Když jsme si náhodou přečetli Leták českého FSSPX č. 174 (květen a červen 2020) a zvláště kázání P. Stritzka ke svátku sv. Tomáše Akvinského, usoudili jsme, že je třeba reagovat na některé totální omyly zavánějící modernismem, které se v textu objevují. Vybíráme některé teze autora kázání (psány kurzívou):
„Církev je ovšem složena z lidí, kteří nejsou imunní proti tomu, aby zjevenou pravdu ideologizovali, místo používání a šíření zneužívali, pod záminkou vědy vytvářeli filosofické a theologické školy, kde jde více o příslušnost k této škole než o poznávání. Známý je příklad souboje dominikánů s jezuity
o nauku o milosti, kdy musel zasáhnout sám papež – spor nerozhodl, nýbrž zakázal. Už svatý Pavel káral věřící, že jedni se praví být Petrovi, druzí Apollovi, třetí Pavlovi.“
Autor kázání nám tady výslovně říká, že existence různých škol uvnitř katolické filosofie
a theologie je ideologizace zjevené pravdy a že tyto školy a jejich zastánci zneužívají pod záminkou vědy zjevenou pravdu a že je pro tyto školy důležitější příslušnost k této škole než samotné hlásání nějakého postoje k danému tématu. P. Stritzko bohužel ukazuje neskutečnou a velmi lacinou neznalost církevních dějin, kdy hlavní dogmata byla schvalována právě na základě práce těchto škol a v rámci řádného a mimořádného Magisteria byly tyto závěry některých škol dogmatizovány. Autor kázání hovoří přesně jako modernisté na přelomu 19. a 20. století, kteří právě stejně argumentovali: Katolická víra je příliš dogmatizovaná, strnulá, tomistická scholastická terminologie je sešněrovaná a znásilnila katolickou víru a musí tedy být otevřenější neideologičtější, bez terminologie thomistické scholastické theologie (vlastně jedné ze škol), Církev se nemá orientovat na jednu školu, tj. v tomto případě thomistickou. V církevních dějinách, pokud vezmeme v úvahu jednotlivé katolické školy, které byly vesměs spojeny s určitými řády (františkáni, dominikáni, jezuité atd.), tak tyto školy byly zdrojem neutuchající filosoficko-theologické práce,
a pokud nějaký katolický myslitel údajně zneužíval tuto školu (o čemž církevní dějiny mlčí, že by se tak dělo), tak potom dříve či později od Církve odpadl (viz např. pokřivený pohled Martina Luthera na augustiniánskou školu a její důrazy v otázce nauky o ospravedlnění). Jako naprosto zmatečné a vytržené z kontextu je použití výroku sv. Pavla, které ovšem nelze použít na katolické theologické školy a přístupy. Proč? Protože sv. Pavel hovoří o rozkolných skupinách korintské obce, nikoliv o pluralitě názorů katolických škol, které jsou a působí v jednom ovčinci, tj. Církvi pod vedením autority papeže.
Jako vystřižené z nějakého protikatolického tisku se ukazuje tato věta: „Známý je příklad souboje dominikánů s jezuity o nauku o milosti, kdy musel zasáhnout sám papež – spor nerozhodl, nýbrž zakázal.“
Toto vůbec nemá nic společného s tím, že by nemohly existovat různé školy, které řešily palčivé theologické, resp. filosofické problémy uvnitř Církve. Žádný papež nikdy nezpochybnil existenci ani jedné z theologických škol, pokud samozřejmě nehlásala bludy, a vždy se hledělo na to, že dokud Řím se k nějakému tématu, nauce třeba i nějaké školy nevyjádří autoritativně, anebo dokonce pokud není definována nauka ze strany Magisteria Církve, potom zde existuje svobodné theologické bádaní, dokud není dokázán opak, či pokud daná nauka některé ze škol neodporuje nauce Církve. Autor kázání se však mýlí, neboť papež v těchto střetech theologických škol nezakázal, aby zastávaly jednotlivé postoje ke katolické nauce, tj. že by zakázal disputovat například o nauce
o milosti, ale zakázal jim používat navzájem vůči sobě invektivy.
Nic není svatému Tomášovi cizejší než ideologizace nějaké školy, než aby byl považován za ideologa dominikánské či jiné školy, než stranictví a ideologizace filosofie a theologie. Svatý Tomáš v duchu Sokratově, jeho žáka Platóna, jeho žáka Aristotela a dalších se ptá: „Quid est verum? – Co je pravdivé?“ Ptá se všech, ptá se antických myslitelů, arabského muslima
Averroa, ptá se církevních otců, ptá se současníků. Zvažuje, prokazuje, vyvrací omyly a dokazuje pravdu.
Svatý Tomáš nikdy neideologizoval, ale naopak, svoji nauku hájil v disputacích na universitách,
i řádových učilištích s láskou, i dokonce proti svým bratřím v řádě. Nejenom on, ale všichni katoličtí theologové od dob prvních papežů a svatých otců antického světa až do 20. století využívali
a polemizovali s argumenty nekatolických myslitelů, některé argumenty nekatolíků využívali, aby dokázali katolické pravdy. Každé kompendium, každá kniha sentencí vrcholného středověku byla protknuta tvrdou argumentací vůči antickým, či nekatolickýcm autorům. Sv. Bernard, sv. Bonaventura, sv. Augustin, sv. Basil, sv. Jan Damašský, sv. Jan Zlatoústý jsou toho důkazem Opětovně se ukazuje neznalost autora kázání.
Jako každý člověk se někdy mýlí, sám některé omyly z raných prací později koriguje a ostatní zanechává jako zorané a zaseté pole svým následovníkům. Pole svatého Tomáše je pole scholastiky, vědecké metody, která vede k poznání. Toto pole, tato metoda a založení tohoto pole, úrodného velkostatku, je odkazem svatého Tomáše Akvinského. Tento velkostatek přenechal svatý Tomáš své milované Církvi, i my jsme jeho spoludědici. Nic však nebylo svatému Tomášovi cizejší než ideologizace nějaké theologické školy, než všechny tyto -ismy včetně takového neotomismu, který se snaží dogmatizovat všechny výroky svatého Tomáše, vzletnou duši andělského doktora uzavřít do svěrací kazajky naukové ideologie a nemá s návratem ke zdravé filosofii a theologii svatého Tomáše mnoho společného.
Opětovně P. Stritzko používá argumentaci modernistů z přelomu 19. a 20. století, když vlastně opovrhuje theologickými školami, nebo dokonce neothomismem. Právě zvláště neothomismu šlo o znovuobnovení nauky svatého Tomáše, vydání jeho děl bylo první vlaštovkou a startovní encyklikou pro toto hnutí byla encyklika Lva XIII. Aeterni Patris, kterou můžeme jistě bezesporu považovat za Magnu Chartu neothomismu ve 20. století. Pokud by autor kázání znal dějiny neothomismu, brzy by pochopil, že obnovený thomismus se stal ještě před koncilem slavným i díky např. takovým osobonostem jako byl P. Garrigou-Lagrange OP a dalším otcům dominikánům věrným Tradici a jemu také vděčíme za tvrdou linii, které Lagrange zastával vůči např. neomodernismu Nouvelle Theologie (Nové theologie). Možná autor kázání chce odvrhnout thomistickou „kazajku“ a být více independenter et individualiter (nezávislejší a individuálnější), což je ovšem jenom cesta do pekel, na kterou vykročili otcové Congar, Chenu, Ratzinger, Rahner
a jiní. Ti se totiž také bránili oněm „kazajkám“, dogmatizaci a ideologizaci thomistické filosofické a theologické terminologie, či zásadám vycházejícím z thomismu.
Kdyby se s těmito učenci setkal svatý Tomáš, tak by se jich určitě zeptal, jaké důkazy mají pro tu či onu nauku, a vědecky by jim prokázal, že dle současných poznatků je nucen své závěry upravit,
upřesnit, a u nejednoho profesora by se projevil před tímto Titánem vědy inteligenční deficit. Svatý Tomáš se za neomylného nikdy nepovažoval, to by odporovalo jeho dokonalé pokoře, ale pro svoji otevřenost všem dostupným důkazům se mýlil málo.
Opětovně se zdůrazňuje modernistický přístup, kdy autor kázání tvrdí, podobně jako jeho modernistiští předchůdci, že je nutné upravit nauku dle těchto vědeckých důkazů filosofické
a theologické závěry upřesnit. Což je modernistický omyl počátku 20. století, kdy se dle modernistů musí nauka Církve tak přizpůsobit, aby byla v souladu s vědeckým pokrokem. Totéž mimo jiné odsoudil i bl. Pius IX. v Syllabu, že se Církev a papež musí přizpůsobit světu. Dále se uvádí, že se sv. Tomáš mýlil málo. Což je vlastně urážka světce, jehož dílo bylo právě vyvýšeno nad ostatní dílo pro svoji orthodoxii. Kdyby se totiž opravdu v něčem, zvláště v theologickém, mýlil, tak by dnes málokdo o něho zavadil a spíše by patřil do pantheonu těch filosofů středověku, kteří více, či méně nedostáli orthodoxie ve svém učení.
Na konec si dovolím položit provokativně otázku: Kde by byl svatý Tomáš dnes, kdyby byl naším současníkem? Je to hypotetické, ale přesto. Určitě by nebyl modernistickým theologem koncilu, neboť by bez problému rozpoznal, že tyto nauky odporují zjevené pravdě. Na to ostatně stačí zdravý rozum a katechismus. Byl by tedy katolíkem, jako jím byl i kdysi. Ale asi by nebyl ani vlajkonošem různých tradiideologií, jež se zabývají tak důležitými problémy, jako je záclona na hlavě, biret mimo hlavu, vlečka za hlavou, spiknutí světové, spiknutí v Bratrstvu, předstírané spiknutí kamuflující skutečné spiknutí spiknutých spiklenců či nespiklenců, nevěřil by v církevně
politické řešení věroučné krize, kdyby měl chuť, dal by si slanečky, které měl rád, i když to neodpovídá bio životnímu stylu, jedl by jahody přesto, že dle zaručeně pravých vývodů svaté Hildegardy je to smrtelně nebezpečné, byl-li by nemocen, šel by k doktorovi, a ne k léčiteli, nebyl by vyznavačem ani bigotního kreacionismu, ani modernistického evolucionismu, nezajímal by se o tradiekologickou esoteriku včetně homeopatie, přepólovávačů vody a jiných pseudovědeckých pověr a za vrchol umění by nepovažoval malůvky a plastiky katolického Disneylandu à la Strážná věž. Byl by fascinován novými vědeckými poznatky, fyzikou, genetikou, astronomií, zkoumal by je ve světle nauky Církve, a tak by pracoval na obnově všeho v Kristu. O sobě by prostě řekl to, co vyznal náš zakladatel Msgr. Marcel Lefebvre: „Jsme katoličtí křesťané, nic víc, nic méně.“
Autor kázání používá terminologii tradiideologie, kterou považuje za scestnou a uvádí mezi nimi například ženskou pokrývku hlavy jako výraz symbolu podřízení se ženy Bohu a andělským kůrům dle slov. Sv. apoštola Pavla, nebo nošení biretu, nebo malůvky a plastiky katolického Disneylandu jako vrchol umění. A nakonec by si podle Autora dal sv. Tomáš slanečky, které měl rád
a dostáváme se k jídlu, které očividně autor kázání má rád, když o něm mluví hned v úvodu kázání, byť to do kázání nepatří. Sv. Tomáš se naopak věnoval kající a postní praxi první generace dominikánů, a i když nakonec byl těžce nemocný na závěr svého života, přesto nikdy neholdoval jídlu a pití. Ohledně katolického Disneylandu by autor kázání měl vyházet ze všech kaplí FSSPX
a vlastně všech venkovských kostelů oltáře s obrazy, které vlastně považuje za obyčejné malůvky venkovského baroka a hrubě je uráží. Málokdo si vůbec uvědomuje, že tato díla lidového baroka byla mnohdy nákladně pořizována, i když šlo o nejobyčejnější kostelík a výzdoba byla financována mnohdy i z darů chudých věřících. Argumentace proti katolickým zvykům výše zmíněným, ukazuje na protestantsko-modernistické manýry autora a jeho averzi k těmto katolickým tradičním formám zbožnosti a chování. Je o to smutnější, že to říká katolický kněz, který se hlásí k Msgr. Lefebvrovi a jeho dílu. Ukazuje svými postoji nejenom neznalost církevních dějin, ale i sv. Tomáše jako myslitele a světce. Sv. Tomáš byl kreacionista a věřil jako západní a výchovní otcové ve stvoření světa v šesti dnech (24hodinový den), byl zastáncem mladé země (viz náš článek na MC) podobně jako západní a východní otcové Církve. Sv. Tomáš by nebyl fascinován novými vědeckými poznatky, protože ty jsou založeny mnohdy právě na zneužití moci a proti přirozenému řádu (atomová bomba, klonování a genetická manipulace s lidmi, antikoncepce, čipování lidí, ovládání a sledování obyvatel), naopak by před těmito věcmi varoval, mimo jiné varoval ve své podstatě před kapitalismem jako ekonomickým systémem, stačí vzpomenout jeho dílo De regimine principum. Modernisticko-protestantské kázání P. Stritzka, kde se motá páté přes deváté a vyřčené na svátek Andělského doktora by mělo věřící upozornit, protože je zesměšněním katolických theologických škol, staví vědecké poznatky proti dogmatu či thomistickým „kazajkám“. Toto kázání by určitě s klidem mohl podepsat i Tomáš Halík. Je tudíž na „drahých věřících“, aby nepodporovaly tyto pseudonázory a antikatolické postoje.
