Motivem k připomenutí tohoto
papežského dokumentu je trvající neporozumění především ze strany
neomodernistů, kteří této bule přikládají jakýsi časově podmíněný charakter,
který se prý výhradně vztahoval k době středověké, kdy spolu mnohdy zápasily
moc církevní s mocí světskou o vliv nad společností. Neomodernisté se
domnívají, že tento dokument je pouze papežovou reakcí proti zasahování
francouzského krále Filipa Sličného do záležitostí katolické Církve. Někteří
jeho dogmatickou povahu sice uznávají, ale pouze jeho závěrečnou část, která
hovoří o nezbytnosti poddání každé stvořené bytosti římskému papeži jako
podmínky její spásy. V zajímavém díle Co jest Církev (1925) se brněnský
kapitulní děkan a člen římské Akademie sv.Tomáše Akvinského dr. Josef Pospíšil
mimo jiné zabývá také problematikou závaznosti buly Unam Sanctam. Uvedeme
několik poznámek k této problematice z tohoto díla.
Bula byla vyhlášena papežem
Bonifácem VIII. dne 18. 11. 1302. Motivem vyhlášení této buly bylo vskutku
bezprávné zasahování tehdejšího francouzského krále do pravomoci církevní. Bula
řeší problém poměru Církve ke státní moci. Někdy je také nazývána "naukou
o dvojím meči Kristem Církvi odevzdaném." Tato nauka je Bohem zjevenou a v
bule Unam Sanctam za článek víry prohlášenou. Dogmatickou povahu nemají pouze
závěrečná slova buly: "potvrzujeme, pravíme, definujeme a prohlašujeme, že
je ke spáse zapotřebí, aby každá bytost byla římskému papeži poddána." J.
Pospíšil uvádí, že dle mínění některých kanonistů a teologů je článkem víry
pouze nauka, že uznání papeže za viditelnou hlavu Církve je podmínkou věčné
spásy. To, co v bule předchází, není prý pravdou zjevenou a tak nemůže být
předmětem dogmatického prohlášení, nýbrž obsahuje jen vysvětlení a odůvodnění
oné jediné definované věty a má jen tolik pravdy, kolik jí ono vysvětlení a
odůvodnění přirozeně sobě obsahuje. Tato mínění jsou však dle P. Pospíšila
nesprávná.
Bula Unam Sanctam neobsahuje nic
nového. O poměru Církve ke státní moci tak Církev vždy učila a tak věřící
věřili. Francouzský král, který chtěl zkonfiskovat část církevního jmění a
nabýt tak hmotných prostředků na válku proti anglickému králi byl papežem
Bonifácem VIII. upozorněn na své nesprávné a nespravedlivé jednání. Papež mu
připomněl pravdu samým Kristem zjevenou, v jakém poměru stojí každý katolický stát
k Církvi, aby z tohoto poměru odvodil povinnosti, které Kristus světským
panovníkům ukládá. Dalším důkazem, toho že bula je definicí "ex
cathedra" a má tedy ráz dogmatický je ta skutečnost, že V. lateránský sněm
(1513 - 1517) učení této buly potvrdil. Obsahem buly je dvojí dogma, které
velmi úzce souvisí s poměrem mezi Církvi a státem. Dogma "mimo Církev není
spásy" a dogma o primátu římského papeže, tedy o jeho nejvyšší moci nad
veškerou Církví.
Dále Bonifác VIII. předkládá
nauku o tzv. dvojím meči. Kristus odevzdal sv. Petrovi a jeho nástupcům a
Církvi dva meče, jeden duchovní, druhý světský. Duchovní meč je spravován
Církví a druhý, světský meč spravován králi a vojáky (z pokynů kněží) pro
Církev. Jeden z mečů má být podřízen tomu druhému. Hodnost světská moci
církevní, neboť "není moci leč od Boha, ty, které jsou, jsou zřízeny od
Boha", jak hovoří svatý Pavel v listě Římanům.
Přednost moci duchovní nad
světskou plyne:
a) z povýšení ducha nad hmotou,
b) duchovní moc má Pravdou
poučovat a řídit, nekoná-li svých povinností, soudit,
c) duchovní moc řádem
hierarchickým, Kristem ustanoveným, nemůže nad sebou uznávat žádnou světskou
moc. Přestože duchovní moc byla svěřena člověku (papeži) a člověk ji vykonává -
není mocí lidskou, nýbrž mocí Božskou, podle slov Kristových svatému Petrovi:
"cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, cokoli rozvážeš na zemi,
bude rozvázáno i na nebi.",
d) stvořenou bytostí je i
panovník. Jeho povinností je:
1. vystříhat se všeho, co by bylo
účelu Církve vést věřící k věčné spáse na překážku
2. pozitivně podporovat Církev,
co by k dosažení nadpřirozeného cíle mohlo být ku prospěchu.
Je třeba si uvědomit, že papežem
Bonifácem VIII. předložená nauka o dvojím meči je ideálním stavem. Nebylo a
nebude ji v tomto světě ve vší dokonalosti nikdy úplně dosaženo. Hlavy států se
k tomuto ideálu mohou přibližovat a tím z blahodárného svazku křesťanského
státu a Církve bude plynout všechno Boží požehnání. Jak tuto skutečnost
vystihuje J.Pospíšil ve svém díle o Církvi: "Křesťanský stát, který si je
vědom, že podle vůle Boží má podporovat Církev v její snaze, vést lidstvo k
cíli nadpřirozenému, k jeho věčné spáse, bývá touto sám povznášen do stavu
nadpřirozeného, v němž Bůh svou milostí zdokonaluje a šlechtí nadpřirozeně
všechny jeho skutky, i když mají neprostředný předmět nabytí a použití hmotných
statků." Na druhé stráně ovšem stát, který zaujme k Církvi zásadně
stanovisko nepřátelské (zjevné i skryté, viz komunismus i demoliberalismus) sám
se snížil "ex statu naturae per Christum reparatae" ke stavu
"naturae per Adamum lapsae", se vší jeho mravní a hmotnou bídou.
Smutným příkladem pádu do "Adamova stavu" jsou téměř všechny státy -
republiky i konstituční monarchie současné Evropy.
Literatura:
POSPÍŠIL J., Co jest Církev.
Brno: Občanská tiskárna, 1925, s. 571.
