mc

4. 12. 2022

Mešní stipendium jako kupčení se svátostí? Massenstipendium wie Einkauf der Sakramenten?

V letáku Kněžského Bratrstva sv. Pia X. č.189/2022 (zdroj: http://www.fsspx.cz/letaky/189_2022_listopad_prosinec.pdf) v rámci Koruny české se hovoří o výši mešního stipendia, které se může pro české, moravské a slezské věřící zdát neúnosné až zarážející. Co se zde píše?

"Po mnoha letech se v našem distriktu navyšují od první adventní neděle mešní stipendia, proto dojde proporcionálně k jejich navýšení i v České republice. Jedno mešní stipendium bude 400,- Kč (v Rakousku 20,- EUR), u gregoriánské mše 17 000,- Kč (v Rakousku 800,- EUR). Mešní stipendia nelze po někom bez domluvy posílat, je věcí daného kněze, zda mešní stipendium přijme, či odmítne." 

Co je mešní stipendium?
Mešní stipendium (z lat. stips - příspěvek, dar; pendere - zaplatit) je dar, který věřící dává prostřednictvím kněze církvi za to, aby užitky mše směřovaly k dárcově úmyslu (intenci). Každý celebrující kněz má právo přijmout od věřících mešní stipendium (finanční dar), aby určil užitky mše na jejich určitý úmysl (intenci). Svým stipendiem přispívají věřící na podporu Církve, její činnosti (charita, školy), bohoslužeb (doprava kněze) a podporu kněží (tam, kde je to nutné). Stipendium tedy není dar knězi, ale Církvi. Mešní stipendium v žádném případě nevyjadřuje cenu mše! Není ani nezbytně nutné je platit: kněží by měli intenci přijmout i tak. Nejenom v minulosti biskup stanovoval "obvyklou taxu" [BOROVÝ, K. Úřední sloh církevní. Příruční kniha praktického úřadování pro katolické duchovenstvo. 2., rozšířené vydání. Praha, 1887. Str. 423], která vyjadřovala lokální podmínky. Kněz nesměl po věřícím vyžadovat více než stanovenou "taxu", přitom mohl přijmout více, ale i méně, shledal-li k tomu důvod.

Na druhou stranu je třeba uvést, že takto naznačený text může vzbuzovat zdání simonie, tj. svatokupectví, kupčení se svatými věcmi, v tomto případě s pevně  stanoveným mešním stipendiem. Text stanovuje pevnou sazbu, od které se nelze odchýlit. Tudíž je zde nastíněn ceník (sic!), který může nejenom pro nepřátele Církve budit jasné známky simonie. 

Kanonické právo a moudrost Matky Církve

Kanonické právo (dále jen "CIC") stanoví další podmínky nakládání s mešními stipendii. Jedno z důležitých ustanovení např. je, že každé mešní stipendium si žádá zvláštní mši svatou. Podle CIC 1983 je i dnes knězi dovoleno přijmout mešní stipendium. Protože by se mohlo zdát, že mši svatou je možné si zaplatit nebo koupit, má uvedený kodex 13 kánonů (CIC 1983 kán. 945-958), které vylučují zneužití tohoto dovolení. FSSPX uznává nové kanonické právo, byť s výhradami, neboť je ovlivněno pokoncilním vývojem a odráží novou mentalitu v Církvi po koncilu. Problematiku mešního stipendia uvádí v kánonech CIC 1917 v kán. 824-844. My budeme uvádět obě dvě kanonická práva, protože jsou v obou mešní stipendia shodně upravena. 

Kánony začínají tím, že se velmi doporučuje kněžím, aby také bez přijetí stipendia sloužili mši na úmysl věřících, hlavně chudých. Aby jednoduše řečeno nebyla mešní stipendia jenom pro bohaté, kteří si zaplatí mešní intenci. Tento kánon byl do nového kodexu z roku 1983 vložen z kodexu z roku 1917 (CIC 1917 kan. 824, CIC 1983 kán. 945
§ 2). Další kánony např. připomínají, že ti, kdo dávají mešní stipendium, přispívají k prospěchu Církve a podílejí se tímto darem na její péči o vydržování duchovních a na jejích činnostech (
CIC 1983 kán. 946). FSSPX se tímto na území Koruny české neřídí. 

V této souvislosti je třeba důrazně připomenout, že mešní stipendium může být třeba jen nepatrné a nesmí je provázet ani zdání obchodu nebo spekulace. (CIC 1917 kan. 827, CIC 1983 kán. 947) Na to upozorňují všichni duchovní a kanonisté. Vzhledem k tomu, že u nás nezbytná životní podpora kněží je zajištěna prozatím platem, peněžní obnos se tak stává spoluprací při podpoře apoštolské činnosti Církve. U FSSPX je prý údajně problém, protože je mimo oficiální strukturu modernistické hierarchie a tudíž kněží nejsou státem placeni. Proto, jestliže někdo chce podporovat kněze FSSPX, kteří nedostávají plat od státu, potom je prý vhodné podporovat kněze formou peněžních darů. Ale dar není stipendium. Je třeba jednoznačně odmítnout fakt, že by FSSPX byl chudý spolek kněží, kteří by byli o hladu. Za celá léta, co FSSPX existuje, mu byly odkazovány ohromné majetky věrných laiků v boji za katolickou Tradici. Šlechtici i obyčejní věřící po celá desetiletí podporovali Msgr. Marcela Lefebvra v jeho heroickém boji proti silám zla, podobně jako to činíme dnes my. Navíc ve výše uvedeném letáku v dalším odstavci je zmínka o nákladu 120.000,-Kč na úpravu domu sv. Hedviky a koupě pozemku a další náklad v Boršově nad Vltavou. Takže FSSPX má k dispozici dostatečné finanční prostředky nejenom na pořizování majetků a pozemků, ale i na výživu svých kněží. Jako nepochopení významu mešního stipendia je striktní stanovení ceny za mši svatou bez velmi malé možnosti vyjít vstříc chudým a nízkopříjmovým občanům. Dochází tím k tomu, že drazí věřící jsou vylučováni z možnosti dát odsloužit mši sv. na svůj úmysl díky nesplnitelným požadavkům, protože nikde není stanoveno ze strany FSSPX, že na chudé (nízkopříjmové) věřící se tento ceník nebude uplatňovat. 

Z toho co bylo řečeno výše vyplývá, že kněz má právo intence a stipendia přijímat. Měl by však sloužit, i když stipendium nemá, a přijmout intenci, i když na ni neobdrží stipendium. V každém případě je nutno zabránit dojmu, že se jedná o nějaký obchod se svátostmi (Messestipendiumhandel). Bohužel prvotní dojem z letáku č. 127/2012 a letáku č. 189/2022 tento dojem budí a u lidí a nejenom věřících, to může způsobit pohoršení

Dále platí u mešního stipendia, že musí být odslouženo tolik mší svatých na tolik úmyslů, kolik bylo přijato - byť nepatrných - stipendií. Je věcí provinčního sněmu nebo biskupské konference, aby dekretem stanovily výši stipendia na jeden mešní úmysl. FSSPX a jeho duchovní nespadají stále pod pravomoc místních biskupů, neboť pro FSSPX není stanovena žádná speciální jurisdikční struktura a tudíž by se měl dodržovat místní obyčej. Kde chybí dekret ordinářův, platí diecézní obyčej (CIC 1917 kan. 831 § 2, CIC 1983 kán. 952). Tím se české FSSPX neřídí. 

Místní podmínky rozhodují

Místní podmínky kaplí FSSPX upravuje partikulární norma dané diecéze, např. brněnské diecéze, resp. jiných diecézí, ve kterých v rámci Koruny české FSSPX působí, nikoliv rakouské podmínky (viz http://www.biskupstvi.cz/storage/dokumenty/PZ-2-7.pdf). 

Jestliže se kněží FSSPX modlí za své lokální představené v místech, kde se nacházejí kaple FSSPX, a pokud FSSPX oprávněně trvá na tom, že nikdy Církev neopustilo, měli by kněží ve věcech kanonického práva z roku 1983 a 1917 tyto principy dodržovat a nestanovovat pro věřící, kteří jsou vzorkem nízkopříjmových skupin seniorů, studující mládeže, resp. mnohočetných rodin, nepřekonatelné bariéry pro přijímání mešních stipendií.

Kdo totiž bude nejvíce poškozen těmito nesplnitelnými požadavky? Ve většině případů zemřelí v očistcových mukách, nebo živí, kteří potřebují konkrétní milosti, protože se za ně bude sloužit méně mší, než kdyby stipendium bylo stanoveno dobrovolně dle možností věřících. A výživa kněží FSSPX nebude zajištěna z těchto mešních stipendií, protože bude logicky slouženo méně mší svatých. 

Samozřejmě se může věřící zapřít, považovat vysoké mešní stipendium za jistou formu oběti, ale toto není  pravidlem. Přirovnávat mešní stipendium situaci věřících v Rakousku je nejenom pastorační nedůsledností, ale holým nesmyslem. A to i s ohledem na neutěšenou ekonomickou situaci těchto sociálních skupin výše uvedených v zemích Koruny české.

Jak bylo výše řečeno, zmíněná partikulární norma brněnské diecéze mimo jiné zmiňuje fakt, že "mešní stipendium nesmí provázet ani zdání obchodu nebo spekulace." Výše mešního stipendia je určena obyčejem, ledaže by provinční sněm nebo schůze biskupů provincie výši mešního stipendia určila pro celou provincii. Je samozřejmě možností stanovit výši stipendia ze strany legitimní církevní moci - ordinariátu, ale dnes to nikdo neudělá a to zvláště vzhledem k finanční diverzifikaci mezi věřícími. 

Stanovená výše stipendia může být dobrovolná, nikoliv striktně zavazující.

Výše mešního stipendia určená obyčejem má právní sílu zákona za předpokladu, že obyčej je schválen diecézním biskupem jakožto legitimním zákonodárcem (srov. CIC 1983 kán. 23, CIC 1917 kán. 831, § 1). Jedině diecézní biskup, resp. jiná autorita pověřená biskupem, je oprávněnou autoritou ke schválení a případnému upřesnění obyčeje a to zase s přihlédnutím k místní situaci věřících. FSSPX žádnou oficiální strukturu ani autoritu nemá, proto je nelegitimní žádat na území Koruny české jakékoliv striktně dané mešní stipendium. Biskupové FSSPX jsou pouze světícími biskupy, nikoliv ordináři v kanonickém slova smyslu. Jiní "děkani" FSSPX rovněž nemají žádnou autoritu kanonického práva stanovovat výši mešního stipendia. Pokud tedy místní ordinář je oprávněn stanovovat mešní stipendium, potom jiné mešní stipendium může schválit biskup v Německu, jiné bude na Ukrajině a zase jiné v Somálsku.

Duchovnímu není dovoleno požadovat vyšší mešní stipendium, než je určeno buď obyčejem, nebo rozhodnutím; může však přijmout i dobrovolně dané vyšší stipendium, ale i nižší (srov. CIC 1983 kán. 952), přičemž se velmi doporučuje, aby duchovní i bez přijetí stipendia sloužili mši na úmysl věřících, a to hlavně chudých (srov. CIC 1983 kán. 945 § 2, CIC 1917 kán. 828). Duchovní mohou určit mešní užitky ve prospěch kohokoliv, živých i zemřelých (srov. CIC 1983 kán. 901).

Na každý úmysl, pro který bylo dáno a přijato stipendium, třeba nepatrné, je nutné odsloužit mši zvlášť. Tato povinnost trvá i v případě, kdy bez zavinění kohokoliv přišla mešní stipendia nazmar (srov. CIC 1983 kán. 948, 949).

Je dovoleno, aby si celebrant ponechal pouze mešní stipendium ve výši předepsané, přičemž částka přesahující tento stanovený výměr musí být odevzdána ordináři (viz  CIC 1983 kán. 951 § 1), který ji použije na cíle stanovené právem (srov. CIC 1983 kán. 946).

Kdo hodlá jiným předat mešní úmysly k odsloužení, předá je co nejdříve jemu známým kněžím, pokud ví, že proti nim není námitek; je povinen předat celé stipendium, pokud mu není s jistotou známo, že částka převyšující částku v diecézi stanovenou byla dána s ohledem na jeho osobu; povinnost odsloužit tyto mše ho váže až do doby, kdy obdrží potvrzení o převzatém závazku a převzatém stipendiu (CIC 1983 kán. 955 § 1).

Každý biskup i kněz je povinen pečlivě zaznamenávat úmysly mší, které obdržel k odsloužení a které odsloužil. K záznamu obdržených a odsloužených mší se použije intenčního deníku, který schválil místní ordinář. Intenční deník kněze slouží pro záznam jak přijatých, tak odsloužených mší (srov. kán. 955 § 4).

Tedy jednoduše řečeno, pro zaznamenávání mešních úmyslů musí být vedena zvláštní kniha. Dekret římské Kongregace pro kněžstvo (1991) připomíná nebezpečí pohoršení nad obchodováním s posvátnými věcmi. A to prosím nejsme v nějakých vzdálených dobách! Zdání obchodu se svátostmi, resp. se sloužením mše, to totiž může mít i v 21. století! Současně zdůrazňuje význam almužny v křesťanském životě.

Do ordinářem schváleného intenčního deníku zapíše kněz mši svatou s mešním závazkem.
Mešní závazek, který je třeba zapsat do intenčního deníku je:
1°. závazek vzniklý z povinnosti sloužit mši za svěřený lid,
2°. závazek vzniklý na základě obdrženého mešního stipendia,
3°. závazek, který vznikl duchovnímu na základě obdržení úmyslů mší k odsloužení, a to i bez přijetí stipendia.

Duchovní provede zápis mešního závazku do intenčního deníku (CIC 1917 kán. 843 § 1, CIC 1983 kán. 955 § 3 a § 4) nehledě na to, zda případné mešní stipendium dostal před či po odsloužení mše. Intenční deník podléhá kontrole ordináře (CIC 1917 kán. 843 § 1, CIC 1983 kán. 957, kán. 958 § 1 a 2). FSSPX žádného legitimního ordináře dle kanonického práva nemá. 

Kdo se nezákonně obohacuje z mešního stipendia, bude potrestán nápravným nebo jiným spravedlivým trestem (CIC 1983 kán. 1385). 

Závěrem lze říci, že výše zmíněná citace z letáku nejenom z roku 2022 evokuje spíše finanční stránku mše svaté, zakrývá duchovní hodnotu mše svaté i smysl existence mešních stipendií. Stanovení závazných částek má být spíše doporučující a mělo by zohledňovat místní podmínky, resp. existenci nízkopříjmových věřících, kteří docházejí do kaplí FSSPX na území Koruny české. Výše uvedená citace z letáku zní skutečně velmi zvláštním dojmem a spíše se ukazuje jako pohoršením. Bylo by vhodné, kdyby tyto věty, vypadající jako ze špatného protiklerikálního filmu, odpovídaly praxi Církve a drazí věřící nebyli vylučováni z možnosti dát odsloužit mši sv. na svůj úmysl díky nesplnitelným požadavkům, protože jejich plat není na úrovni obyvatel Rakouska, či Německa. Věříme však, že text letáku je pouze nepřesně vyjádřen a že v případě českých kněží FSSPX je otevřenost vůči chudým zajištěna dle kanonického práva a že kdokoliv dorazí do sakristie kaple v Brně, či jinde, nalezne pochopení a mše je sloužena buď zdarma, nebo za skromný peníz a není to pouze blahosklonnou výjimkou. Pokud tomu tak není, doporučujeme, drahým věřícím, obrátit se na jiného tradičního kněze, aby jim odsloužil tradiční svatou mši za finančních podmínek, které pro ně nebudou devastační. 

28. 11. 2022

Východní církevní otázka a úkol Rakouska - Uherska při jejím řešení - Die Ostkirchenfrage und die Aufgabe Österreich-Ungarns zu ihrer Lösung


(obrázek: Blažený císař Karel I. von Habsburg se zdraví s řeckokatolickými věřícmi v Haliči)

(Předkládáme milému čtenáři výtah z knihy Dr. Alberta Erharda, Východní církevní otázka  a úkol Rakouska - Uherska při jejím řešení, překl. Dr. Karel Kašpar, s církevním schválením, Praha, 1902.)

    Povolání Rakouska ke společné práci ohledně sjednocení vztahuje se, jak jsem se zmínil hned na počátku, jmenovitě na církve východní. Povolání to vyvozuji z trojí okolnosti, a to zeměpisné polohy, z dějin a z církevních poměrů Rakouska. Pohled sebe povrchnější na politickou mapu Evropy nás poučuje o tom, že jest Rakousko-Uhersko nejvýchodnější katolickou monarchií, která bezprostředně hraničí s hlavním územím církví řecko-orthodoxních a jest s nimi v rozmanitém politickém a hospodářském styku. ...Ale i k tomuto styku nehledíc, mají rakouští katolíci povinnost, zabezpečiti katolickému smýšlení ve státu i Církvi, v postavení kulturním i společenském, rozhodující slovo uvnitř a vně. Třebas i předpisy státoprávní na to se neohlížely, tož přivádí sebou již vlastní síla skutečných poměrů, že jest Rakousko pokládáno v celém světě za moc katolickou a přední baštu katolicismu naproti Východu. A jako taková osvědčilo se také ve svých dějinách. (viz.: Vztah Rakouska ke katolicismu a jeho světodějný význam byl předmětem řeči prince Aloisa z Liechtensteinu na druhém dolnorakouském sjezdě katolíků ve Vídni v listopadu 1898.)

    Rod Habsburský viděl po více nežli šest století svou největší chloubu ve věrné oddanosti k Církvi katolické a v energickém hájení katolické víry, korunním svým zemím vtiskl také, pokud sám o jich osudech rozhodoval, ráz eminentně katolický. Žádný císař z rodu Habsburského nevyvolal bojů mezi papežstvím a císařstvím, které zanechaly ve středověku v krajinách německých tolik ruin a za nichž tak mnohá síla zbytečně byla promrhána. Ve století osmnáctém, v periodě proticírkevního osvícenství, státního absolutismu a církevního partikularismu, přizpůsobil se rod Habsburský duchu časovému, ale příchylnost k Církvi katolické nelze upříti ani Josefu II. ani jeho nástupcům. Příchylnost ta byla odkazem Rudolfovým, jehož rod Habsburský nikdy nepozbyl.

Rakousko bylo povýšeno na velmoc evropskou skorem současně s výbuchem náboženských zmatků ve století šestnáctém, které počaly jako hnutí reformační a roztrháním církevních pout, celou Evropu do té doby objímajících, zabraly Církvi katolické velikou část jejího dosavadního držení. Přestoupení Habsburků k novotám ve víře bylo by mělo pro ně v zemích germánských a částečně i slovanských dalekosáhlé následky. Podporování protestantismu nebylo by zůstalo ani v zemích románských bez zpětného působení. Jedno je jisto: církevní mapa Evropy byla by zcela jinak vyhlížela a rozsah Církve katolické by byl značně menší, nežli jest nyní. A co je ještě důležitější, kmenové germánští byli by bývali pro svou duchovní matku dozajista z velké části ztraceni. Ale očekávání odpůrců katolické Církve se nesplnilo, právě tak jako se ukázaly obavy jejich věrných dítek lichými. Císařové se osvědčili ve svých dědičných zemích i daleko za hranicemi věrnými syny Církve  a statečnými obhájci víry katolické. Nemíním mluviti o prostředcích, jichž užívali, byly to tytéž zbraně, jakými bojovali jejich odpůrci, namnoze bezohlednější a příkřejší nežli zbraně, které odpovídaly tehdejšímu kulturnímu stanovisku a jež vtiskl jim do rukou duch času. Zasáhnutí císařů do tohoto boje mělo světový význam, a poněvadž dopadlo ve prospěch katolické Církve, tvoří nerozlučitelné pouto mezi ní  a jimi a jest jednou z nejkrásnějších perel, zdobící římskou císařskou korunu. Poslední, který ji nosil, císař František II., připojil k zásluhám svých předků ještě jinou tím, že umožnil přes Napoleonovy pletichy konkláve, z něhož vyšel první papež (nového) století, Pius VII. (1800)

    Ještě jiný list, v každém ohledu slavný, popsán jest  v rakouských letopisech zlatým písmem. Rakousko porazilo dvakráte společného nepřítele křesťanů na hlavu, a rána druhá byla tak pádnou, že se po ní Turek již nevzpamatoval. ...Je-li pak nějaká říše v tak úzkém spojení s křesťanstvím, a srostla-li v té míře s Církví katolickou během svých staletých dějin, není možné, aby byla již vyplnila církevní poslání, které jest jí jako každému křesťanskému národu přisouzeno: poslání to trvá a potrvá i po časy budoucí, aniž ho může Rakousko zneuznati, nechce-li zároveň uvésti v nebezpečí své poslání politické a kulturní. A jako zachránilo Rakousko v dobách minulých Církev katolickou před dalším štěpením  a pokořením, tak jest nevyhnutelně i jednou z nejdůležitějších jeho církevních úloh, podporovati hnutí, které má vésti k obnovení všeobecné Církve katolické.

    Toto zvláštní poslání odvozuji konečně i z rakousko-uherských církevních poměrů. Poskytují v Evropě ojedinělou podívanou na klidné pospolné žití Církve katolické s východními...Mocná nadvláda katolicismu v říši hodí se pak již sama sebou k tomu, aby mohli odštěpení výchoďané nahlédnout ve vnitřní organismus katolické Církve. Pohled ten bude na ně působiti mocně a to tím účinněji, čím více se přizpůsobí skutečné poměry Církve katolické svému nejvyššímu ideálu. Existence sjednocených výchoďanů  dosvědčuje zároveň rozkolným bratřím, že spojení s Církví římskou ani nevyžaduje zřeknutí se od předků zděděných posvátných obyčejů v kultu i zřízení, ani nepřivádí sebou ztrátu národnosti, ani neničí samotného náboženského života. Ano, vláda rakouská šla ještě dále, zřídivší pro řecké výchoďany na universitě v Černovcích fakultu bohosloveckou  a obdařivší je takto i nejvyšším prostředkem vzdělávacím, jaký vůbec má. Rovněž důležito se mi zdá vyvrátiti obavu, jakoby unií vydána byla v nebezpečí aneb dokonce odstraněna možnost individuálizování věřících a způsobu jejich života. Tato obava přechází někdy až ve výtku, jakoby Církev římská zamýšlela výchoďany romanizovati nebo latinizovati. Avšak Lva XIII. z toho obviňovati nelze: konstituce o Církvích východních prohlašuje zcela jasně: Východ výchoďanům...

    Nuže, katolické Rakousko, s důvěrou v tuto Božskou modlitbu povstaň, uchop se kříže, který do ruky vzal místo žezla Zakladatel Tvé moci, a připrav se k této pokojné křížové výpravě, která bude v míře daleko vyšší, nežli křižácká tažení minulá, mohutným posilněním tvého církevního i kulturního života, zárukou obnovení veškerého křesťanstva, pramenem požehnání pro celé lidstvo. Tvému pokojnému boji kyne veliká a vznešená odměna: úplné vítězství pravdy, konečný triumf kříže, založení pravého Božského míru!Jakmile tato odměna bude vybojována, pak dosáhne Církev východní znovu oné plodnosti, která ji druhdy zdobila v tak útěšné míře."

Ať žije rod Habsburský a naše země jakožto součást katolické víry a svaté říše!

21. 11. 2022

Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště - Bojovník proti sekulární škole bez náboženství - Ein Kämpfer gegen eine säkulare Schule ohne Religion

Lev kardinál Skrbenský, svobodný pán z Hříště, pokřtěn jako Lev Karel Anna Filip (12. června 1863 Hukovice[1] – 24. prosince 1938 Dlouhá Loučka u Uničova) byl duchovním na Moravě a v Čechách a moravský šlechtic, z rodu Skrbenských z Hříště. Sloužil římskokatolické církvi jako 29. arcibiskup pražský (1899–1916), 9. arcibiskup olomoucký (1916–1920) a kardinál (od roku 1901).

Studoval gymnázium v Kroměříži, právo v Innsbrucku, v arcibiskupském semináři v Olomouci a posléze církevní práva na Gregoriánské univerzitě v Římě. Dlouhodobě působil jako vojenský kaplan v rakousko-uherské armádě. V arcidiecézi se snažil uvést v platnost závěry prvního vatikánského koncilu a zvýšit malý počet kněží, který mu v tom bránil. Před první světovou válkou byl předsedou biskupské konference rakouské části monarchie. V roce 1916 se stal arcibiskupem olomouckým. V roce 1920 na tento úřad rezignoval.

Od konce 19. století bojoval proti zavádění tzv. sekulární školy a je znám jeho skvělý pastýřský list ze dne 16. srpna 1906, který varuje před odstraňováním náboženství ze škol, hovoří o nepřátelích Církve svaté, kteří chtějí vyloučit ze škol křesťanského ducha. 

Jeho jedním z hlavních liturgických počinů, bylo vydání Officia propria provinciae Pragensis (1915, čtyři části jako přívazky jednotlivých dílů breviáře), a Manuale rituum ecclesiasticae provinciae Pragensis (1916) 

Dostupné online: https://ndk.cz/view/uuid:f3e70cd0-738f-11e3-a2a7-005056827e52?page=uuid:1a50f760-8d2f-11e3-83a0-005056825209&fulltext=Manuale%20rituum%20ecclesiasticae%20provinciae%20Pragensis.