé barvy a odstíny, ale je stále stejná. Nemění se ve svých principech, které jsou postaveny jako opozice proti Bohu a Jeho Zjevenému náboženství, proti Jeho nadpřirozenému a přirozenému řádu. To se projevuje i v současných revolučních republikách po celém světě, které jsou vybudovány na principech Revoluce. Ale týká se to i současných konstitučních monarchií, které jsou rovněž revolučními. Například pro mnohé občany naší vlasti rozdíl mezi komunisty a stranou zelených 

a dalšími stranami se zdá nebetyčný a přece, měřen zrakem katolického občana, je v podstatě pranepatrný, neboť všechny strany vyznávají stejné omyly a jen v několika bodech je rozdíl. Jsou součástí jedné velké REVOLUCE. Tento rozdíl však spočívá jen v tom, že v některých otázkách dává jedna strana přednost jiným omylům, než strana druhá. V omylu jsou však všechny. Jak se ukazuje ve volebních kláních, snaží se katolíci smířit Karla Marxe s bl. Piem IX. a Piem XI., sv. Pia X. a Řehoře XVI. s liberalismem. Bl. Pius IX. píše v encyklice Quanta cura: "Všude tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a bylo zapuzeno Boží zjevení i autorita Božího učení, ztrácí a zatemňuje se také i přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu, a na místo skutečně pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu opovažují provolávat, že údajně prý jakási vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božským, a ani právem světským, takzvané veřejné mínění, respektive ale ve skutečnosti doslova anarchistická svévole ulice má být údajně prý rozhodující, aby jakákoliv takováto svévole dokonaných událostí svévolně nabyla na právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou fakticky dokonány.“

A. Hitler, K. Marx, B. Engels, G. Mazzini, Garibaldi, M. Robespierre, J. P. Marat, F. Nitzsche, Napoleon Bonaparte – vývozce REVOLUCE, G. Washington, T. Jefferson, J. V. Stalin, F. M. Voltaire, M. Luther, J. Hus, A. Loisy, TGM a další jsou hlavními představiteli stejné REVOLUCE, satanské REVOLUCE, kterou Církev římská zavrhuje, odsuzuje a navždy proklíná.Nechme na chvilku promluvit níže Giussepe Mazziniho, revolucionáře a zednáře, který katolíkovi poskytne ve svých dílech: Opere di Giuseppe Mazzini. Scritti editi e inediti di Giuseppe Mazzini. Milano e Roma. 18. svazků, 1861-1891 a Rivista della Massoneria Italiana. Roma 1880-1900 (nakladatelství Velkého Orientu Itálie, jehož sídlo je nyní v římském Palazzo Giustiniani) celý program REVOLUCE. „Revolucionář hlásá, že hlavním dogmatem nového náboženství člověka je znovu zákon pokroku, který je již historickou tradicí … objasněn zcela nesporným způsobem. Tento zákon je „jediným zákonem Božím“. Vykladačem zákona je lidstvo nebo lid. Vůdcem [lidu] jsou ctnost a geniální člověk. Zákony, které se o všeobecně uznávané principy neopírají, a tím spíše zákony, jež se řečeným principům příčí, nemají žádnou platnost. Je zde naopak „povinnost nedbat jich“. „Náboženství je na naší straně. Křesťanství je pouze individualistickým, nikoli společenským náboženstvím, a proto také je překonaným stanoviskem. Epocha individualismu se přežila. Katolicismus, který „výhradně vzývá jedinou formu náboženství“, formu židovsko-křesťanskou, je pouze materializací náboženství a křesťanství, je „idolatrií formy“. Katolicismus je nepřístupný jakékoli reformě ve smyslu Revolucionáře. Jeho dogma i „křesťanské dogma opádu avykoupení [člověka] odpuštěním jsou v diametrálním rozporu s dogmatem pokroku. Proto se také křesťanství, katolicismus, papežství i církev přežily a nadále už nepředstavují skutečné, nedotknutelné autority, nýbrž pouze „přízraky, přeludy a zdechliny autorit. Všemi aspiracemi epochy je fakt, … že kolektivní evropská myšlenka vrcholí v odsouzení papežství, císařství, monarchie a aristokracie.

Autorita je posvátná, jestliže … je schopná a zaměřená na reprezentování i rozvíjení morálního principu epochy a dokáže jej posouvat vpřed ve smyslu “pokrokového vývoje” lidstva. Jejím výrazem je jíž řečené: „Bůh je Bůh a lidstvo je jeho prorokem. Monarchie, patriciát a kněžstvo jsou [jen] nástroje národa, nástroje, které se mění podle časů i větší či menší moci do té doby, než veškerý lid dospěje k vědomí a pochopení principů a sám se stane pokrokovým tlumočníkem národa, resp. nositelem v národu spočívající duchovní i světské autority. Bůh podle Revolucionáře požaduje od národa, aby se pozdvihl a založil novou jednotu v obou oblastech, tj. v duchovní i světské moci. Nyní nadešla hodina k vyhnání aristokracie kléru a k jejímu nahrazení „nejlepšími občany“, aby v lidu vykonávali duchovní úřad, poučovali jej, těšili a naplňovali mravností. Když lid věřících“ tj. stoupenci revoluční mazzinistické víry resp. programu prohlásí, že to nebo ono je jeho věroukou, pak musíte uctivě sklonit hlavy a zdržet se jakékoli vzpoury.

Právní trvání budoucnosti (REVOLUCE) zajišťuje pouze a výhradně republika, podle níž jsou Božím zákonem teoreticky všichni lidé svobodnými a rovnými si bratry. Jenom republika hájí „suverenitu lidu jakožto kontinuálně pokrokový vykladač Božího zákona. Zákon lidstva nepřipouští žádné monarchie jedince či národa [Rakouska a Francie nad Itálií]; to je tajemství epochy, které musí být odhaleno průkopníky [nové epochy]. „Republikánské víry“ se nesmíme za žádných okolností vzdát nebo ji popřít, i když oportunistické ohledy si mohou dočasně vynutit upuštění od jejího strohého zdůrazňování. Budoucností svobodné Itálie je republika. Republika je „jedinou spravedlivou formou vlády, která je myslitelná; lid je vším. Monarchie je morálně odsouzena. Republika není pouze otázkou formy, nýbrž „principem výchovy, který musí korunovat celou budovu“ (piantato al sommo dell‘ edificio). Národ nemůže „mít za chrám svého uctívání stavbu, na jejímž vrcholku je napsáno privilegium [tj. monarchie, výsada dynastií] ale na základně, kde je napsána rovnost. S takovým dualismem se život národa nesnáší. Republika je jedinou legitimní a logickou formou vlády. Monarchistický despotismus není evropským, nýbrž „asijským principem”, proti němuž musí směřovat křížové tažení všech evropských národů. Iniciativa při velkém přetváření Evropy za účelem její morální jednoty může připadnout pouze tomu národu, který provoláním republiky dá ostatním spásný příklad. Probádání skutečné autority a její postavení namísto zdechliny a přeludu autority zůstává věčným problémem, na jehož řešení musí lidstvo ustavičně pracovat. „Pokročilé (progressiva) odhalování Božího [mravního] zákona a jeho aplikování jsou záležitostí lidstva. Stadia chování jakožto výsledku výchovy národa i celého lidstva se nazývají epochami. Každá epocha obsahuje část ideálu, sled Božího plánu. Filosofie připravuje odkrytí, náboženství vyjadřuje novou ideu v určité podobě a posvěcuje ji povýšením na povinnost; politická věda ji pozvolna převádí do [veřeného] života, umění ji symbolizuje. Průkopnické zahájení epochy slavnostního vyhlášení nového principu se uskutečňuje revolucí. Evoluce, tj. pokojný a pozvolný další vývoj principu, pak tvoří kontinuální život (vita succesiva) celé epochy.

Morální autorita koření v národu. Suverenita tkví v Bohu jakožto zdroji života, koření v pokroku, který určuje mravní zákon a povinnost. Jinými slovy: suverenita je v účelu a cíli (la sovranità è nel fine, nello scopo). Tlumočníkem vědomí smyslu je lid, národ. Definování smyslu a účelu je věcí národního ústavodárného shromáždění zákonných představitelů svobodných a autonomních národů; uskutečňuje se v „národním konsensu.

Revoluce je tajemstvím národů. Ta roku 1789 jen teprve začala a k nové „pokročilé civilizaci“ (Civiltà progressiva) bylo ještě daleko. „Mužové minulé revoluce seděli na vrcholku pyramidy; my se usadíme na základně. Revoluce roku 1789 se uskutečnila jménem „práva“, my ji provedeme jménem „povinnosti“, od níž se právo odvozuje. Kosmopolitismus revoluce z roku 1789 jednostranně zdůrazňuje „volnost“ a tím je zásadně individualistický antinacionální; my zdůrazňujeme také asociační a nacionální princip. „Zákon povinnosti [žít pro ostatní a pro celek, pro národ i lidstvo, jak to ukládá „společenství“] bude jednou přijat a povýšen na vyznání namísto tendencí uzurpovat si práva jiných, které dosud ovládají vztahy mezi národy“ (e che non è se non la antiveganza della paura). Právo je plodem svědomí [nebo vědomí] (frutto della coscienza). Svědomí [nebo vědomí] emancipuje národy. Právo je vírou individua, povinnost je společnou vírou. Společné povinnosti i práva spojují národ. Nejsme kněžími pouze práva, nýbrž i povinnosti, jsme kněžími „náboženství povinnosti“.

Každá politická revoluce musí být současně i společenskou revolucí. Žádná velká politická revoluce se nemůže udržet bez dalekosáhlé přeměny společenského řádu. Každá revoluce je lží, pokud nezlepší existenční podmínky všech. Sociální otázka je v naší době nejposvátnější a současně i nejnebezpečnější. Nový společenský řád však musí předcházet politický: nejprve dělba práce [mezi národy], pak práce. Je velkou chybou marxistické internacionály, že chce odhlížet od politiky a nevšímá si nacionálního rozdělení národů. Společenská otázka je s politikou co nejtěsněji srostlá a proto ji nelze od ní oddělovat. Dalšími základními chybami internacionály je, že zaujímá kosmopolitně-individualistické stanovisko revoluce z roku 1789, zvolila si za svou věrouku ateismus a materialismus, a konečně že je postavena pouze na negacích. Marx se „nechával vést spíše hněvem než láskou”. „Naším heslem musí být: Připravovat budoucnost a ne rozvracet současnost“ (Iniziare l‘avvenire, non stravolgere il presente). Revoluce musí být udělána tak, aby v sobě nenesla nutnost druhé revoluce. Pošetilí „Enfants terribles“ demokracie škodí věci lidu jen tehdy, je-li publikum jejich „výstřelky“ zaujato proti demokracii a znovu se pevněji upíná k staré moci. Řešení společenské otázky spočívá na principu asociace, v „asociaci kapitálu“, resp. v tom, že dělníci budou společníky průmyslových podniků a že místo mzdy bude stále více místa zaujímat podíl na zisku. Komunismus je absurdní. Pouze národní organizace a nikoli kosmopolitismus bez vlasti může ve skutečnosti zlepšit situaci lidu. Je nesmyslné útočit na vlastnické právo. Dělníci jsou si převážně sami vinni za svou bědnou situaci, protože nemají smysl pro vlastní důstojnost. Asociace lidských sil je jediným prostředkem pokroku. Proto také „všechno spočívá na republikánské formuli asociační svobody.

Revoluce vyžaduje přípravu. Prostředky k její přípravě a dokončení jsou výchova a vzpoura; obou se musí používat harmonicky. Výchova pomocí písemností, příkladů i živého slova musí vždy směřovat k nezbytnosti kázání vzpoury; a zase uskutečněná vzpoura musí být uspořádána tak, aby z ní vyvstával princip nacionální výchovy. Národ se má zpočátku projevovat pokojně; pokud to však nevede k cíli, pak musí přejít k hrozivým projevům a „neschopné vlády“ buď „donutit k naplnění suverénní vůle lidu“ nebo je „svrhnout“. Jsou-li vlády mlčky srozuměny, pak budou před Evropou kryty, protože mohou prohlásit: „Jsme nuceny a povinny ustoupit vůli země“. Vzpoura musí být našinci kázána lidu jako jediná cesta spásy. Stejně jako mojžíšský zákona na Sinaji se ohlašuje také revoluce hromy a blesky, začínající „teprve po vzpouře“. Jestliže přišla hodina povstání, pak vzhledem k nejvyšší krizi už zde není žádná disciplína [tj. žádná povinnost podřízení a poslušnosti] kromě poslušnosti vůči italskému [tj. mazziniovskému] programu. – Vůdce (capo) je pak ten, kdo je si vědom své italské povinnosti a odváží se ji uskutečnit. Problémem současnosti – a neunaví nás to znovu a znovu opakovat – je stejně jako za časů Kristových problém výchovy. Požadujeme pro všechny povinné národní vzdělání; žádáme povinné a bezplatné národní [základní] školy. Bez národní výchovy vpravdě není národ. Společná víra, duchovní páska národa, může být vytvořena a zachována pouze prostřednictvím „shodné“ národní výchovy. Samotná výchova pak pro svou účinnost znovu vyžaduje víru jako základ. Neboť co zmůže výchova, která není postavena na principech, nevychází-li ze společných představ a není zaměřena na pomáhání k jejich vítězství?. Vytvořit systém všeobecné a povinné výchovy“ je znovu věcí národního konsensu. Národ je zavázán zprostředkovat každému z občanů svůj program …; poté co je tento program oznámen, chápe se svoboda svých práv. „Vzbuzujte,“ nabádá Mazizini rodiče, „v něžném duchu [svých dětí] současně se zárodkem rebelie proti každé uzurpátorské a násilím udržované autoritě (myšlena Církev a monarchie) také úctu ke skutečné autoritě, vůči autoritě genialitou korunované ctnosti. Snažte se, aby děti vyrůstaly v témže odporu k tyranii i k anarchii“.

„Iniciativy v této (světové) revoluci se může chopit Itálie a proto také má povinnost se jí chopit”. Vyplnění této úlohy je však schopna pouze „obrozená Itálie” (Italia renata), obrozená Itálie jako „misionář víry pokroku a bratrství”, republikánská Itálie suverénního italského lidu, který se „národním konsensem” [v Mazziniho intencích] ustavil jako svobodný autonomní lid, Itálie osvobozená jak od papežství tak od monarchie, s Římem lidu jakožto metropolí.

„Z třetího Říma, z Říma italského lidu,” volá Mazzini v blouznivém nadšení, „musí vzejít třetí a nejobsáhlejší jednota, která vytvoří harmonii mezi zemí a nebem, mezi právem a povinností. Tento Řím je povolán hlásat nikoli jedinci nýbrž národům slovo asociace a poučovat zde na zemi svobodné a rovné o svém poslání“ – „Tam kde trůní věčný a slavný Řím, očekávají v smrtelné dřímotě odpočívající světy – pohanský i křesťanský – zmrtvýchvstání třetího, obsáhlejšího a vznešenějšího Říma, který se již připravuje mezi jeho gigantickými ruinami. Slovo pro svatou Trojici dějin je v Římě. Tyrani a falešní proroci mohou ztělesnění tohoto slova zdržovat a oddalovat, žádný z nich však nedokáže zamezit jeho uskutečnění. Mnohá města již zmizela pod zemským povrchem, všechna mohou zaniknout – pouze Řím je podle plánu prozřetelnosti ‚věčným městem‘, protože mu bylo svěřeno poslání vydat světu heslo jednoty. Žije dál po svém proto, že neustále rozšiřuje oblast své životní sféry. A stejně tak jako po Římu cézarů, který sjednotil většinu Evropy akcí, následoval Řím papežů, jenž prostřednictvím myšlenky sjednotil Evropu i Ameriku, je nyní povolán nastoupit na místo Říma cézarů a papežů třetí Řím, „Řím lidu“, který je povinen vyslovit kouzelné slůvko, jež má zavést třetí, větší a úplnou morální jednotu Evropy i celého světa. A až jednou zazáří nová myšlenka z Panteonu lidstva, který bude čnít proti nebi mezi Kapitolem a Vatikánem, pak se v harmonii ducha zacelí i dávná trhlina mezi zemí a nebem, mezi tělem a duší, mezi hmotou a duchem.

„Řím není [pouze] město, nýbrž idea. Řím je hrobem dvou velkých náboženství, která v minulosti světu utvářela život; je také svatyní třetího, jež právě vzniká a dá světu budoucnost žití.  Řím je posláním Itálie mezi národy; heslem, výrazem našeho lidu, je věčným evangeliem sjednocení národů“. „Bez Říma není možná Itálie. Řím je svatyně národa“, „paladium naší národní jednoty“. „Bez Říma je nemožná národní jednota“. „Pomyslete na Řím, srdce Itálie. S Římem stojí a padá morální jednota Itálie; Řím vás pokřtil jakožto národ v Evropě, v Římu žije naše jednota“. „Vzhůru na Řím, vzhůru na Řím, Italové!“. „S vysokých pahorků Říma“ musí vyjít iniciativa „syntézy evropské morální jednoty“.

„Morální svoboda je tím, co svět žádá od bran Říma“, neboť „v Římě je zdroj všech uzurpátorských a svévolných autorit v Evropě“, v Římě sídlí papežství, „strážce staré neomezené autority“, „jediná opora“ všech starých autorit. „Svoboda Říma znamená svobodu světa“. Proto „je klíčovou pozicí. Bez Říma, bez zničení světské vlády papeže [které je v Mazziniho smyslu znovu jen prvním rozhodujícím krokem k zničení papežství vůbec] je národní jednota Itálie nemožná”. „Právo Itálie žije v každé její části, avšak poslání Itálie pouze v Římě. Řím má povinnost vůči Itálii i vůči všem národům. Jeho život [tj. vzkříšení a znovuzrození podle Mazziniho programu] může současně vyřešit i problém národní jednoty Itálie a zavést morální jednotu Evropy”.

„Co v Římu hledám, je především republikánská iniciativa pro Itálii. Kdyby se měl jako ostatní části Itálie pouze připojit, pak bych dal přednost tomu, aby ještě pro příští tři roky zůstal papežský. Otázkou, která dnes „pro nás přichází v úvahu, není pouze věcná jednota Itálie, kterou zde již dobrou či špatnou máme, nýbrž je to otázka republiky v rozporu s monarchií a Řím jakožto vhodná půda k řešení této otázky”. Věcná jednota Itálie je již bezmála vytvořena, dnes je však zapotřebí symbolu k vytvoření jednoty morální. A takovou jednotu nám může přinést pouze republikánská víra. Co dnes máme, je pouze vnější forma bez duše, a duši čekáme od Říma.” Řím se musí pozdvihnout a „jako maják pravdy i pokroku nejistým osvěcovat cestu”, po níž má kráčet obyvatelstvo Itálie.

Mazzini jako bývalý vůdce „římské republiky” Římanům 15. prosince 1866 připomínal: „Jestliže se pozdvihnete, budete tím, čím jste 9. února 1849 byli: republikány a pány sama sebe … Musíte si především uhájit znovu sama sebe (riaffermate voi stessi), svůj život, i ve vás spočívající sílu. Pak dělejte to, co vám přikazuje Bůh a svědomí [nebo vědomí (coscienza)] národní povinnosti. Buďte, a pak jste pány sebe sama”. „Jednejte buď ke škodě monarchie, nebo nejednejte vůbec!”.

„Náš mandát, dvojí úloha Itálie, spočívá na jedné straně v pozdvižení národního práva [národnostní princip] na evropský princip, na druhé straně v pozdvižení ideje autority - která je dnes uzurpována královskými dynastiemi a papežstvím - na posvátný pojem skutečné autority, tedy autority, která spočívá v dobrovolném podřízení se svobodného člověka mravnímu zákonu. K naplnění tohoto poslání vás volám do Benátek a do Říma“. Itálie, píše Mazzini na jiném místě, má dvojí poslání: „předně odstraněním papežství dobýt pro svět nedotknutelnost svědomí a postavit dogma pokroku na místo dogma prvotního hříchu – to je náboženské poslání. A dále je to rozvinutí národnostního principu jako nejvyššího regulátoru mezinárodních vztahů jako nejbezpečnější záruky míru pro budoucnost – to je politické poslání. Politické poslání je nejmladší, protože vede k novému rozdělení Evropy. Takové dělení bylo vždy a ve všech historických epochách současně předehrou k náboženské přeměně. Zmíněné nové dělení se musí uskutečnit silou morálního vlivu, který se však v daném případě a ve vhodném okamžiku musí opřít také o sílu zbraní“.

Splnění tohoto dvojího poslání vyžaduje především „boj proti papežství, strážci staré neomezené autority“, a kromě toho také „válku proti Rakousku, které mnohem více než jakákoli jiná říše popírá národnost“. Naplnění řečeného dvojího poslání vyžaduje, „aby se na dané cestě pokračovalo do všech důsledků [tedy do úplného zničení papežství a Rakouska]. Co by mohlo být pro ostatní pouhou morální povinností, je pro nás životním zákonem”. Povinností „republikánské strany” v Římě je vysvětlit a vštípit tamějšímu obyvatelstvu „italské myšlenky” (pensiero italiano), „které je Řím povinen v světě hájit a dávat na vědomí, co svět od Říma očekává”. Dále je povinností Říma ze všech sil působit v tom smyslu, aby „byla papežství znemožněna jakákoli forma existence v jeho zdech”. Povinností Nové Itálie je „vyhlásit boj na život a na smrt nejen světské vládě lži, nýbrž i lži samé, která si ji dnes jménem autority uzurpuje”.

Dnes vidíme, že REVOLUCE je všudypřítomná a její zkažené plody zakoušíme v plné síle. Mazzini byl pouze revolučním vrcholkem, který musel ustoupit daleko hlubšímu pokroku REVOLUCE. Proto na katolických monarchistech leží těžký úkol, který si budou s pomocí Boží a Svaté Panny předávat z pokolení na pokolení a to je likvidace zednářské Revoluce ve všech oblastech života člověka: A ROZŠIŘOVÁNÍ SVATÉHO Království Ježíše Krista ve společnosti. Viditelná struktura katolické Církve je prosycena modernistickou REVOLUCÍ a drtivá prelátů v současné chvíli stojí proti Bohu a nechce sloužit Svaté Tradici. Katoličtí monarchisté si ovšem nehrají na Spasitele světa, ale jsou vedeni Bohem a Svatou Pannou ke konečnému vítězství svých zbraní. Co kněz, co biskup, co papež po koncilu, to je zosobnění jednoho velkého NON SERVIAM.  „Milujeme-li více pozemskou společnost než panství Kristovo, pak upadáme pod nadvládu ďábla, vládnoucího společnosti.“ (Aparisi y Guijarro)  Přesvědčeni o tom, že zavrhnutí Království našeho Pána Ježíše Krista nad společností je příčinou zkázy národů, tíživého nepořádku, neřešitelných problémů v morální, politické, sociální a hospodářské oblasti, problémů, které dnes už nikdo nezvládá: ve vědomí toho, že revoluce slavící triumfy nyní na ruinách odpadlických národů buduje nový světový řád protikřesťanského charakteru; při zjištění, že pokoncilní církev k těmto skutkům aktivně přispívá, když Boha, který se stal člověkem, nahrazuje kultem člověka stávajícího se bohem;  s pevným odhodláním potírat všemi silami tento satanistický plán, který Bůh může zmařit jediným dechem svých úst, my, synové katolické Církve, v oddanosti neumlčitelnému hlasu Nevěsty Kristovy, prohlašujeme všeobjímající Království našeho Pána Ježíše Krista nad všemi pozemskými věcmi, nad lidskými společnostmi a nad národy.