mc

16. 11. 2020

Sametový podvod aneb historické lži pokračují - Samtene Gaunerai und geschichtliche Lügen weiterführen!

 


Jak už to v dějinách tohoto malého národa chodí, i 17. listopad 1989 dostal nádech mytologického mezníku v moderních dějinách českých zemí. Před dvaceti lety začala tzv. sametová revoluce. Kdo byli její vůdci? Co se vlastně stalo? Je skutečně pravdou, že 17. listopad je koncem totality? Mnoho otázek se vynořuje z tohoto mytologického data, které muselo, podobně jako každá jiná historická událost, dostat punc události nanejvýš výjimečné a hodnotově nejskvělejší. Bylo napsáno mnoho knih a článků o 17. listopadu. Ze všech stran se dozvídáme podrobnosti večerního zásahu, dlouholetý boj protikomunistické opozice v ilegalitě, znovu jsou nám opakovány záběry z Letenské pláně a z dalších míst tehdejšího Československa, projevy nově nastupujících pohlavárů - chcete-li papalášů, kteří se ukazují po celá desetiletí, že nejsou o nic lepší než jejich komunističtí předchůdci. Když si dnes přehrajeme tehdejší události, musíme konstatovat, že sliby dané novou politickou garniturou se nesplnily. Pamatujeme se, jak M. Zeman řečnil na Letenské pláni a hodnotil stav našeho národa ve srovnání se západními zeměmi, jak jsme pozadu, jak bude mnoho let trvat než je dohoníme. Dokonce zazněla taková slova, že nebude nezaměstnanost a další sociální nejistoty. Následovalo naivní Havlovo Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí, které bylo stejně tak absurdní jako celá komunistická nauka o třídním boji a zvrácenost totalitního režimu. Ale za pár dní si český Švejk pospíšil, aby se zasedlo k jednomu stolu s těmi, kteří ještě před měsícem, případně desítkami let pronásledovali a terorizovali tento národ. A v tu chvíli bylo zřejmé, že tato revoluce nebude klasickou revolucí, kterou známe z Francie 18. století. Tato revoluce dostane název sametová, protože v ní nová garnitura začala nebezpečným způsobem vést dialog s představiteli totalitní moci a krýt jejich zločiny. Každému je jasné, že vést dialog s ďáblem je ošemetná věc a vede k tomu, že člověk ďáblu nakonec podlehne. Stalo se tak i v případě představitelů Občanského Fóra a Verejnosti proti násiliu. Komunistická moc totiž mohla během několika málo hodin utopit v krvi celou tuto "studentskou naivitu", která pochodovala Prahou z Albertova na Národní třídu.


Došlo k jednáním, ze kterého si prostý člověk odnesl jediné na adresu komunistů: Předejte moc a nebudete stíháni. Poté došlo ke Klausovu utahování opasků, amnestii vězněných a k první vlně zdražování. Více či méně se politická totalita přeměňovala v totalitu ekonomickou. Pozlátkem nového režimu bylo heslo: otevřené hranice, možnost svobody pohybu. Je toto možné ve chvíli, kdy nemáte peníze a ekonomická totalita papeži odsouzeného kapitalismu tvrdě dolehne na prostého občana? Začala doba decentralizace hospodářství: Od stejně mylného plánovaného hospodářství k neviditelné ruce trhu spojené se slavnou krádeží v podobě privatizace.

Začalo se s vracením komunisty zabaveného majetku a noví majitelé se ujímali svých nemovitostí. Výjimkou byla z části Církev katolická a menší křesťanské denominace, případně šlechtické rody, kterým bylo v pluralitní společnosti ve jménu svobody vráceno minimum. Dalším pozlátkem bylo znovuoživení vzpomínky na Benešovy dekrety, dávno zasuté a zapomenuté, a začala opětovně česká protiněmecká rétorika, která používala sentence o kolaborantech a zrádcích a že vlastně všichni sudetští Němci byli zrádci. Historická zglajchšaltovaná věda, pohrobek komunistické mašinérie, pokračovala se stejnými učebnicemi historie i v době tzv. "svobody". Je jistě zajímavé, že se po 40 letech vracel majetek oprávněným vlastníkům, ale už se nikdo neptal, jestli se neděje další nespravedlnost u těch, kteří majetek získali řádnou koupí a nevěděli, že jde o zabavený majetek z let 1948-1950. Rudý démon se změnil v různobarevného démona mamonu, mafianismu a nikým neřízené české společnosti, na jejímž vrcholu trčí vlády jedné pestrobarevné nekritizovatelné mocenské oligarchie a političtí tajtrdlíci různobarevných stran aby se nakonec ujali vlády bývalí estébáci a nomenklaturní kádry, které se přizpůsobily novému světovému kapitalistickému pořádku. 

Program důsledné demytologizace českých národních dějin

Před současnými mladými historiky stojí velký úkol - Demytologizovat české národní dějiny a zbavit je lží a mytologických nánosů národních buditelů a československých historiků, kteří znásilnili české dějiny. Historická práce by se měla ubírat směrem důsledné demytologizace dějin a přijmout i některá fakta, která budou pro mnohé Čechy šokovou terapií. V tomto demytologizačním procesu by se měla očistit historická paměť národa, který trpí amnézií (totální ztrátou paměti) a přizpůsobuje dějiny uměle vytvořeným nereálným světům, které nikdy neexistovaly. Česká historická věda vytvořila nereálné dějiny, které se nikdy neodehrály, dokonce je můžeme prohlásit za českou národní pohádku, prozatím s dobrým koncem pro Čechy. 

A co dnes vidíme? Nástup totalitního nového světového řádu, který si vymýšlí své koronakrize, aby občany zbavil toho, co bytostně patří k lidfské bytosti: svobody jednání, svobody projevu a svobody pohybu a učinil z nich načipované, otestované a vakcinované otroky, které bude drtit. cesta k antikristu a jeho vládě je plně otevřena. Ve své knize Globální kapitalismus a smrt demokracie. Praha 2003 píše autorka Hertzová, Noreena: "Není divu, že hvězda politiků zapadá. Lidé vnímají rostoucí impotenci tradiční politiky i neochotu politiků zastat se jich a v důsledku toho odmítají politiku jako takovou. Po předlouhém boji za všeobecné volební právo dnes prapravnučky žen, které se připoutávaly řetězem k zábradlí jen proto, aby mohly hlasovat, vyjadřují svůj politický postoj tím, že politiku odmítají. …Rychlost, s níž vlády provedou jakoukoli změnu ve své politice, je směšná v porovnání s rychlostí, jakou mezi sebou dnes na internetu mohou komunikovat spotřebitelé a nátlakové skupiny."

Vítejte v anarchii a v novém typu totalitarismu! NWO ist da!



Když se lidé dozvěděli před vánočními svátky 18. prosince 2011 o smrti V. Havla, někteří pouze mávli rukou, jiní se aktivně zúčastnili pohřbu a podepisovali kondolenční knihu. Co pro českou a evropskou generaci znamenala jeho postava? Když se nad tím snažíme objektivně zamyslet, tak nepřinesla ani změnu režimu, ani svobodu. Nepřinesla nic české zubožené zemi, ani Evropě. Spíše se ukazuje, že byla osobou vytvořenou mediálními kampaněmi Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. (pozn. redakce MC - http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=726024 ) Byl to uměle vytvořený produkt "disidentské" a západní liberálně demokratické kliky. Tudíž tato osoba je pro obyčejného českého člověka, který nepodléhá masmediální hysterii a kampaním, ničím. Komunistický režim nepadl díky Havlovi, ale proto, že se soudruzi rozhodli změnit režim v jiný režim. Už jste někdy viděli, aby se komunisté vzdali moci bez boje? Ano, stalo se to poprvé v dějinách - v tehdejším Československu. Začalo se tomu říkat sametové předání moci. Jedna z největších lží, jakou svět viděl. Jaká je však pravda? Stalinistický model vlády byl jistě dlouhodobě neudržitelný a očividně se přežil a proto bylo nutné změnit pohled na svět a rovněž nástroje k dosažení cílů. Komunismus nebyl poražen, pouze změnil taktiku a veřejné fungování. A v tomto sametovém podvodu byl ústřední figurou V. Havel, prominentní vězeň bolševismu a sluníčkář. S hrůzou však lidé zjistili, že tomuto člověku, který se skutečně o nic nezasloužil, byla věnována až nepatřičná pozornost. Pořádali se kvůli němu tři dny státního smutku, chce se speciálním zákonem stanovit, jak se báječně zasloužil o stát, pořádají se tryzny obludných a nestoudných rozměrů jako za stalina, či Brežněva. Nebezpečně to vypadá jako pohřeb Kim Čong ila, který zemřel ve stejných dnech jako Havel. Jaký je rozdíl mezi oběma státníky a jejich režimy?

Mediální obraz nebožtíků

Společný je v tom, že oba dva jeli na vlně mediální propagandy jako jakási ikona. Každý za sebe a za své mocenské bloky. Byli zkonstruováni, aby naplnili svůj úkol. Jeden jako "osvoboditel" od komunismu, druhý jako "osvoboditel" od imperialismu a kapitalismu. Oba dva byli sestrojeni, aby podpořili své národní "tradice" revolučních režimů, aby byly doplněny Pantheony národních bohů moderních revolučních systémů. A výsledek: zubožené, zničené a vytunelované země. Je jenom smutné, že tři dny smutku se nedrží za utýrané děti, za ekonomicky zbídačenou rodinu, na kterou se valí další úsporná opatření, za miliony zabitých nenarozených dětí, za zabíjení lidí v nemocnicích při eutanáziích. To by totiž moderní společnost nevyšla ze dnů smutku, protože by tyto trvaly nekonečně dlouho. Převrácené hodnoty se bohužel v moderní a revoluční společnosti objevují ve stále větším počtu. A je jedno, jestli je u moci stalinistický režim, nebo liberálně demokratické monstrum. Obě totality jsou z katolického hlediska nepřijatelné, protože je papežové v minulosti odsoudili.

Kam nás zavedla pravdoláska? Do kleptokracie a morální spouště.

A proto je třeba, aby obyčejný prostý člověk řekl jasně NE pravdolásce, která nepřinesla nic. Jenom plané řeči o lásce (navíc falešně chápané) a liberálně-demokratický totalitarismus lidských práv, který je právem pouze pro oligarchy, a nevyřeší vůbec nic. Spíše obecný lid naštve. Tato pěkná slova o pravdolásce se stala pomyslnou divadelní oponou, za kterou se třicet let rabovalo, vykrádal se materiálně a duchovně stát i národ. I toto je poslední absurdní drama představené občanem Havlem. Když to nebylo přímou Havlovou vinou, je třeba jeho osobu chápat jako symbol tohoto Lumpen - režimu, tudíž tento cejch mu zůstane. Je vpravdě pravým synem TGM a Beneše i svých politických oponentů z řad komunistů a dalších nešťastníků. Je to jedna nepřetržitá tenká revoluční linie, která v této zemi pokračuje. Monstrózním pohřbem se muselo přeci ukázat, že moderní český stát má své velké hrdiny s pomyslným velkým S na prsou, jejichž dráha jako mluvků o svobodě a humanitě skončí na lafetě děla. Proto tak nákladné ceremonie, proto tolik humbuku kolem V. Havla. Pohřeb a tryzna občana Havla je podobná uctívání hrobu neznámého vojína. Kladou se k němu stovky květin, věnců, hovoří se o hrdinských činech zemřelého, ale náhrobek a činy zemřelého jsou fikcí, protože vše je vykonstruované.

Pomůže armáda historiků a demytologizace občana Havla

Teď už je na armádě historiků, aby nám vyhrabali zasutou, ale pravdivou osobu pana Havla a nebyli politicky korektní, ale představili nám Havla, jakým skutečně byl a co skutečně provedl, či neprovedl. Přejme jim, aby dokázali očistit tuto postavu od mediálních klišé, nánosů a prostý občan ji uzřel v její ryzosti. Prozatím je toho žalostně málo, co dobrého učinil. Lafetu, vyznamenání a čestné doktoráty není možné počítat za důkaz toho, že se opravdu reálně zasloužil o tento stát.

A věčnost občana Havla?

A věčnost? Překvapí drzost lidské propagandy, která nezná mezí: Už ho glorifikují, až do nebe umisťují, hovoří se o smíření s Bohem, o věčnosti za oponou smrti, o které se prý málo ví. Modernismus sestry boromejky, která se o něho v posledních měsících starala, spojený s falešnými představami o tom, kdo může a nemůže být spasený je skutečně alarmující. (viz články níže, kde jsou rozhovory se sestrou) První katolická premisa: Nikdo z lidí neví, jak dopadl Havel po smrti. Jistě můžeme jenom doufat, že v poslední minutě mu Bůh poskytl poslední milost obrácení. Ale je to stále něco nejistého a jenom na základě pozdravu Tak Pán Bůh s námi…nemůžeme říci, že byl spasen. Ba právě naopak. Bůh totiž nehodnotí, jestli mu lidé říkají Pane, Pane, ale podle skutků a plnění Jeho vůle je člověk posuzován. Rovněž převrácení slov sv. Augustina v řeči sestry boromejky je zcela alarmující. V souvislosti použitého citátu je u sestry zřetelné popření úmyslu Ježíše Krista založit jednu archu spásy - tj. Církev. Samozřejmě, že Bůh může i poslední milost obrácení dát někomu mimo Církev na smrtelném loži, ale není to universální, je to zcela výjimečná milost, která je udělena dle úradku Božího tomu, kdo nezaviněně nezná pravou víru a žije mimo hranice katolické Církve. Naopak platí, že kdo o Boha nezavadil celý život, tak se nemůže divit, že mu Pán nebude chtít setřít onu pověstnou slzu z oka a že se mu šťastná věčnost uzavře navždy. Sestra "Veritas" se neprojevila jako milosrdná sestra sv. Karla Boromejského, od které se očekává, že nejenom poskytne péči o smrtelné tělo, ale zvláště o duši. Měla povinnost ho připravit na smrt a na osobní soud před tváří Boží a ne hovořit v naivních slovech o tom, jak byl Havel vlastně bohabojný a že prošel bez úhony. I z toho se bude muset sestra jednou před Bohem zodpovídat, proč utvrdila svého umírajícího v jeho vlastních zaslepenostech a omylech. Zvláštní patos, který čiší z její výpovědi, budí dojem povýšenecké až pyšné sebejistoty, že dojde automaticky spásy. Spása však není automatická. To by jistě sestra měla vědět, pokud nosí jméno Veritas - Pravda. Něco tak strašného člověk opravdu už dlouho nečetl a neviděl na vlastní oči. Humanisté se už připravují do svého "ráje".

Odkazy, které doplnila redakce MC k tématu:

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726469#utm_source=article-hint&utm_medium=referral

http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=726612#utm_source=atlasHP&utm_medium=newsbox&utm_content=position-2

http://zvedavec.org/pohledy/2005/05/1198-vaclav-havel.htm?PHPSESSID=hhq7g629p7e4oqi62eo0sqb326

http://www.zvedavec.org/pohledy/2006/03/1522-tajemne-havlovy-restituce.htm?PHPSESSID=jd858msbldn750gmkndm29b763

http://www.zvedavec.org/komentare/2011/12/4747-a-od-zitra-se-narizuje-truchlit.htm


2. 11. 2020

Oslava 400 let od velkolepého vítězství katolických armád na Bílé Hoře - 400 Jahre seit der Schlacht am Weißen Berg 1620-2020 - Grossartiger Sieg der katholischen Glaube

Praporec Svaté katolické ligy
Vzpomeňme na slavné hrdiny z této bitvy, která rozhodla, že se zařadíme mezi civilizované národy pod jedním katolickým panovníkem z Boží milosti z Habsburského rodu a že budeme součástí katolické univerzální říše, katolického státu, který byl a je opakem všeho, co nám dnes nabízí doba temna: Evropská socialistická unie, nacionalistické národní státy, vláda bez Boží milosti z vůle lidu, liberální opium lidstva v podobě liberální demokracie. před 400. lety byla zde provedena porážka českého a německého protestantského ducha vzpoury - revoluce mající kořeny v Reformaci - předchůdkyně Francouzské revoluce. Byl zde poražen náboženský subjektivismus, anarchie myšlenek, byl zde poražen nacionalismus, nacionální provincialismus. Na příkladu Bílé Hory si můžeme jasně ukázat, že pokud vojevůdce a jeho panovník spoléhají na Boha, je možné zvítězit na všech frontách, nejenom na frontě vojenské. Jak kdysi napsal J. Durych (Řád, roč. IV., číslo 5., str. 321):"Kdo tedy byl poražen na Bílé hoře, ať želí! My jsme to nebyli. My se k tomu dni hlásíme vděčně a hrdě. Byl to den našeho osvobození, byl to den osvobození prvorozených a pravých synů tohoto národa. A ukázala i věda historická, ukázali i historikové, chladní a nepřívětiví, že vítězství toto bylo zázračné, neboť ať čtete vylíčení bitvy v kterékoliv knize a v kterýchkoliv pramenech, marně se namáháte vysvětliti si porážku vojsk zimního krále nějakým způsobem přirozeným. My tedy tvrdíme a prohlašujeme, že na Bílé hoře nebyl národ poražen, nýbrž osvobozen od nepřátel nejnebezpečnějších a nejhorších. Pro nás je to právě potvrzením naší důvěry v nepřemožitelnost našeho národa. Jsme národem vítězným a nestojíme o to, aby nás někdo nutil k uctívání porážky, která se nás netýkala. Kdo chce porážku uctívati, ať ji uctívá! Každému, co mu patří! A nám patří toto vítězství. Přijímáme tento den do svého kalendáře jako den slavný. Činíme to dobrým právem jako potomci a dědicové těch, kteří vedli tento národ od úsvitu dějin křesťanství po celá staletí cestou víry a věrnosti k Bohu a k Církvi. Nenahlížíme, že bychom měli s kýmkoliv o tom rokovati, neboť známe právo a o věcech samozřejmých se nediskutuje. Dosti už bylo koktání, zajíkání a vyhýbání. Nesluší se, abychom mluvili neurčitě. Jsme tady a víme, kdo jsme. Můžeme odpovídati, vidí-li se nám to dobré; jinak nemusíme. O své duchovní příslušnosti pak rozhodujeme sami. A tím pro nás jest i česká otázka vyřízena." A tak slavné vítězství je na straně katolické Církve a tím pádem Boha. Kolik nacionalistických kněží se bálo jenom ohlédnout se za tímto skvělým vítězstvím. Vzpomeňme prvorepublikové škůdce na poli Páně. Na Bílé Hoře se utkali Němci proti Němcům, kozáci proti Čechům, Francouzi proti žoldnéřům ze všech koutů Evropy. Byla to bitva ne zrovna největší v dějinách válečnictví, ale byla to bitva duchovní, která radikálním způsobem převyšovala národnosti zúčastněných. Připomeňme si hlavní postavy. Určitě lze zmínit ct. Dominika a Iesu Maria, který byl karmelitánským generálem řádu a motivoval bojující katolické vojáky. O něm jsme se zmiňovali v minulých článcích v souvislosti s Bílou Horou. Dále to byl irský jezuita Henry Fitzsimon (1569-1643), který byl nejprve protestantem, ale obrátil se na katolickou víru a zúčastnil se jako zpovědník irských vojáků bojujících po boku císařské katolické strany. Je známé jeho dílo Pugna Pragensis, která hovoří právě o Bílé Hoře. Nelze zapomenout na zbožného císaře Ferdinanda II. Habsburského (1578-1637). Ve styku s lidmi vystupoval vlídně a přátelsky, byl spíše velkorysé povahy a štědrý ke svému okolí. Silný vliv na císaře měli jezuité, muži zbožnosti, vysoké inteligence a skutečné nekompromisní bojovníci proti bludům. Když to dnes člověk srovná s modernistickými troskami kdysi slavného řádu, může toho skutečně želet. Ferdinand byl mužem hluboké víry. Většinu dne trávil na modlitbách a na bohoslužbách. Byl si vědom toho, že požehnání přichází nikoliv od lidí, ale od Boha. V politických věcech však jednal nekompromisně a rázně. To se také odrazilo v jeho legitimním udělení nejpřísnějšího trestu českým zrádcům, které tak nacionalistická a atheistická historiografie nazývá "českými pány". Na jeho život měla od útlého mládí vliv jeho matka Marie Bavorská, která také dbala na to, aby se Ferdinandovi dostalo přísně katolického vzdělání. Ještě štěstí, že padesát let předtím neprobíhal II. Vatikánský "koncil", ale koncil Tridentský, který zahájil na rozdíl od výše zmíněného koncilu úspěšnou reformu Církve, která dopadala i na hlavy katolických států. Vzpomeňme kardinála Richelieu, který byl neúnavným hlasatelem tridentské reformy. Děkujeme Bohu, že nezasedal tehdy II. Vatikánský koncil. To by z hrdinů Bílé Hory už dávno nebyli katolíci. Ferdinand si totiž byl vědom toho, že existuje jediná pravá katolická Církev založená Ježíšem Kristem a pronásledoval blud protestantismu všude, kde na něho narazil. Zmiňme ještě další velkolepou osobnost tohoto vojenského klání a zápasu za pravou víru proti heretikům: Vévodu Maxmiliána I. Bavorského (1573-1651). Maxmilián patřil k rodu Wittelsbachů. Jako samostatný vladař provedl v zemi finanční reformu, omezil moc zemských stavů a během deseti let pozvedl Bavorsko na nebývalou úroveň. On to byl, kdo založil Katolickou Ligu. Pod modro-bílým praporcem Panny Marie a pod jeho vedením dosáhla Liga ohromných vítězství a právem se Monarchia Catholica hlásí k jejímu odkazu. Byla to právě Liga, která dodala císařským armádám potřebné vojenské zdroje nutné k dosažení vítězství. Jestliže ct. Dominik a Iesus Marie volal na své vojáky "Spolehněte se na Boha a udeřte", potom také platí, že kdo se na Boha spolehne a vede spravedlivý boj proti bludům a svévolným revoltám, že si může být jist vítězstvím, které dává pouze Bůh. Rovněž věříme, že Bůh pozdvihne jednou tyto a další katolické bojovníky (nejenom na vojenském poli) na oltář. Znovu si věrní katoličtí muži uvědomili, jak je důležité bojovat proti omylům, subjektivním polopravdám, proti revoluci, proti pseudo-náboženským překrucováním, proti podrývání zákonné autority Náměstka Kristova na zemi a legitimních panovníků. Je to vítězství PRAVDY KRISTOVY nejenom nad protestantskou herezí, je to odveta a pohřbení husitství a prokletého odkazu odpadlého kněze Jana Husa. Bílá Hora je vítězstvím katolicismu nad hordami rebelů, kteří bojovali proti zákonné autoritě císaře. Bílá Hora je jasným příklad toho, že je povinností katolíků bojovat proti omylům, které odporují katolické nauce a vedou miliony duší do věčného zatracení. My jsme hrdí synové Bílé Hory, my jsme dědici tohoto slavného vítězství, my patříme Kristu a Matce Boží, my jsme synové katolické Pravdy. Bílá Hora je protikladem Revoluce, je vyjádřením věrnosti svatým Principům víry a autority, je příkladem následování hodným. A tak zvolejme spolu s karmelitánem ctihodným Dominikem a Jesu Maria, který burcoval katolickou armádu do boje: ORA PRO NOBIS SANCTA DEI GENITRIX. DEFENDE NOS IN PROELIO. (ORODUJ ZA NÁS, SVATÁ BOŽÍ RODIČKO, BRAŇ NÁS V BOJI!) Santa Maria della Vittoria! Dnes si připomínáme skvělé vítězství Svaté Ligy a jejích spojenců, vítězství katolické Církve a Habsburků na Bílé Hoře. Monarchia Catholica vyzývá všechny své čtenáře, aby poděkovali Bohu, a zvláště Panně Marii, že v roce 1620 byla naše země uchráněna před protestantským bezbožectvím - oním kryptoliberalismem. Vzpomeňme v modlitbě také na všechny padlé. Bílá Hora byla vpravdě vítězstvím katolického universalismu nad provinčním duchem českých a německých svévolníků bojujících proti Božímu náboženství a zákonné autoritě. Monarchia Catholica se modlí za obnovu katolické monarchie, sociálního Království Ježíše Krista a za obnovu viditelné struktury katolické Církve směrem k návratu ke katolické Tradici. Bílá Hora je i naším vítězstvím, které s radostí oslavujeme. Vysvobození našeho národa bylo zde dokonáno. Pravá svoboda a návrat do lůna římské Církve oněch kacířských Čechů, kteří pokoušeli trpělivost Boží od roku 1415 - od upálení rebela Husa, to vše bylo dokonáno zde. Katolická dynastie a zákonná autorita konečně zavládla bez tolerančního patentu. Děkujeme všem ze srdce, zvláště ct. Dominiku à Jesu Maria, Karlovi hraběti von Buquoy, Maxmiliánu I. Bavorskému a generálovi - polnímu maršálovi Janu Tserclaes Tillymu, zvanému Mnich ve zbrani, Maxmiliánu z Lichtenštejna, Nicolovi de Gauchier a také všem vojínům, kteří se zúčastnili, nebo položili svůj život na tomto bitevním poli za katolické náboženství a katolickou monarchii! Ať žije Bůh a Svatá Panna! Deo Gratias.

27. 10. 2020

Josef Pejřimovský - Úvaha k 28. říjnu a modlitby za národ - Reflexion am 28. Oktober und Gebete für die Nation



28. října tradičně slavíme státní svátek, prezident uděluje řády a vyznamenání, v celé zemi se konají oslavy. Letos, vzhledem ke omezením v důsledku covidu-19 budou oslavy minimální. Je ale čas, zamyslet se nad tím, co se 28. října 1918 vlastně stalo a co to pro náš stát znamená.

28. říjen 1918 byl dnem, kdy Národní výbor československý vyhlásil nezávislý stát Československý s tím, že o jeho formě rozhodne budoucí národní shromáždění. Nedošlo tedy k vyhlášení republiky, ale pouze Československa, tedy spojení českých zení a Slovenska v jednom, nezávislém státě, který ale již dnes neexistuje.

Co ale znamená 28. říjen pro současný český stát? Ten samozřejmě nevznikl 28. října 1918, ale někdy v 9. či 10. stol., za vlády knížete Bořivoje, jeho synů a sv. Václava. Česká státnost je více než 1000 let spojena se sv. Václavem, patronem země a národa. Český národ je nazýván národem sv. Václava, český stát je nazývám ZEMĚMI KORUNY ČESKÉ, koruny sv. Václava. To v současnosti dobře vystihuje další svátek, Den české státnosti 28 září, na výroční den vraždy knížete sv. Václava. Proto jsou každého 28. dne v měsíci konány ve Svatováclavské kapli katedrály sv. Víta v Praze modlitby za český národ.

Český stát, svazek Zemí koruny české nikdy právně nezanikl, nebylo tedy třeba český stát v roce 1918 zřizovat ani obnovovat. Došlo ale k tomu, že za vlády císařovny a královny Marie Terezie byly spojeny úřady nejv. kancléře Království českého a prvního kancléře arcivévody rakouského a od té doby neměly Země koruny české vládu samostatnou, ale společnou se zeměmi rakouskými. Vzhledem k tomu se přestal scházet i generální sněm Zemí koruny české.

16. října 1918 císař a král Karel I. svým manifestem přetvořil rakouskou část monarchie ve spolkový stát, vyhlásil na jejím území 4 státní celky, Německé Rakousko, Země koruny České, jihoslovanský stát (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna-Hercegovina) a Halič. Současně zřídil prozatímní zákonodárné sbory, tvořené poslanci říšské rady, kteří byli zvoleni příslušných zemích.

Od 16. října 1918 tedy byl ustanoven český sněm - Česká národní rada, a ustanoveni dalších státních orgánů bylo v její pravomoci. Z hledisky státoprávního lze říci, že 28. říjen 1918 pro český stát není významný. Významná je pouze skutečnost, že byla zrušen společná sněm a vláda s dalšími státy monarchie.

Česká národní rada se nikdy nesešla, československý stát byl vyhlášen Národním výborem československým bez dohody nebo konzultace s německými poslanci z Čech, Moravy a Slezska, přesto, že Němci tvořili cca 30% obyvatel českých zemí. Výsledkem bylo vyhlášení 4 německých provincií – Deutschböhmen, Sudeten, Böhmerwald a Deutschsüdmähren a deklarace jejich připojení k Německému Rakousku. Československé vojsko sice rychle tato území obsadilo, ale byla při tom střelba a mrtví. Mezinárodně nebyl zásah československého vojska pozitivně přijat, pohraniční území Čech, Moravy a Slezska nebyla uznána za součást Československa, ale byla pouze uznána jejich dočasná (okupační) správa, vykonávaná československými orgány, do rozhodnutí mírové konference. Československo totiž porušilo v tomto případě zásadu práva na sebeurčení národů, které se samo jinak dovolávalo a odůvodňovalo jí svoji nezávislost a připojení Slovenska. K právnímu připojení pohraničních území s německým obyvatelstvem k Československu došlo až mírovou smlouvou československo-rakouskou v roce 1924. Vítězným mocnosti světové války (Francie, Anglie, Itálie, USA) ale měly právo dozoru nad národnostními poměry v Československu a právo je upravit. Svého práva pak využily (Francie,Anglie, Itálie) v Mnichově roku 1938, kdy bylo české pohraničí mnichovskou dohodou odděleno od Československa a připojeno k Německu.

Význam 28. října 1918 je pro český stát nejednoznačný až rozporný. Nebylo by zřejmě vhodné rušit 100 letou tradici oslav 28. října, ale je potřebné uvědomit si všechny souvislosti a také skutečnost, 28. říjen, stejně jako 28. září, není jen důvodem k oslavě, ale i k pokání a zadostiučinění.

28. října 1918 byla nastoupena cesta k vyhnání českého krále, bl. Karla z Domu Rakouského, jeho utrpení a předčasné smrti. Bl. Karel prožil část života v Čechách, měl k Čechům pozitivní vztah, ještě na smrtelné posteli se modlil za český národ. Jako vojevůdce usiloval vždy o to, aby válka byla co nejméně ničivá, aby zbytečně netrpělo civilní obyvatelstvo a maximálně šetřil životy svých i nepřátelských vojáků. Bylo mi vyčítáno, že jeho rozkazy se řídí více katolickou morálkou než vojenskou prospěšností, ale přesto byl vojevůdcem vítězným. Jako císař a král (1616-18) se snažil o zmírnění utrpení a bídy obyvatelstva, pro její lepší organizaci pomoc obyvatelstvu zřídil ministerstva zdravotnictví a soc. věcí, prvá v Evropě. Usiloval o ukončení 1. svět. války čestným mírem a o spravedlivé národnostní uspořádání svého státu. Byl vzorným manželem a otcem. Přes všechny jeho snahy nedosáhl úspěchu a musel odejít do vyhnanství.

Protože si císař a král Karel nevytvořil žádná zahraniční konta, dostal se brzy do finančních potíží. Když nástupnické státy (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) vázaly náhradu za zabavený majetek vázaly na jeho abdikaci, kterou odmítl, a odmítly vyplácet rentu a (roční renta byla nižší než výnos jednoho ze zabavených velkostatků, a rovnala se měsíčnímu platu a reprezentačnímu fondu ministra dr. Ed. Beneše) musel v zimním období přijmout nevhodné bydlení ve studeném a vlhkém domě. Když pak jednou promoknul a dostal zápal plic, pro nedostatek financí se dlouho zdráhal zavolat lékaře a na zápal plic v nedožitých 35 letech 1. dubna 1922 zemřel.

Pokáním za vraždu sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Jana Nepomuckého a za vyhnání sv. Vojtěcha bylo dáno zadostiučinění jejich přijetím za zemské a národní patrony. Prosím, přidejme k modlitbám prosbu, aby nám Bůh ukázal, jaké zadostiučinění si přeje za vyhnání krále-světce, bl. Karla I. z Domu Rakouského a jeho předčasnou smrt, za které nesou představitelé českého národa velkou část viny, když zabavili jeho osobní majetek a nechali ho bez prostředků.

28. dne každého měsíce se v návaznosti na svátek sv. Václava a Den české státnosti setkává modlitební společenství ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály v Praze k modlitbě za český národ a stát. Letošní modlitby 28. října jsou však nerušené opatřeními v souvislosti a covidem-19, ale berme to jako příležitost k rozšíření modliteb mezi další lidi.Prosím, připojte se k nám duchovně a modlete se s námi. Obvyklý čas modlitby je v 16,15 hod., ale můžete se pomodlit v kteroukoli denní dobu, nejlépe 28. v měsíci, ale i v jiný den.

Posílám modlitby (níže webový odkaz) které se 28. dne každého měsíce na pražské hradě, ve Svatováclavské kapli, katedrále sv. Víta i u hrobu sv. Ludmily v basilice sv. Jiří modlíme a prosím, připojte se k nám v modlitbě za český národ, jeho obrácení, zastavení současné nákazy covidu-19 a za mír ve světě. Některé modlitby se modlíme v latině, ale posílám i jejich český text.

Pokud má někdo málo času na celé modlení, může se pomodlit modlitbu, kterou se Dominik kard. Duka modlil u oltáře sv. Václava v basilice sv. Petra v Římě a která se obrací k českým světcům a dobře shrnuje prosby za potřeby našeho národa i státu.

https://immaculata-mariansky-sloup0.webnode.cz