Frygická čapka a ďábelská dívka Marianne - Phrygische Mütze und teuflisches Mädel Marianne

Kdo je to Marianne? Marianne je alegorická postava ženského pohlaví, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První podoba této "ďábelské" dívky pochází z Francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu má ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám nejenom republikánské Francie, ale i dalších revolučních Republik: Garibaldiho Itálie, masarykovsko-benešovské Československé republiky a dalším, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Pro liberály a zednáře jsou dnes slova Volnost, rovnost, Bratrství už totálně překonána. K těmto heslům se významně přihlásil při návštěvě Francie v 80. letech papež Jan Pavel II.

Frygická čapka

Frygická čapka je druh pokrývky hlavy s jednoznačným tvarem kuželu s ohnutou špicí, jejíž vznik bývá spojován se starověkou Frýgií (odtud název). Byla vyráběna z rozličných látek - plátna, vlny nebo kůže. Za Francouzské revoluce se stala symbolem svobody a nezávislosti.

Během Francouzské revoluce nosili frygickou čapku jakobíni či sansculoti jako výraz příslušnosti ke svému politickému přesvědčení. Čepice se stala postupně symbolem demokratických a republikánských svobod nejen ve Francii, ale i jinde v Evropě. U odpůrců revoluce zase představovala znak jakobínské hrůzovlády. S čapkou na hlavě bývá zobrazována ona "ďábelská" žena Marianne, jeden ze symbolů Francouzské republiky.

Čapka se jako symbol pokřivené a anarchické "svobody" dostala i do znaků některých amerických států, z nichž mnohé získaly nezávislost v důsledku Francouzské revoluce a Napoleonova tažení. Objevuje se proto ve státním znaku Argentiny, Bolívie, Kolumbie, Kuby, Nikaraguy, Salvadoru i ve znaku amerického státu Západní Virginie. Frygická čapka se rovněž nalézá na vlajkách Salvadoru, Haiti, Nikaraguy a na zadní straně vlajky Paraguae. Je součástí vlajek států USA New York a New Jersey, stejně jako vlajky brazilského státu Santa Catarina. Kromě toho byla čapka součástí bývalého znaku Dominikánské republiky (1844-1865) a bývalé vlajky Argentiny (1836-1849).

Pro tradičně katolického monarchistu nemůže být jiné východisko než tuto pravicovou a levicovou republikánskou rádoby politiku odmítnout jako plod Francouzské revoluce. Pro katolického monarchistu nikdy nemohou existovat žádné Hovory na pravici, žádný Ralliement (smíření) s Revolucí, protože tyto tendence jsou pouze konzervováním principů Francouzské revoluce a liberálně demokratického systému odsouzeného římskými papeži. Jak kdysi prohlásil msgr. Lefebvre a po něm i Msgr. Williamson: "Jakékoli v smíření s Revolucí je zdrojem náboženské a politické katastrofy."

Československo muselo zahynout, protože bylo vystavěno na nekatolických principech sekularizace a Revoluce 1789. Prvorepublikový klérus a katoličtí laici v prvních dobách existence tohoto uměle vytvořeného státu zcela selhali a otevřeně kolaborovali s republikánskou revoluční vládou, která se neštítila nejprve okrást hned v počátku katolickou Církev a šlechtu, právoplatné majitele, o majetek a podruhé, když ukradla po roce 1945 pod rouškou poválečného zúčtování s Němci a Maďary nevinným lidem majetky podruhé. Jedna velká krádež stíhá druhou včetně střelby do menšin, které žily po celá staletí na tomto svém území. Češi skutečně byli věrnými následovníky revoluční Marianne. Nehledě na to, že jsme nutili slovenské bratry, aby žili v jednom státě. To všechno jsou plody pádu Rakouska-Uherska a vlády z Boží milosti. Vlna nacionalismu a šovinismu byla už jenom jedním z mnohých principů tohoto pomateného masarykovsko-benešovského spletence. A za to neseme před Bohem odpovědnost...

Msgr. Lefebvre pokračuje: "Čím byla ve své podstatě revoluce z r. 1789? Naturalismem a subjektivismem protestantismu zaneseným do právních norem a tím vnuceným katolické společnosti. Proto proklamace lidských práv bez Boha, proto velebení subjektivity na úkor objektivní pravdy, proto stejné právní postavení všech náboženství, stručně řečeno organizace lidské společnosti bez Boha, bez spojení s Našim Pánem Ježíšem Kristem. Tyto zrůdné teorie se dají pojmenovat jedním jediným slovem LIBERALISMUS."

Benedikt XV. píše v jednom ze svých dopisů: "Můžeme říci, že od doby prvních tří staletí a počátků Církve, kdy se celá země napájela krví křesťanů nebyla Církev nikdy v takovém nebezpečí, do jakého vkročila na konci 18. století. Tehdy totiž dosáhla šílená filosofie novátorů svého pokračování v herezi a apostazi a nabyla všeobecné mocí při svádění duchů, aby uskutečnila hluboké a totální přeměny ve společnosti s jasným záměrem zničit křesťanské základy lidské společnosti nejen ve Francii, ale krok za krokem ve všech národech." (Anno iam exeunte ze dne 7.3.1917)

Dnes zde nejde o ekonomiku, či ekologii ani o situaci na burze na Wall streetu. To je pouze důsledek Revoluce! Podobně jako Hovory na Pravici či Levici, které dnes pořádají pohrobci Francouzské revoluce! Dnes, jako v minulosti, jde o válku principů a katolíci chtějí tyto Boží principy šířit vhod či nevhod. Jak kdysi řekl Msgr. Lefebvre: "Jsi liberál, tak potom nemáš co dělat v katolickém semináři!" To že se do tzv. tradičních seminářů dostávají nespolehliví lidé je ostatně jinou věcí. Za to budou jednou zodpovědní ti, kdož takové kněze světí. Katolická víra a katolický světový názor nesnese liberálního postoje! I my, kteří jsme po celý život vyrůstali v liberálním, či komunistickém prostředí, se musíme vrátit. Vrátit se ke katolické Tradici a ke katolické monarchii - k nejlepšímu ze všech zřízení, které tak krásně chválí Andělský Doktor a učitel Církve - sv. Tomáš Akvinský.

Pro katolického monarchistu je pouze přijatelný katolický císař a král z Boží milosti v těsném spojení s katolickou Církví. Vzhledem k tomu, že modernisté po II. Vatikánském koncilu pohřbili katolicismus i v tradičně katolických zemích, za aktivní asistence papeže Pavla VI., mají dnes monarchisté fatální úkol, který nemohou splnit bez Boží pomoci a pomoci Svaté Panny: opět dobýt svět pro Krista a katolickou Církev za pomoci Panny Marie. Gott und Maria, hilf uns siegen!

Až bude tato čapka REVOLTY a VZPOURY proti Bohu pohřbena a úplně vyhlazena v srdcích lidí, potom nastoupí vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Katolická Církev, papežství a legitimní autorita z Boží milosti - Habsburg - Lothringen přežije tuto velkolepou dějinnou krizi způsobenou pro naše hříchy samotným Bohem a znovu se ujme legitimní autorita vlády svaté, kterou Bůh ctí. Vláda totiž pochází od Boha, nikoliv z vůle lidu, či mužů 28. října 1918. Doufáme rovněž, že Rakouská orlice bude zbavena socialistických nástrojů revoluční zvůle. Rakousko znovu povstane a s ním legitimní vláda a naplní se proroctví Panny Marie v La Salette: "Noví králové budou pravou rukou svaté Církve, která bude silná, pokorná a zbožná. Budou se všude napodobovat ctnosti Ježíše Krista. Evangelium bude kázáno všude a lidstvo bude dělat velké pokroky ve víře, tam bude jednota mezi "dělníky" Ježíše Krista, a člověk bude žít v bázni Boží." A nastoupí alespoň na chvíli vláda Boží... Svatá Panno, uchraň nás věčného zatracení a kolaborace s Revolucí!

(viz The Liberty Cap as a Revolutionary Symbol in America and France" by Yvonne Korshak (Smithsonian Studies in American Art, Vol. 1, No. 2 (Autumn, 1987), pp. 53-69)

Spolehněte se na Boha a udeřte! Verlassen Sie sich auf Gott und greifen Sie an!

Tato slova pronesl dne 8.11.1620 významný řeholník, v současné chvíli je jeho jméno zařazeno do beatifikačního procesu. Jeho jméno je Ct. Dominik à Jesu Maria. V tento den slavíme vítězství katolických zbraní nad nejenom českou protestantskou revolucí. Katolická Liga a Prohabsburská vojska zlomila v této bitvě poslední odpor českých zrádců a jejich spojenců. Vojska Svaté říše římské německého národa, Katolické ligy, španělských a valonských spojenců, včetně pomoci polských kozáků pod vedením Karla Bonaventury hraběte Buquoye, vévody Maxmiliana I. Habsburského a původem vlámského generála Jana Tserclaese Tillyho (zvaného "Mnich ve zbrani") rozdrtila vojska českých zrádných stavů a jejich uherských a hornorakouských pomahačů. Ct. Dominik à Jesu Maria, občanským jménem Dominik (Domingo) Ruzola López (16. května 1559 - 16. února 1630) byl karmelitánský mnich a generál řádu, který působil v Římě a Vídni a je čelným tvůrcem kultu Panny Marie Vítězné. Po vypuknutí bojů třicetileté války byl vyslán z Říma s posvěceným mečem na pomoc českým a německým prohabsburským katolíkům. Do Čech přišel s ligistickou armádou bavorského vévody Maxmiliána I., s kterým měl přátelský vztah a byl jeho zpovědníkem. Připisuje se mu významná pomoc při vítězství katolíků na Bílé hoře a chápeme ho jako Boží nástroj svého vítězství nejenom nad českými nešťastníky. K posvěcenému meči také přibral pozdněgotický obraz Adorace Krista (zobrazující Svatou rodinu), který nalezl ve Strakonicích, nebo možná ve Štěnovicích, poničený a zneuctěný protestanty. Tímto obrazem poté žehnal katolické muže, kteří byli touto neuctivostí rozohněni, při bitvě na Bílé hoře, čemuž se připisoval velký význam pro závěrečné vítězství. Po bitvě, jako projev uznání, bylo umožněno karmelitánům se znovu usadit v Praze. Zázračný obraz byl ct. Dominikem odvezen k papeži. Ferdinand II. daroval obrazu cennou korunu zdobenou drahými kameny a podobně si počínali další členové Habsburského rodu. Poté byl umístěn do chrámu Santa Maria della Vittoria, kde shořel roku 1833. Jeho kopie se zachovala třeba i v kostele Panny Marie Vítězné.

Co říká tento muž ze 17. století nám, lidem z 21. století?

Předně ukazuje význam katolické víry a důvěry v Boží pomoc proti nepřátelům. Dnes se redukuje ideový nepřítel katolíků pouze na satana a padlé andělské bytosti, pokud vůbec ještě slyšíme řeč o neviditelných silách, které byly v rámci procesu demytologizace po koncilu "vyhozeny" ze slovníku církevních představitelů. Zapomíná se rovněž na viditelné nepřátele, kterých je dnes opravdu požehnaně. Ct. Dominik je prototypem bojujícího řeholníka, který podobně jako řada jiných příslušníků kléru (např. bl. Marek z Aviana, sv. Jan Kapistrán a další) neváhali povzbuzovat katolické armády v bitevní vřavě proti nepříteli. Díky nim byla Evropa zachráněna před Turky a dalšími invazemi. Dnešní zpacifikovaní kněží a biskupové s tolerujícím a kompromisním jednáním vůči světu a jeho lákadlům je otřesným zjevem dnešní doby. Spojení kontemplativního života modlitby s akcí a ve skutečném (reálném) fyzickém nasazení pro víru je dnes zcela zapomenuto a nebo je nahrazeno liberálním, či jiným pojetím odporujícím katolické víře. Kam se poděla katolická akce spojující tento ideál?

Osoby ct. Dominika, bl. Marka z Aviana a dalších nám tradičně katolickým monarchistům ukazují cestu, jak se vyrovnat s problémy moderní doby a doby ďábelské dezorientace. Bůh nechce, abychom byli kompromisní vůči revolučnímu pojetí republiky, jako někteří "tradiční" katolíci, kteří dokonce kandidují v nevěreckých stranách a hrnou se do Bruselu jako kandidáti zednářského parlamentu a pochodují na "Hrad" s podivnými lidmi, vesměs nepřáteli katolické Církve a Ježíše Krista. Takový "tradiční" katolicismus je karikaturou a katoličtí monarchisté musí ostatní od těchto pochybných pozic varovat. Tradiční katoličtí monarchisté nestaví svoji katolickou víru na bezbožeckých základech 1789. Nechtějí být poslušní nacionalistickým tendencím, které se šíří, ani vůči zničujícím reformám, které rozvrátily v polovině 20. století katolickou Církev a ještě předtím srazily katolické trůny, aby připravily nástup Nového světového řádu. Bohu se tyto kolaborace hnusí, protože jsou postaveny proti Němu a vedou do hříchu, nebo jsou na něm přímo vystavěny. Ct. Dominik a další svatí příslušníci kléru milovali Boha, Svatou Pannu a katolickou Církev do té míry, že nemohli nikdy přejít do kompromisů vůči světu a hříchu. Nikdy se nemohli spojovat s lidmi, kteří byli proti Bohu a Jeho milované Církvi. Nenáviděli hřích, podobně jako Bůh nenávidí hřích a Bůh sám nám v jejich osobě ukazuje potřebu dbát na čistotu své duše vzhledem k věčnosti, ale i pro získání milostí již v tomto pozemském putování, abychom nebyli kompromisní, či dokonce lhostejní.

Někteří nám namítnou: vždyť váš boj je naivní a nesmyslný: Viditelná podoba Církve je natolik změněna revolucí 1789 (kardinál Suenens), že je lidsky nemožné, aby se vrátila k Tradici, obnova Bohem posvěcené svaté katolické monarchie je rovněž nemožná, protože 1/ národy se vydaly cestou národních států, sekulárních republik, postavených na revolučních principech Francouzské revoluce, 2/ příslušníci Habsburského rodu jsou sice legitimní, ale jsou to vesměs nekatolíci, nebo liberální katolíci. Ano, jsou to pravdivé skutečnosti, ve kterých žijeme, ale takto přece katolický monarchista nemůže nikdy zoufat. Tradiční katolický monarchista si podržuje nejkonzistentnější náboženské, společenské a politické pozice, které převzal od věrných katolických předků, světců a věrných představitelů Církve a katolických papežů, biskupů, kněží a monarchů typu bl. Karla I., sv. Marka z Aviana, ct. Dominika, msgr. M. Lefebvra, sv. Pia X., bl. Pia IX. a dalších, kteří chtěli být poslušní Ježíši Kristu, neboť chtěli naplnit Boží vůli. Všechny ostatní pozice, které odporují této jediné tradičně katolické vizi, jsou scestné. A aby je tradičně katolický monarchista nezradil, musí věřit a spoléhat na pomoc Boží podobně jako oni. Rozšiřuje pokojné sociální království Ježíše Krista, aby pro něho získal co největší počet lidí. A i když z pohledu lidského se může zdát jednání a ideje tradičně katolického monarchisty jako neuskutečnitelné, potom je to měření lidským zrakem. Bůh však je prvním Monarchou, Svrchovaným Hierarchou - Pantokratorem, s korunou a žezlem, který si nepřeje podíl katolíků na Revoluci sekulárních republik, ani katolickou kolaboraci s principy tohoto světa, které odporují Jeho svaté katolické víře. On stojí na straně pouze důsledných katolíků a kdo jest proti Bohu musí počítat s totální porážkou. Bůh nenávidí Revoluci 1789 v jakékoliv podobě, protože tato Revoluce se Ho snažila nesmyslně sesadit s trůnu. Což se nemohlo nikdy tvůrcům nového světového pořádku podařit… A tak tito oslabovali Církev i katolické monarchie, až ty byly smeteny uplně a nakonec se pohroužila do temnot i viditelná struktura Církve. Ale jak je vidět bláhové stavění Babylonské věže ze strany nepřátel Církve pokračuje i nadále. Katoličtí monarchisté se snaží jít pod Boží vládou a vedením, za významné pomoci Svaté Panny a snaží se svým příkladem jejich Babylonskou věž strhnout do prachu. Využijme pro náš příměr vizi sestry Emmerichové, či sv. Ludvíka Maria Grignion o posledních časech. Tam, kde je Babylonská věž stavěna novým světovým řádem, tam na druhé straně stavby ji tradiční katoličtí monarchisté ničí, boří její lešení, její jeřáby a podkopávají její základy. Naše Svatá Vůdkyně jim ukazuje, kde jsou praskliny a díry ve zdi, které když odhalí, zbourají zase kus té ohavnosti na místě Svatém. Pokud nebudou na této Boží destrukci Babylonské věže pracovat katolíci, potom nikdo jiný jejich úlohu nepřevezme. (sv. Pius X.) Máme k dispozici nejskvělejší zbraně, které bourají jejich Babylonskou věž, jsou to zbraně skvělejší, než je jaderná bomba. Zasahují totiž celý svět najednou. Jsou to předně Svátosti, úsilí o svatost, modlitba, posty, pevné odhodlání vůle, jasná a pevná znalost strategie nepřítele, které používají katoličtí monarchisté k ničení předně své vlastní hříšnosti a systémových vad ve společnosti. Nakonec ho spolu s Neposkvrněnou povalí a rozdupou. A bude jednou obrozena svatá Boží říše, Vítězství Říše Boží Neposkvrněného Srdce dle Mariina zaslíbení. Můžeme parafrázovat slova sv. apoštola Pavla: Proto žijeme a jsme, proto bojujeme, proto jsme tupeni a ponižováni, abychom dopomohli Svaté a nerozdílné Trojici a Matce Boží porazit bezbožecký řád se všemi komunismy, nacismy, fašismy, zednářským viděním světa, včetně vlastní hříšnosti. Jak už bylo řečeno, za tradičně katolickými monarchisty musí stát a stojí Bůh, jeho Svatá Panna a universální katolicismus. Avšak ne s tlampačem a v objetí s nepřítelem, ale ve skrytu onoho Betléma, který je nahony daleko od ruchu tohoto světa. Bůh bude za nimi stát až do té chvíle, dokud ho nezradí svou hříšností, pýchou a pocitem výlučnosti, nebo pokud se nezpronevěří jeho principům. A nepřítel si musí být vědom toho, že mu nezbývá už mnoho času. Bělohorská bitva, podobně jako bitva u Lepanta, je pro nás příkladem důvěry lidí v Boží pomoc a zdrojem ohromných inspirací. V tehdejší době, v době bělohorské bitvy, také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy zní "veliká srážka". Do diskuze o mottu vstoupil opět mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy, která platí i pro nás na počátku 21. století: "Spolehněte se na Boha a udeřte." Sám ct. Dominik jezdil na koni mezi vojáky a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí. I když nám takový tradiční klérus chybí, nebo je nám neznámý, přece nás povzbuzuje ct. Dominik a svatí, kteří svá slova pronesli před mnohými roky, či staletími, jako kdyby stáli fyzicky před námi s křížem zdvihnutým a ukazovali nám cestu v bitevní vřavě.

Nakonec však zarazí Svatá Panna Boží meč do hlavy odvěkého nepřítele ďábla a jeho pomocníků a smete všechny Boží odpůrce. Jak se modlíme: Gaude, Maria Virgo, cuncta haereses sola interemisti in universo mundo - Raduj se, Panno Maria, která jsi potřela všechny bludy světa tohoto. Na troskách tohoto hříšného pokolení a světa bude postavena nová, svatá a věčná Říše - Říše Neposkrvněného Srdce Mariina, kterou naše svatá Stella matutina - Hvězda jitřní vyhlásila, že příjde (Fatima) a my chceme být první a předhánět se v budování a uspíšení příchodu této věčné a nesmrtelné říše Boží. Smrt principům 1789! Sláva Kristu Králi! Vivat Cristo Rey!

 

 

Pietas Austriaca versus současná doba temna - Pietas austriaca versus gegenwärtige Zeit der Dunkelheit

 Život a umírání bl. císaře Karla I. je dnes již klasickou ukázkou oné pověstné Habsburské zbožnosti a oddanosti vůči katolické Církvi, kterou by dnes mohl závidět nejeden příslušník kléru, který to ještě se zbožností myslí vážně. Císař Karel projevoval podobně jako většina členů Habsburského rodu zbožnost, onu příslovečnou Pietas Austriaca, kterou tolik nenáviděli a dodnes nenávidí nepřátelé katolické Církve a to dokonce i členové nejenom modernistického duchovního stavu. Křesťanské ctnosti tvořily páteř této Habsburské zbožnosti. Zvláště hojně vynikla Habsburská zbožnost ve válkách proti Turkům a protestantským heretikům a Bůh tuto zbožnost odměnil skvělými vítězstvími, které dnes oslavuje každý pravý katolík. Habsburská moc se neopírala o mandát z rukou lidu, ale od nepaměti si členové pozdějšího císařského domu uvědomovali, že vládnou "z milosti Boží". Byla to Boží mise, kterou chtěli naplnit, a které chtěli sloužit. Slovo "z Boží milosti" ovšem neznamenalo nějaká privilegia, ba právě naopak - tvrdou a nelítostnou službu, o které věděli, že bude jednou odměněna, nebo potrestána samotným Bohem. Byli si vědomi toho, že Habsburkům byla dána moc z Boží milosti a tuto misi hodlali naplnit. Nebyli to nějací volení šašci, kteří si přes internet chtějí odhlasovávat skrze hloupý lid, že bílá je vlastně černá. A lid je vždy hloupý, pokud ho vezmeme jako masu. Masa zůstane tupou veličinou, o kterou se dokáží opírat pouze revolucionáři typu demokratické bandy, bolševiků, či nacistů. Za Habsburky stál a stojí Bůh, Ten, který řekl Staniž se, a byl stvořen svět z ničeho, Ten, který poslal svého jednorozeného Syna, aby vykoupil svět. A Bůh je více než tupá masa hlasující přes Facebook. Křesťanské zásady politického působení usměrňované věrností vůči katolické Církvi a její nauce doplňovaly nejenom u císaře Karla ctnosti typu spravedlnost a mírnost. U Habsburků vynikal onen typ zbožnosti, která vykazuje stálost jak na veřejnosti, tak v soukromí. Dnes se usiluje o beatifikaci císařovny Zity, manželky císaře Karla I. Císařovna vytvářela s císařem Karlem křesťanský manželský pár hodný následování, ctnostný a mravný, který se snažil podobat manželství čistému a skvělému jaký měla Panna Maria a sv. Josef. Jak již bylo řečeno výše, vládnout z milosti Boží skrývalo neuvěřitelně náročný závazek před Bohem. Jeho narušení Bůh mnohdy v dějinách spásy trestal těžkými tresty. Bez dostatečných milostí Božích by nebylo možné pro žádného panovníka naplnit tento vznešený královský, či císařský úřad. Péče o blaho svých poddaných a jejich pokojný rozvoj nebyla redukována pouze na naplnění blaha tělesného, ale zvláště šlo i o blaho duše. Úřad císaře na sebe bral i povinnost bránit proti všem nepřátelům katolickou Církev a poskytnout ji nerušený rozvoj a působení, neboť ji Habsburkové vždy chápali jako pravou, neomylnou a jedinou archu spásy. Tento posledně jmenovaný aspekt byl naplňován, či zneužíván ze strany císařů různým způsobem a to i pro rozdílnost jejich povah a jejich míru ovlivnění nepřátelskými duchovními směry: včetně svobodného zednářství - smrtelného nepřítele katolické Církve a Habsburků. Vzpomeňme na křiklavé příklady Marii Terezii a Josefa II. První vynikala láskou ke katolické Církvi a dopomáhala k rozvoji řeckokatolické Církve na Východě říše, druhý katolickou Církev tupil a jistě za to každý dostal od Boha svůj díl pozitivní, negativní odměny. Habsburská vnitřní zbožnost se odrážela i navenek. Úctyhodné architektonické památky sakrálního typu, mariánské sloupy, které tak systematicky byly drancovány v Československé republice za tatíčka Masaříka, měla prostému lidu ukázat komu je třeba se klanět, jaký je smysl života a poukazovat jim na poslední věci člověka. Tyto památky byly vesměs i mocným díkůvzdáním za projevené nesčetné milosti Boží ve vítězstvích nad Turky, či za odvrácení nemocí a dalších neštěstí.

Centrem Habsburské zbožnosti byla úcta k Nejsvětější svátosti oltářní, k uctívání svatého Kříže a Panny Marie. Panna Maria byla ochránkyní všech národů monarchie a známe její nesčetné atributy: Magna Mater Hungariae, Magna Mater Austriae a Mater Gentium Slavorum. Současně i další svatí hráli v životě Habsburků stěžejní roli. Zmiňme velmi uctívaného sv. Josefa - všechny děti dostávaly jako jedno z obvykle početných křestních jmen jméno svatého Josefa. Svatý Josef měl jako otec Svaté rodiny chránit děti a říši a odvracet od nich neštěstí. Jednotlivé země měly své zemské patrony: sv. Leopold pro Rakousko, sv. Štěpán pro Uhry, sv. Václav pro Čechy spolu se sv. Janem Nepomuckým - jeho svatořečení silně podporoval císař Leopold. Habsburkové podporovali charizmatické řeholníky a kněze v jejich boji za spásu duší: jmenujme ct. Marka z Aviana, který dopomohl pozdvihnout ducha křesťanského vojska a k jeho konečnému vítězství nad Turky. Nebo zmiňme ctihodného Dominika a Jesu Maria, který povzbuzoval vojáky v bitevní vřavě na Bílé Hoře, aby porazili heretiky.

(obr. Rakouská císařská koruna)

Můžeme parafrázovat řeč hraběte W. Chojnického z knihy J. Rotha, Pochod Radetského: "Doba nás už nechce! Tato doba si chce vytvořit samostatné státy! Národy přestaly věřit v Boha, novým náboženstvím se stal nacionalismus. Lidé už nechodí do kostela, místo toho navštěvují národní spolky. Monarchie, naše monarchie, je založená na zbožnosti: na víře, že Habsburkové byli Bohem vyvoleni, aby vládli nad tolika a tolika křesťanskými národy. Náš císař je světským bratrem papeže, je jeho císařským a královským Apoštolským majestátem. Žádný jiný vládce není tak apoštolský, žádný jiný evropský majestát není tak závislý na milosti Boží a na víře jeho národů v tuto Boží milost. Německý císař vládne i poté, co byl opuštěn Bohem, případně z milosti lidu. Rakousko-Uherský císař není Bohem opuštěn."

Úkolem tradičně katolického monarchisty je podporovat katolickou Církev v její tradiční podobě a obnovu onoho Habsburského Ancien Régime, který byl pro tuto chvíli zatlačen do pozadí liberálně-modernistickou a bolševicko-nacistickou juntou. Z milosti Boží vládnou Habsburkové! Bůh to tak chtěl a chce! Deus vult! Habsburg Hoch!

Naše neštěstí začalo pádem starého Rakouska - Unsere Tragödie begann in der Zeit des Monarchiefalls

V posledních letech se snaží čeští historikové, pokud nejsou poplatní historické korektnosti, objevit pravou tvář Rakousko - Uherské monarchie a jejich výzkum se zaměřuje zvláště do doby vlády posledních Habsburků. Obraz monarchie se v novém světle historických výzkumů začíná měnit a to správným, objektivním směrem. Do té doby jsme byli odkázáni na devadesát let pokřivené historie. Monarchie se stala terčem nehorázných útoků a První republika byla vychvalovaná až do nebes. Osoby T. G. Masaryka a E. Beneše byly nesmyslně adorovány a jejich činy byly rovněž vyslovovány s posvátnou úctou. Čím však tito lidé ve skutečnosti byli? Co za sebou nechali? Klasickým případem je loupež století, která byla hrdě nazvána pozemková reforma. Více o ní zde. (http://strelci.webnode.cz/news/nebat-se-a-nakrast/) Rovněž vztahy První republiky ke katolické Církvi nemohou být považovány za normální, spíše za nepřátelské. Ani tzv. přísaha československých biskupů z roku 1928 nepatří mezi zářné příklady toho, jak dopadla dohoda mezi tzv. Československou republikou a Církví. Můžeme ji přirovnat k příkladu mexických Cristeros, kteří na příkaz papeže Pia XI. složili zbraně a následně byli zmasakrováni antikatolickou vládou. Můžeme pouze litovat i ty příslušníky kléru, kteří nám politikaří. Jak si kdysi povzdychl P. Robert Mäder, největším neštěstím pro Církev je, když se kněží snaží politikařit z kazatelen a místo, aby vedli lid k věčným pravdám, vysvětlovali pravdy víry a mezníky církevního roku, raději hovoří ve svých letácích o politických věcech jednostranně a zmateně, i když k tomu nejsou kompetentní. "Z kazatelny nemůže nikdy vzejít jednotvárná politika. Máme sloužit Věčnosti a nikoliv všedním dnům. Politizující faráři, kteří svoji roli zaměňují s pouličními řečníky a novinovými pisateli, jsou, ... , neštěstím pro Církev. Na kazatelnách se nemám zabývat ničím jiným než náboženstvím. Theologie je moudrost Boží. Na druhou stranu pokud se musíme zabývat náboženstvím, musíme ve státním životě podržet tu skutečnost, že z nejhlubšího základu veškerá politika závisí na theologii. Každá politická pravda vychází z náboženské pravdy. Každá politická falešná nauka vychází z náboženského omylu." (P. Robert Mäder, Myšlenky reakcionáře, 8. kapitola) Nekompetentnost ovšem dnes vládne skoro všude, takže tento trend je v současné době běžný, nikoliv normální. Nacionalismus a kvalita československé liberální demokracie Nationalism and Quality of so-called Czechoslovak liberal Democracy "V První republice vládl napříč politickým spektrem nacionalismus." Např. přijetím zákona č. 50/1923 se republika postavila mimochodem proti národnostním menšinám a zákon neúměrně zostřoval postihy za zločiny, které směřovaly proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu. Byla to reakce na šířící se bolševismus z Ruska, který tak tvrdě destabilizoval Maďarsko a Výmarskou republiku. Na druhou stranu to byl první útok na samotnou podstatu tehdy deklarované demokratické společnosti, protože zákon dovoloval cenzuru a zastavení periodického tisku. "V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly "zpěvy německé v hostincích, hudba cigánská apod." To byla ona prvorepubliková demokracie par excellence. "Primátor Prahy Karel Baxa, antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby se na mezinárodní konferenci v Praze mluvilo německy." (Kryslík Tomáš, ibide, str. 61) Důležité je upozornit na fakt, že v bývalém Rakousku - Uhersku, zvláště v Předlitavsku nebyl zaveden úřadní jazyk. Žádný jazyk nebyl ve "vnějším styku" mezi úřady a státními podniky povinný. Dokonce neexistoval ani pořádný název pro Předlitavsko (bez Uher, nebo Zalitavsko), jen "Království a země Říšské radě zastoupené.". Stateční sudetští Němci odmítli bojovat proti císaři bl. Karlovi I. Heroic Sudeten Germans refused to fight against Emperor Blessed Charles I. Zvláště je třeba zmínit odvážný čin sudetoněmeckých mužů, kteří odmítli nastoupit do tzv. československé armády a to v roce 1921, když v Maďarsku přistál bl. císař Karel I. a pokusil se získat zpět osiřelou uherskou korunu. Československo jako jediné z okolních zemí mobilizovalo proti Habsburkům. Sudetští Němci, zvláště v okolí Egeru (Cheb), se vzepřeli mobilizaci a raději volili exil v nedalekém Bavorsku. V Graslitz (Kraslice) tekla kvůli této mobilizace krev. Bylo zabito 12 Němců a 10 jich bylo zraněno. Zpravodaj Ministerstva vnitra v Graslitz (Kraslicích) hlásil, co se dozvěděl od ošetřujícího lékaře, který pečoval o zraněné, " že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká zranění". (Klimek Antonín, Boj o Hrad, PANEVROPA, 1996.) Tady je odkryta skutečná tvář demokracie, o které se tak halasně mluví. V létě se do pohraničí osídleného Němci začaly vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím záměrně vyvolávali střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Aussigu (Ústí nad Labem) byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno. (Kryslík Tomáš, ibidem, str. 63) Pozemková reforma - Land reform Land Confiscation - Robbery of liberal revolutionary State Pozemková reforma byla dalším z mnohých protiprávních aktů nikým nevoleného parlamentu nové Československé republiky. V rámci této loupeže bylo odňato šlechtickým rodům neuvěřitelné množství hektarů půdy a císařská rodina byla oloupena o veškerý svůj majetek. "Prezident republiky šel příkladem a nechal zabavit Fürstenbergům zámek v Lánech a arcivévodovi Josefovi letní sídlo v Topolčiankách. Získaná půda se prodala více než půlmilionu drobných vlastníků. Vytvořilo se na 2000 zbytkových statků o výměře 100 ha. Kupci oněch statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli rodiče Češi a podobné, z našeho pohledu pro Němce, diskriminační opatření. Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou ukázkou, jak snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci. Pozemková reforma byla chápána jako odčinění pobělohorské křivdy a pod rouškou dalších absurdit. Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy mluvícímu obyvatelstvu." (Tomáš Krystlík, Zamlčené dějiny, str. 64.) Rádi bychom doporučili čtenáři některé publikace, které patří mezi první vlaštovky objektivní historie. Zbolševizovaní legionáři Bolshevic Czechoslovakian Legionaries of WWI. Poslední transporty legionářů z Ruska byly již silně zbolševizované. Poslední, dvacátý transport, přijal na lodi cestou do New Yorku rezoluci, že Štefánik a Beneš mají být postaveni před soud, protože legionáře "vědomě zaprodali do žoldnéřských služeb". 1201 legionářů podepsalo ještě na lodi manifest, v němž mj. stálo: "Chceme ...skutečně socialistický stát, čehož lze docílit ...pouze předáním moci státní do rukou dělnictva... Přijímáme program III. Komunistické internacionály. " Též vyzněly sjezdy legionářů v Táboře v srpnu 1920, které vyvolaly v novinách titulky " Socialistická republika - cíl a touha čs. legionářů." (Pernes Jiří, Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Themis, Praha, 1991.) Masaryk a Beneš proti Rakouské monarchii s A. Hitlerem a B. Mussolinim T. G. Masaryk together with A. Hitler and B. Mussolini against Austrian Catholic Monarchy (převzato Krystlík T., Zamlčené dějiny, str. 85) "V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a "theokracie", prakticky označoval katolicko-germánský monarchismus za hlavní hrozbu, a to mu zcela bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí, bolševismu, nacismu a fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19.3. 1933, že "je ve fašismu jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovat veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism." Opakovaně to rozváděl, Američanovi E. A. Mowreovi v červnu tvrdil: " Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to je určitý typ demokracie." Jak dále prohlásil tento papírový demokrat v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: " Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou ...demokracie však musí být řízena experty ...Mám právo jmenovat ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu, nebo ne...A mohu propustit ministra, kterého považuji za nevhodného." "Francouzský politik Pierre Flandin dosvědčuje, že v roce 1931 mu Beneš v Ženevě řekl, že připojení Rakouska k Německu dává přednost před návratem Habsburků na trůn. Edouard Deladier si vzpomněl, že v létě 1933, po nástupu Hitlera k moci, slyšel Beneše tvrdit: Raději připojení k Německu než Habsburkové!"( Krystlík T., ibidem, str. 69.) Tady vidíme skutečnou tvář těch, kteří nám vládli. Literaturu, kterou doporučujeme: První kniha je z pera sekretářky C. a K. Výsosti císaře dr. Otto von Habsburga, Evy Demmelerové "Císař Karel I. - Blaze těm, kdo působí pokoj", nakladatelství Ikar a druhá je z pera Tomáše Krystlíka "Zamlčené dějiny 1918-1968.", nakladatelství Alfa, 2008. Dále odkazujeme čtenáře na další dvě publikace: Jeho Eminence kardinál Kašpar "Východní církevní otázka a úloha Rakouska - Uherska při jejím řešení" z roku 1902 a od Jeho Excellence Dr. Mořice Píchy "Dějiny konkláve Pia X.", dále kniha od téhož autora pod názvem "Přešlo-li rakouské jmenovací právo na vládu československé republiky." a kniha " Reforma patronátního práva". Boříme mýty! Rozpomeň se, Hospodine, na svou nejvěrnější říš! Její sláva nepomine, vždyť ji znovu obrodíš! Koruna dnes stále kryje, mocný panovníkův trůn! Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!