LA STORTA a CARDONER - Dva duchovní vrcholy života sv. Ignáce
A v dáli se nad ním tyčila silueta slavného opatství na svaté hoře Montserrat. Přitom dle vlastních slov Ignácových nešlo o nějaké vidění, ale o duchovní osvícení. Jeho předmětem nebylo žádné tajemství víry, spíše se mu otevřel zrak ducha a „on pochopil a poznal mnohé jak z oblasti duchovní tak i svaté Theologie“. Události u říčky Cardoner mají ohromný, ne-li ústřední význam pro vznik Tovaryšstva Ježíšova a pro další směr Ignácova života. Od této chvíle voják Iňigo konečně opouští korouhve pozemské armády svého pána, aby do rukou vzal Praporec Kristův a dal se Mu zcela do služeb. Provolává KRISTA Krále a vybírá si ve své volbě Tábor Boží. Od této chvíle bude rozhodným nepřítelem Satanova tábora. Iňigo prochází svými prvními duchovními cvičeními. Cardoner byl mezníkem a zároveň nástrojem duchovní protireformace. Manresa byla dle svědectví jeho budoucích spolubratří místem vzniku exercicií.
Obr. 1 - Vidění sv. Ignáce u řeky Cardoner
Obr. 2 - Kaple v La Stortě v Itálii nedaleko Říma, kde měl sv. Ignác vidění.
Chvála duchovních cvičení ze strany papežů
Už od prvních chvil
existence duchovních cvičení, se jim dostávalo chvály od římských papežů a do
začátku II. vatikánského koncilu se těšily v katolické Církvi neobyčejné úctě a
oblibě pro jejich hluboký vnitřní smysl a schopnost přetvořit člověka, z člověka
starého na člověka nového, který se sjednocuje se svým Stvořitelem, Spasitelem
a Posvětitelem. Zvláště v okružním listě Mens nostra z 20. prosince 1929 velebí
papež Pius XI. duchovní cvičení a zdůrazňuje, jak jsou nadčasová v dnešním
překotném shonu života, jak vedou k upevnění vůle, k nastoupení cesty ctnosti a
jak mocně pobádají k apoštolské lásce. Proto si Náměstek Kristův přeje, aby se
konala duchovní cvičení pro všechny stavy. Čím více křesťanů projde kurzem
duchovních cvičení, tím více bude křesťanů pevných, statečných a odhodlaných
nastoupit strmou cestu ke svatosti. Pius XI. hovoří o tom, že právě duchovní
cvičení jsou pro naší dobu, která je plná zmatků a strádání, nejlepší formou k
dosažení duchovního pokroku. Exerciciemi se zdokonalují přirozené schopnosti
člověka, vedou ho přímo k nadpřirozenému životu a vracejí mu klid, štěstí a
pravý pokoj. Exercicie budí v člověku horlivost pro spásu duší. Exercicie jsou
vynikajícím prostředkem nejenom k povznesení svatosti kněžstva, ale rovněž i
zástupu laiků, „kteří jsou v těsném svazku s hierarchickým apoštolátem a
podporují jej svou horlivou činností, věnujíce se rozmanitým úkolům a pracím
katolické akce.“ „Zde může každý ušlechtilý člověk, veden světlem věčných pravd
a pobízen příkladem Kristovým, nejen poznat jasně za přispění Boží milosti
cenu duší a roznítiti v sobě touhu jim pomoci, ať již se po bedlivé úvaze
rozhodne Bohu sloužiti v jakémkoliv stavu životním, nýbrž může se tu naučiti
také zápalu, podnikavosti, námahám, chrabrým činům křesťanského apoštolátu.“
Sv. Alfons de Liguori hovoří o tom, že exercicie jsou pokladem, který Bůh
odhalil v těchto posledních dobách své Církvi a za který mu třeba vroucně
děkovati (srv. S. Alfons Maria de Liguori, Lettera sull´utilita degli Esercizi
in solitudine, Opera asce., Marietti, Roma, 1847, sv. 3, str. 616). Pius XI.
zmínil ve své encyklice Summorum pontificum z 25. července
1922 příklad sv. Karla Boromejského, který rozšířil užívání duchovních cvičení
mezi kněze a laiky. Duchovní cvičení jsou podle Pia XI. nejenom prospěšné pro
členy kléru, ale jsou nejlepší školou pro členy katolické akce a pro laiky.
Právě Pius XI. a sv. Pius X. prosluli podporou laikátu v rámci tzv. katolické
akce, která byla tvořena laiky a měla spolupůsobit a spolupracovat s hierarchií
Církve na znovupokatoličtění společnosti prosycené nepřátelskými ideologiemi vedoucích boj proti Církvi katolické. Duchovní cvičení se tedy dostaly mezi
prostý lid a zvláště mezi dělnictvo, které bylo nejvíce zkoušenou sociální
třídou na přelomu 19. a 20. století. Námořníci, učitelé, lékaři, studenti,
železničáři, úředníci, právníci, všechny možné další profese, odcházeli na
duchovní cvičení, aby se posílili ve ctnosti a prohloubili svůj duchovní život,
který byl vyprahlý pobytem v tomto světě. Od té doby, co byly duchovní cvičení
schválené papežem Pavlem III. apoštolským listem Pastoralis Officii ze
31. července 1548, sehrály ústřední úlohu v životě Církve v moderním světě
provanutém revolucemi, sociálními bouřemi a světovými válkami. Zachránily
tisíce duší pro Nebe a další generace lidí přicházejí, aby se jich také
účastnili a znovu prohlašovali svou věrnost Kristu Pánu a Církvi Boží. Výše
zmíněný apoštolský list Summorum Pontificum Pia XI. prohlašuje
a ustanovuje sv. Ignáce z Loyoly nebeským patronem všech duchovních cvičení, a
tím všech ústavů, bratrstev a jakýchkoliv spolků pečujících o ty, kdož konají
exercicie. Bylo v podstatě schváleno to, co papežové před Piem XI. o duchovních
cvičeních prohlašovali. Od papeže Pavla III., přes Alexandra VII. a jeho list Cum
sicut z 12. října 1647, Benedikta XIV. a jeho list Quantum
secessus z 20. března 1753 a apoštolský list Dedimus sane,
Lva XIII. a jeho list Ignatianae commentationes z 8. února
1900.
Je
rovněž nutné podotknout, že duchovní cvičení sv. Ignáce dopomohly
v dějinách mnohým duším k obrácení se k Církvi katolické, ke
smíření se s Církví katolickou, od které kdysi jejich předkové odpadli.
Jistě by zde místo nestačilo, abychom vylíčili všechny životní příběhy
konvertitů, kteří byli obráceni pomocí duchovních cvičení. To potvrzuje
posledně jmenovaný list papeže Lva XIII. Ignatianae
commentationes, kde se píše: „Důležitost duchovních cvičení sv.
Ignáce z Loyoly ve vztahu k věčné spáse duší potvrzuje zkušenost tři
století a je potvrzena nesčetným počtem lidí, kteří v průběhu těchto
století skrze ně nastoupili cestu pokání, nebo upevnili svůj život na cestě ke
svatosti.“
Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly a jejich úpadek po koncilu
Už kdysi si postěžoval kardinál Mermillod, že se apoštolové (kněží a biskupové) vrhli do bludařství činného života, kde se popírá nauka o milosti Boží a to právě v tom, že apoštol, který káže evangelium spoléhá spíše na své vlastní síly, činí mnohé kongresy, procesí, náboženské sbírky, ale jeho vnitřní život je nulový, nežije s Bohem a nečerpá milosti potřebné pro svou vlastní činnost. V tom mimo jiné spočívá duchovní stránka bludu zvaného amerikanismus, který hlavní a podstatné věci odsunul do pozadí. Pro lidi nasáklé amerikanismem pozbylo sv. přijímání významu, který mělo pro první křesťany. Možná ještě věří v existenci nejsvětější svátosti oltářní, ale pro svou překotnou činnost zapomínají, že mohou čerpat tolik potřebné milosti od Boha, aby jejich činnost byla posvěcena a nebyla pouhou rutinou k ukojení sobeckého já. „Hledí na svátost oltářní jako na památku středověku. Slyšíme-li takové pracovníky mluvit o jejich činnosti, řekli bychom, že Všemohoucí, jemuž bylo hračkou stvořiti světy a před nímž vesmír je prach a nicota, nemůže se obejít bez jejich spolupráce.“ (Dom Chautard) A totéž se týká i duchovních cvičení sv. Ignáce, které mají sloužit k posvěcení života apoštolova a prohloubit jeho průměrnost přiblížením se ke svatosti. Po II. Vatikánském koncilu zvítězila myšlenka amerikanismu na poli vnitřního života. Ten, kdo si dnes vybral úděl Mariin a nedal přednost údělu Marty je považován za neschopného, neakčního, zaostalého, za toho, kdo je na překážku lidským pastoracím, lidskému evangelizování, kněžské činnosti a je překážkou kvapného a budovatelského aggiornamenta 50. a 60 let 20. století. Jedním z bludů, které sledujeme po koncilu, je falešné holdování činnosti na úkor vnitřního života služebníků Církve, kteří přestali býti muži a ženami vnitřními, kteří přestali usilovat o spásu duší a přerušili spojení s Bohem v modlitbě a neusilují o ctnosti. Jako vhodné se jeví pro tuto chvatnou fanatickou činnost pokoncilní sekty pojem encykliky papeže Pavla VI. Progressio populorum. Jestliže je podle papeže Pavla VI. a II. vatikánského koncilu vrcholem celého vesmíru Člověk, potom ani aktivita kněží, biskupů a laiků v Církvi nevede k ničemu jinému než k překotnému aktivismu a k oslavě člověka.
(Mnoho moderních autorů hovoří o II. vatikánském koncilu
jako o anthropocentrickém a hoministickém a oslava člověka je jedním
z jeho hlavních myšlenkových tezí, viz několik příkladů: Gaudium et spes,
14. a 24. kap., Dignitatis humanae, Apostolicam
actuositatem 7., první řeč papeže Pavla VI. po ukončení II. Vatikánského
koncilu, encyklika papeže Jana Pavla II., Redemptor hominis, kap. 12., 13, 14..
atd., Katechismus katolické Církve, par. 1706 a 2419)
Pořádají se
desítky theologických seminářů se stále méně pochopitelnou látkou, stále se
hovoří o ctnostech, aniž by někdo z řečníků vedl hluboký vnitřní život,
aniž by někdo dokázal pokleknout před svatostánkem a začít konečně hovořit se
svým Spasitelem. Nejsou potom veškeré akce pouze prezentací člověka? Proti
tomuto aktivismu služebníků Církve varovali všichni svatí učitelé morálky a
asketiky: od sv. Alfonse z Liguori až po doma Chautarda, od svatých
apoštolů až po sv. Ignáce z Loyoly a sv. Tomáše Akvinského. Dochází tady
k popření nauky o milosti tím, že váha je položena pouze na lidskou činnost
a milost Boží (nutná k úspěchu všeho lidského úsilí) se popírá nepřímo.
Tento blud je kořenem amerikanismu, protože jeho cílem je popřít nadpřirozený
život, vnitřní duchovní život, milost Boží jako takovou a prezentovat pouhý
hominismus – lásku k člověku skrze lidskou činnost. Duchovní cvičení
svatého Ignáce začínají základním předpokladem, od kterého se odvíjí další
pravdy duchovního života. „Člověk je
stvořen, aby chválil Boha, vzdával mu úctu a sloužil mu a takto spasil svou
duši.“ To je základní premisa, ze které musí vycházet každý služebník
Církve, ať je papežem, nebo knězem, resp. laikem. Opakem cesty ke spáse je
široká cesta, která se končí smrtí v těžkém hříchu a také každým těžkým
hříchem člověk končí svoji cestu v posvěcující milosti v Bohu. Ztrácí
se bdělost nad svou vlastní duší, utíká se od Boha a pramenů milosti mílovými
kroky. Lidé se často diví článku víry, podle kterého jediné špatné rozhodnutí
andělů v pýše znamenalo jejich zavržení. Nejvyšší z andělů byl
pohroužen do věčného zavržení, protože nechtěl sloužit Bohu. A co teprve u nás,
ubohých lidí, kteří smrtelně zhřeší a hrozí jim navždy odloučení od Boha!
Amerikanismus s následným modernismem neútočil na hlavní články víry
přímo, ale dokázal vyprázdnit jejich podstatu šikovným přeformulováním, takže
amerikanista možná formálně uznával článek víry např. o existenci pekla, ale
vnitřnímu smyslu přestal rozumět. Mimo jiné i proto, že odhodil scholastickou
terminologii a metodu, která precizně definovala zvěst Písma sv. o pekle a
hříchu. Situace služebníků po koncilu je skutečně zoufalá. Přestali věřit
v existenci pekla a v existenci dědičného hříchu, nemluvě o hříchu obecně.
Jestliže je středem vesmíru Člověk a nikoliv Bůh, potom to v duchu koncilu
znamená, že takový Člověk je bezhříšný, vcelku dobrý a peklo neexistuje,
protože Bůh je tak milosrdný, že nedovolí, aby se tento Super Člověk stal
zavrženým. KONCIL učinil mezi pojmem Člověk a Bůh rovnítko. „A budete jako
bohové. Budete moci rozpoznávat dobré od zlého. Budete mít toto poznání.“ Jak
ďábelská myšlenka! A tento člověk se tak prohřešuje proti samotnému rozjímání
v duchovních cvičeních sv. Ignáce a to tím, že začne popírat indiferentní
poměr ke stvořeným věcem. Jestliže podle koncilu a podle písemných vyjádření
jeho komentátorů je středem vesmíru Člověk, potom tento Super Člověk může
využívat všech stvořených věcí, protože je přirozeně vcelku dobrý a Bůh stvořil
věci pouze dobré. Tím přestává platit další ignaciánská zásada, že musíme být
odtažití od ducha tohoto světa a dbát zvýšené opatrnosti při manipulaci se
stvořenými věcmi, abychom se nestali jejich otroky. Už zde člověk neusiluje o
získání milosti, ale spoléhá sám na sebe. A to je rovněž odporujícím nejenom
zásadám katolické Církve, sv. Ignáce, ale i Andělského doktora, který ve své Sumě
theologické hovoří o tom, že „milost je zárodkem nebe a bez milosti se
nemůžeme do nebe dostat“. (S. Th. 2a 2ae q. 180, art.4.) Potom už se
nemůžeme ptát se světci a učiteli katolické Církve Quod vadam (Kam kráčím?) a zda či ona věc je mi ke spáse. Je to převrácení
Kristova výroku o získání celého světa a ztrátě nesmrtelné duše. Amerikanista a
pokoncilní modernista nám transformuje slova Kristova do jiné věty: „Abych
spasil sebe, je potřeba získat celý svět, neboť věci stvořené učinil Bůh
dobré.“ Tím se nabourá celý morální řád. Nehovoří však Kristus o indiferenci
vůči stvořenému světu? V duchovních cvičeních sv. Ignáce se ozývá ona
slavná věta sv. Řehoře Velikého, který řekl: “Nullum sacrificium est Deo
magis acceptum quam zelus animarum.“ Tj. „Není větší obětí, která je
přijímaná Bohem, než péče o spásu duší.“ A sv. Tomáš Akvinský píše, že
člověk je postaven mezi bona spiritualia a res mundi. Tedy mezi
duchovní věci Boží a věci tohoto světa. Jeho volba má vždy směřovat
k věcem duchovním. Nedostatek vnitřního života u kléru po koncilu je
příčinou stále nových a nových chyb, jejich vlastního neklidu, jejich duchovní
vyprahlosti, jejich odporu k pravdám víry, mají odpor ke všemu, co je
zavazuje ve svědomí službě Bohu, je příčinou jejich churavosti a konečně vede je k apostazi. Pro ně jsou
katoličtí mučedníci a makabejští bojovníci pouhými bláznivými fundamentalisty,
kteří nejsou schopni vést dialog se světem a případně s ďáblem, pokud ještě
podle nich existuje. A to je další rozchod s principy duchovních cvičení,
které nám předkládá sv. Ignác. Vede se dialog se světem i ďáblem, podle
modernistů neexistuje objektivně nic špatné, ale zároveň nic pravdivé, protože
vše je otázkou pouhého subjektivismu, který sám o sobě nezná absolutní Pravdu.
Opakuje se Pilátova otázka: “Co jest pravda?“. Popírají se v praxi
základní pravidla pro rozlišování duchů, které hovoří o možných duchovních
zbraních proti nepříteli spásy jako je modlitba (oratio), rozjímání
(meditatio), zpytování svědomí (confessio) a pokání (Penitentia). Pro
modernistu a amerikanistu nemají tyto duchovní zbraně valného účinku. Oni věří,
že ďábel neexistuje a že je třeba veškerou svoji sílu vést do činnosti. Jak
kdysi řekl jeden moderní přívrženec kléru: „Ale hlavně nemluvte o adoracích
a duchovních cvičeních. To moderní klérus nemá rád.“ Považuje to za
skandální úděl Marie, která dlela u Pánových nohou. Základní moment duchovních
cvičení je porušen a to ve svých dvou hlavních vrcholech: v provolání
Krista Krále a Dvou praporech. Modernista po koncilu, který nevěří ani
v existenci pekla, hříchu, démonů, nejenom, že nepotřebuje provolávat
Krista Králem, ale už vůbec nepotřebuje se rozhodovat mezi táborem Satanovým a
Kristovým. Vše je podle něho objektivně dobré (viz dokumenty koncilu Gaudium et Spes, Apostolicam Actuositatem)
a zlo je pouze kosmetickou vadou některých lidí, resp. věcí. Tím, že odstraní
oba dva vrcholy cvičení, promítne se to i do volby stavu. Pro modernistu jsou
všechny stavy vhodné a stejně dobré bez ohledu na Boží vůli. Naopak dochází
k tomu, že moderní klérus popírá jednu z tezí Tridentského sněmu,
který hovoří o tom, že stav duchovní je dokonalejší než stav manželský a to
z důvodu jeho podstaty. Narušena je i opravdová láska k Bohu, protože
ta se projevuje úkony vnitřního života a láskou k bližnímu vnější
činností. (Dom Chautard) Jestliže jsou tedy praktikovány skutky lásky
k bližnímu bez lásky k Bohu, jde o čistý humanismus, který nesbírá
zásluh u Boha, protože dříve či později sklouzne do pýchy a nadutosti na své
vlastní „spravedlivé milosrdné“ lidské skutky. (viz pojetí náboženské svobody v Dignitatis humanae, kde je tolerance
k omylu popisována jako láska k bližnímu)
Hlavní cenzurou
koncilu (která se promítá do celého života církve po koncilu) bylo odbourání
všeho, co bylo označeno jako mytologie. V koncilních dokumentech, zvláště
v liturgickém, se často hovoří o demytologizaci liturgie a všeho, co
souvisí s pamětí Církve. Do skupiny pověr a legend, které mají být
vypuštěny, patří samozřejmě peklo, ďábel, andělé, někteří svatí z prvních
století, rozdělení hříchu a víra v existenci očistce apod. (srv. např. Sacrosanctum Concilium 34., 50., Gaudium et
Spes 43. a 92., Pavel VI. - apost. list Lumen Ecclesiae, č. 16 z 20. 11.
1974– Pojem demytologizace spojen s pojmem nová interpretace v praxi)
Praví
apoštolští pracovníci na vinici Páně udělují z toho, z čeho
v rozjímání nabyli a mají mít rovněž katolickou víru, která přijímá
vše, co Kristus a Jeho Církev učí. Právě ona druhá podmínka je dnes vážně
ohrožena. Se všemi výše zmíněnými body katolické nauky však bezprostředně
souvisí duchovní cvičení sv. Ignáce. Jejich absence nabourává jednotu formy
cvičení a přestává mu dávat katolický smysl. Koncilní demytologizace postihla
tak i samotné duchovní cvičení.
Proč není
možné doporučit moderní verze duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly?
1/ Moderní klérus, který dává duchovní cvičení, odmítá postupovat dle původních cvičení svatého Ignáce a jeho scholastického vyjadřování, které je podle nich překonané. Nahrazují jej modernistickými komentáři s konfúzním významem pojmů. (k rozjímání jsou používány texty lidí odsouzených Svatým Officiem pro hereze, či podezřelých z blízkosti k herezi, nebo současných modernistických kněží - nejpoužívanějšími autory jsou Anthony de Mello, Teilhard de Chardin, Hugo a Karl Rahner, Thomas Merton, Josef Ratzinger, Hans Urs von Balthasar, otec Chenu, kardinál Suenens a další) Objevuje se zde nepřípustné směšování moderních autorů s autory katolické Tradice. Čtenář brzy pozná, že rozdílnost je mimo jiné právě v oné scholastické terminologii, kterou používají svatí katolické Tradice a která byla zvolena Církví k tomu, aby přesně definovala články víry. (viz Pius XII. Humani Generis – zavržení modernismu a Nouvelle Theologie )
2/ Dochází ke koncilní cenzuře pojmů ďábel, věčně zavržení, nesmrtelnost lidské duše, existence pekla, očistce, exklusivita spásy skrze katolickou církev a pouze ve spojení s ní, apod. Pokud se však tyto termíny přece jenom objeví v duchovních cvičeních, jsou přeformulovány v modernistickém duchu.
3/ Velmi často se vypouští poslední kapitola cvičení, která pojednává o lásce k Církvi, k její ústavě, ke svátostem. Zde se v modernistické verzi cvičení objevuje nejvíce doktrinálních úchylek od nauky katolické Církve, které hovoří o podstatě Církve. Popírání papežského primátu, sv. zpovědi, přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii je běžné.
4/ Mnozí se neprávem domnívají, že exercitátor je nejdůležitější osobou v duchovních cvičeních. Proto ho posuzují podle toho, jak je výmluvný, jak vybranou řečí mluví, jak je vzdělaný, jak svým slovem a gestem strhuje posluchače. To je však podstatný omyl. Vykonat si dobrá duchovní cvičení to neznamená vyslechnout si řadu uměle stavěných přednášek a dát se strhnout krásným hlasem a slovem kazatelovým. …taková duchovní cvičení nepřináší trvalý účinek. Zapomíná se na to, že i exercitátor je nástrojem Ducha svatého a že třetí Božská osoba je hlavním činitelem v duchovních cvičení. (srv. Reginald M. Dacík OP, Prameny duchovního života, Krystal, Olomouc, 1947, str. 309 - 310)
Modernistický kněz, který dává duchovní cvičení, a jehož duše ztrácí přesvědčení o pravdivosti článků víry, vede účastníky duchovních cvičení do klamu a také rozjímání na konkrétní témata bude u lidí theologicky nevzdělaných zatemněno bludnými názory kněze, který káže duchovní cvičení.
Co říci na závěr?
Mnoho by se dalo říci o duchovních cvičeních sv. Ignáce z Loyoly. Přesto je třeba upozornit na úskalí, která mohou celá duchovní cvičení podminovat. A to zvláště v dnešní době, kdy lidé zaměňují duchovní cvičení za hezky strávenou dovolenou, za růžový sen, ve kterém si hezky odpočinou a vrátí se zpět do zuřivého světa plného shonu.
Všem, kteří
chtějí vykonat duchovní cvičení k posvěcení své duše, doporučuji jejich
vykonání všude tam, kde je záruka tradiční katolické orientace a nehrozí
znásilnění pokoncilním modernismem. Je totiž třeba pro spásu duše volit
osvědčené tradiční prostředky k dosažení cíle a nenechat se strhnout
pokoncilní církevní krizí a přihlásit se ukvapeně na nějaká „duchovní cvičení“,
která možná káže nějaký mediálně známý kněz, ale která by mohla uškodit
nesmrtelné duši a utvrdit ji v naukách, které odporují katolické víře.
„Oblecme se tedy v Pána našeho Ježíše Krista!“ (srv. Řím 13, 14)
