Blahopřání k 60. narozeninám JCKV Karla von Habsburg - Lothringen - Glückwunsch zum 60. Geburtstag von JCKV Karel von Habsburg - Lothringen

 

Redakce Monarchia Catholica přeje k 60. narozeninám našeho panovníka Jeho císařské a královské výsosti Karlovi von Habsburg - Lothringen mnoho Božích milostí do dalších let, ochranu Panny Marie, zdraví a brzký nástup nejenom na císařský trůn, který bude spojený s obnovou katolické monarchie.

Kéž našemu právoplatnému panovníkovi dopomáhá Bůh ve Svaté Trojici Jediný a Matka Boží k návratu ke svaté katolické Tradici a ke katolické monarchii! 

Habsburg dreimal Hoch!

+++

Am 60. Geburtstag unserer Kaiserliche und Königliche Hoheit Karl von Habsburg - Lothringen, wünschen die Monarchia Catholica Redakteure viele Gnaden Gottes für die kommenden Jahre, der Schutz der Jungfrau Maria, die Gesundheit und einen frühen Beitritt nicht nur auf den Kaiserthron mit der Wiederherstellung der katholischen Monarchie verbunden.

Möge Gott in der Heiligen Dreifaltigkeit und der Mutter Gottes in unserem rechtmäßigen Herrscher unterstützt werden. Möge unser Kaiser und König zur heiligen katholischen Tradition und zur katholischen Monarchie zurückkehren.

Habsburg dreimal HOCH!

+++

Před 100 lety Trianon popravil Maďarsko. Vor 100 Jahren Trianon hingerichtete Ungarn - Zločin zvaný Trianon - Ein Verbrechen namens Trianon

Letošní rok si připomínáme velmi smutné výročí. Před 100 lety byl podepsána tzv. Trianonská dohoda, uzavřená ve Versailles 4. června 1920. Datum je pro Maďary, ale i pro všechny monarchisty podunajské monarchie zapsané v historii nejčernějším písmem. Dohoda totiž stvrdila "zeštíhlení maďarského státu" z 280 tisíc čtverečních kilometrů na pouhých 93 tisíc.

Za hranicemi země tak zůstaly tři miliony etnických Maďarů, odkrojené území si mezi sebe rozdělily Československo (konkrétně Slovensko neboli Horní Uhry a také Podkarpatskou Rus), Rumunsko, Jugoslávie, Rakousko a v menší míře také Polsko a dokonce Itálie. Staré rány se znovu otevírají. Maďarský parlament nedávno přijal zákon o dvojím občanství, kterým mají nárok stát se občany Maďarska i etničtí Maďaři v okolních zemích. Slovenský parlament zareagoval tím, že kdo tak v zemi pod Tatrami učiní, ztratí nárok na občanství slovenské. Zákonodárci v Budapešti pak vyhlásili zákonem 4. červen dnem sounáležitosti všech Maďarů. 

Maďaři vnímali a vnímají v roce 1920 dohodu jako velkou nespravedlnost. Hořkost přetrvává dodnes. A musíme se k této hořkosti jako prorakouští monarchisté a legitimisté připojit. Zločin zvaný Trianon byl spáchán na koruně sv. Štěpána. 

Budapešť dlouhodobě a hlavně správně zastává názor, že Benešovy dekrety by se měly zrušit, což je pro pohrobky zbolševizovaného "presidenta" Beneše problém. Po vydání dekretů přišla o majetek kromě Němců i část Maďarů žijících v tehdejším Československu. Trianonská dohoda ze 4.června 1920 je založena na tom, že Maďarsko je spolu s Rakouskem poraženým státem. Kromě územních ztrát ukládala Maďarsku povinnost držet si armádu maximálně o síle 35 tisíc mužů a vyplácet válečné reparace. Dohoda také zasadila tvrdý úder maďarské ekonomice, která přišla o celou řadu zdrojů. Na konci třicátých let se Maďarsko spojilo s nacistickým Německem a část území získalo zpět, po válce se ale hranice vrátily tam, kde byly po Trianonské dohodě.

Komentář Monarchia Catholica - Dohoda z Versailles a Trianonu byl jedním ze spouštěcích mechanismů pro vznik nacismu v Německu, pro rychlé šíření bolševismu v Evropě a vzniku druhé světové války. Je vidět, že pánové z Bruselu, to nevidí, protože jsou proti Rakousko-Uherské monarchii. A jejich předchůdci z řad revolucionářů (liberálů, socialistů, nacionalistů a bolševiků) si přáli zničení Podunajské monarchie. Ta byla oslabovaná po celé 19. století liberalismem a klíčícím bolševismem a socialismem. Nedostatečné znalosti historie jsou příčinou opakovaného pochybení " moderních politiků". Eskalace problémů mezi menšinami a většinovým obyvatelstvem na cizích územích (mimo hranice Maďarska) je jenom otázkou času a to bez ohledu na existenci socialistického svazu Evropy zvaného Evropská Unie, která si myslí, že vše zaplatí a zazáplatuje Eurem. Historii chápou i nové maďarské generace a cítí to jako křivdu bez ohledu na to, zda jim Brusel vymývá mozky liberálními právy a novými světovými názory. Trianon je zločinem.   ať žijí Uhry, země koruny sv. Štěpána.  Ať žije Velké Maďarsko - Země svatého Štěpána a její panovník z rodu Habsburského! Éljen Nagy-Magyarország - Szent István földje és a Habsburg-dinasztia uralkodója!  Es lebe Großungarn - Das Land des heiligen Stephanus und sein Herrscher der Habsburger-Dynastie!  

P.S. (we hope that google translator well translated Hungarian language at the End of this article - sorry for mistake made)

Škůdce naší monarchie - Schödling der Donaumonarchie – Georg rytíř von Schönerer

 

Jak se čtenáři mohou přesvědčit, na našich stránkách odmítáme a kritizujeme vznik liberálních politických stran jako něčeho, co je cizí národu jako živému organismu, protože liberální partajnictví zleva doprava nikdy nevyjadřuje skutečný zájem o potřeby celého národa ve smyslu obecného blaha, ale znamená politikaření pro politikaření, hledání pouze dílčích prospěchářských zájmů, mající své totalitní a oligarchické zájmy a je zdrojem přijímání schvalování neživotných zákonných norem do života národa politickými amatéry různých barev a nikoliv odbornými pracovníky toho kterého odvětví. Takové politikaření je v drtivé většině z 99, 9% protikatolicky zaměřeným spiknutím, které odporuje nejenom nadpřirozenému řádu, ale i řádu přirozenému. Jak nás učí papežové 19. a 20. století a zvláště Pius XI., katolík by měl podporovat (bez ohledu na to, zda je monarchista, či nikoliv) stavovské uspořádání společnosti ve smyslu encykliky Quadragesimo Anno Pia XI.:  §81.  Stát i všichni dobří občané mají dbát a usilovat především o to, aby se překonal třídní boj a aby se povzbuzovala a rozvíjela svorná práce "stavů". §82. Obnova stavovského řádu má tedy být v sociální politice cílem. Ve skutečnosti však dosud trvá násilně nepřirozený, proto nepevný a rozkolísaný stav lidské společnosti. Ta se totiž opírá o "třídy", jež mají rozdílné zájmy, a proto si navzájem odporují, což snadno vede k nepřátelským sporům.“ Stavovským řádem se rozumí takové uspořádání společnosti, ve kterém lidé jsou rozvrstveni nikoliv podle toho, zda jsou zaměstnavateli či zaměstnanci, nýbrž podle toho, zda spolupracují v témž povolání. (Vašek)

Často jsme ve svých článcích poukazovali na to, že Rakousko - Uherská monarchie ve své naivitě, chcete-li hlouposti, nechala vystudovat a veřejně působit takové politické diletanty jako byli Masaryk, von Schönerer, Beneš, Emmanuel Moravec a další, občany s revolučním smýšlením, kteří permanentně podminovávali a demontovali samotné základy naší monarchie. Monarchie a císař si v průběhu 19. století totiž neuvědomili, že nacionální a liberální, později socialistické politikaření těchto pseudostran i liberalismus a politické ústupky z jejich strany  je více či méně zaměřeno proti obecnému blahu a celkovému bytí, resp. nebytí monarchie. Stranické programy odporovaly protiliberální, protisocialistické rétorice Vatikánu těchto let, tj. celého 19. století  a počátku 20. století a podkopávaly věrnost trůnu a vytvářely prostor pro národnostní nesnášenlivost mezi národy monarchie.

Liberální partajnictví bylo trojským koněm, který fungoval v monarchii po vydání konstituce a rok 1848 byl dalším zopakováním Francouzské Revoluce v evropském měřítku. Druhá polovina 19. století přinesla čilý politický ruch a vytváření politických stran. Vedle čistě německých a českých liberálních stran v  monarchii  působila v naší vlasti i skupina radikálních liberálních německých nacionalistů v čele s Georgem rytířem von Schönererem (17. července 1842 Vídeň - 14. prosince 1921 zámek Rosenau u Zwettlu). Schönerer  byl rakouský statkář a předlitavský německo-nacionální, protikatolický a antijudaistický politik. V letech 1873-1888 a 1897-1907 byl poslancem v rakouské Říšské radě a v roce 1897 založil Všeněmecké sjednocení. Původně měl být obchodníkem, roku 1861 započal studia agronomie v Tübingenu a v letech 1861–1863 absolvoval zemědělskou akademii v Hohenheimu a v letech 1863–1865 i vyšší zemědělskou školu v uherském Mosonmagyaróváru. Následně nastoupil na praxi do správy Schwarzenberského panství v Čechách, kde působil v letech 1865–1867. V letech 1867–1868 podnikl studijní cestu. Pak se roku 1869 vrátil na rodinný velkostatek Rosenau u Zwettlu, který zdědil po otci a o který se vzorně staral. Angažoval se v zemědělských organizacích a pomáhal zakládat hasičské sbory v okolních obcích. Už po porážce Rakouska roku 1866 a následného vzniku Německého císařství roku 1871 se stal velkým obdivovatelem kancléře Otto von Bismarcka a velkoněmeckým nacionalistou. Naopak ostře odmítal habsburské Rakousko-Uhersko i Katolickou církev a byl rozhodný antijudaista. Jeho vstup do aktivní politiky probíhal v době krátce po finanční krizi roku 1873. V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval kurii venkovských obcí v Dolních Rakousích, obvod Zwettl, Waidhofen a.d. Thaya, Dobersberg atd. Ve sněmovně byl součástí Německé pokrokové strany. Členem jejího klubu byl do roku 1876. V Říšské radě se profiloval na agrárních tématech. V roce 1877 demonstrativně složil mandát. Rezignace byla oznámena dopisem 20. ledna 1877. Již 9. března 1877 po opětovném zvolení zase složil poslanecký slib. V této době na sebe upozornil jak řečnickými schopnostmi, tak mimořádnou hrubostí a nenávistí vůči Židům, Čechům a Polákům. Mezitím byl v letech 1878–1883 poslancem i v Dolnorakouském zemském sněmu a stal se hlavní postavou velkoněmeckého nacionalismu. Předsedal Německé čtenářské společnosti, zasedal ve vedení německého Schulvereinu (organizace podporující německojazyčné školství v etnicky smíšených regionech). Roku 1881 založil list Deutsche Worte.

Roku 1882 napsal spolu s Viktorem Adlerem, Engelbertem Pernerstorferem a Heinrichem Friedjungem takzvaný Linecký program, programový manifest německo-nacionálního hnutí pod heslem „Ani liberální, ani klerikální, ale nacionální“. Prosazoval příklon německých částí Rakouska (včetně českých zemí), které se mělo vzdát "cizí" Haliče, Bukoviny a Dalmácie, k Bismarckovu Německu. To vyhovovalo chorvatským a polským nacionalistům, nebylo však vůbec přijatelné pro české zástupce, protože by znamenalo germanizaci českých zemí. Dále byl zastáncem celní unie s Německem, prohlášení němčiny za úřední jazyk a podporoval rozšíření volebního práva. V roce 1882 prohlásil: „My, já a moji straníci, my negravitujeme k Vídni, nýbrž všude tam, kde žijí Němci.“ To bylo samotné jádro /motto pangermanistické velkoněmecké myšlenky, která později způsobila neuvěřitelná utrpení nastupujících národu po pádu monarchie. Byl to právě Schönerer, který hlásal heslo: „Bez židů, bez Říma, postavíme chrám Germanie!“ Byl to čistý projev nejenom nacionalismu, ale budoucích rasových teorií, které Schönererovci razili a tento radikální proud se poté přelil i do budoucí První republiky. V roce 1904 totiž byla v Trutnově založena Německá dělnická strana, v Československu poté působila pod názvem Německá národně socialistická dělnická strana DNSAP.

I přes všechny Schönererovi nehoráznosti a demagogie nadále zůstával viditelným členem Říšské rady, kam byl opětovně zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1879 i volbách do Říšské rady roku 1885, opět za kurii venkovských obcí v obvodu Zwettl, Waidhofen an der Thaya, Dobersberg atd. Jeho politická kariéra ovšem dočasně skončila roku 1888. 6. července 1888 ztratil mandát v Říšské radě kvůli pravomocnému odsouzení.

Roku 1888 byl zatčen, protože s kumpány přepadl redakci novin Neues Wiener Tagblatt a patrně ztloukl židovské redaktory za to, že předčasně oznámili smrt německého císaře Viléma I. Parlament ho zbavil imunity a byl odsouzen do vězení na čtyři měsíce, ke ztrátě mandátu na pět let  i šlechtického titulu. V následném období působil v nacionálních spolcích.

Do vysoké politiky se vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1897, kdy se stal poslancem Říšské rady, nyní za kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš atd. Významně se přičinil o pád premiéra Badeniho kvůli pokusu o zrovnoprávnění češtiny v českých zemích. Šlo o takzvaná Badeniho jazyková nařízení, která vyvolala ostré protesty německorakouského nacionálního tábora.[1] Za to ho Cheb  a další německá města v Čechách zvolila čestným občanem. Jako nezávislý poslanec se profiloval i na tématu z Německa importovaného „kulturního boje“ (Kulturkampf). Založil antikatolické hnutí „Pryč od Říma“ (Los von Rom) a roku 1900 přestoupil k protestantismu. Podobně jako Masaryk, který se také profiloval jako katolicismu nepřátelský a vystoupil z katolické Církve. Schönerer agitoval pro vystupování z katolické církve a v domovském Zwettlu byl díky jeho iniciativě roku 1904 vysvěcen protestantský kostel. Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1901, nyní jako předák radikální politické formace Všeněmecké sjednocení (zvolen v kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Cheb, Aš, Kraslice atd.). Všeněmecké hnutí se v Předlitavsku utvořilo v polovině 90. let 19. století pod vedením Schönerera a Karla Hermanna Wolfa z původního německého nacionálně radikálního tábora. S 22 poslanci šlo o významnou parlamentní frakci a 21 z těchto poslanců bylo zvoleno v etnicky německých oblastech českých zemí. Strana se ovšem v následujících letech rozpadla, když stoupenci Karla Hermanna Wolfa ustavili samostatnou politickou stranu, později nazvanou Deutschradikale Partei. Schönerer zasedal  v Říšské radě do konce funkčního období, tedy do roku 1907.  Ve volbách do Říšské rady roku 1907 Schönerer neobhájil svůj mandát, když ho porazil sociálnědemokratický kandidát. Šlo o první volby konané podle všeobecného a rovného volebního práva, které Schönerer dříve prosazoval, nyní odmítal. Stáhl se z politického života. V roce 1917 mu díky amnestii byl vrácen šlechtický titul. Zemřel roku 1921 a byl na vlastní přání pohřben v Sachsenwaldu u Hamburku, poblíž svého obdivovaného kancléře Bismarcka, nesmířen s katolickou Církví.

Zdroj:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_von_Schönerer

L. Beneš, Odepřená integrace, Pulchra, 2009.

B. Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc, 1937.

P. Cibulka, Německé politické strany na Moravě (1890-1918), Historický ústav, Praha, 2012.

Frygická čapka a ďábelská dívka Marianne - Phrygische Mütze und teuflisches Mädel Marianne

Kdo je to Marianne? Marianne je alegorická postava ženského pohlaví, jeden ze symbolů Francouzské republiky. První podoba této "ďábelské" dívky pochází z Francouzské revoluce. Marianne ztělesňuje Francouzskou Republiku ve své ženské podobě, hlavu má ozdobenou frygickou čapkou. Dává tak současně podobu i třem základním hodnotám nejenom republikánské Francie, ale i dalších revolučních Republik: Garibaldiho Itálie, masarykovsko-benešovské Československé republiky a dalším, které jsou vyjádřeny heslem Francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství (francouzsky Liberté, Égalité, Fraternité). Pro liberály a zednáře jsou dnes slova Volnost, rovnost, Bratrství už totálně překonána. K těmto heslům se významně přihlásil při návštěvě Francie v 80. letech papež Jan Pavel II.

Frygická čapka

Frygická čapka je druh pokrývky hlavy s jednoznačným tvarem kuželu s ohnutou špicí, jejíž vznik bývá spojován se starověkou Frýgií (odtud název). Byla vyráběna z rozličných látek - plátna, vlny nebo kůže. Za Francouzské revoluce se stala symbolem svobody a nezávislosti.

Během Francouzské revoluce nosili frygickou čapku jakobíni či sansculoti jako výraz příslušnosti ke svému politickému přesvědčení. Čepice se stala postupně symbolem demokratických a republikánských svobod nejen ve Francii, ale i jinde v Evropě. U odpůrců revoluce zase představovala znak jakobínské hrůzovlády. S čapkou na hlavě bývá zobrazována ona "ďábelská" žena Marianne, jeden ze symbolů Francouzské republiky.

Čapka se jako symbol pokřivené a anarchické "svobody" dostala i do znaků některých amerických států, z nichž mnohé získaly nezávislost v důsledku Francouzské revoluce a Napoleonova tažení. Objevuje se proto ve státním znaku Argentiny, Bolívie, Kolumbie, Kuby, Nikaraguy, Salvadoru i ve znaku amerického státu Západní Virginie. Frygická čapka se rovněž nalézá na vlajkách Salvadoru, Haiti, Nikaraguy a na zadní straně vlajky Paraguae. Je součástí vlajek států USA New York a New Jersey, stejně jako vlajky brazilského státu Santa Catarina. Kromě toho byla čapka součástí bývalého znaku Dominikánské republiky (1844-1865) a bývalé vlajky Argentiny (1836-1849).

Pro tradičně katolického monarchistu nemůže být jiné východisko než tuto pravicovou a levicovou republikánskou rádoby politiku odmítnout jako plod Francouzské revoluce. Pro katolického monarchistu nikdy nemohou existovat žádné Hovory na pravici, žádný Ralliement (smíření) s Revolucí, protože tyto tendence jsou pouze konzervováním principů Francouzské revoluce a liberálně demokratického systému odsouzeného římskými papeži. Jak kdysi prohlásil msgr. Lefebvre a po něm i Msgr. Williamson: "Jakékoli v smíření s Revolucí je zdrojem náboženské a politické katastrofy."

Československo muselo zahynout, protože bylo vystavěno na nekatolických principech sekularizace a Revoluce 1789. Prvorepublikový klérus a katoličtí laici v prvních dobách existence tohoto uměle vytvořeného státu zcela selhali a otevřeně kolaborovali s republikánskou revoluční vládou, která se neštítila nejprve okrást hned v počátku katolickou Církev a šlechtu, právoplatné majitele, o majetek a podruhé, když ukradla po roce 1945 pod rouškou poválečného zúčtování s Němci a Maďary nevinným lidem majetky podruhé. Jedna velká krádež stíhá druhou včetně střelby do menšin, které žily po celá staletí na tomto svém území. Češi skutečně byli věrnými následovníky revoluční Marianne. Nehledě na to, že jsme nutili slovenské bratry, aby žili v jednom státě. To všechno jsou plody pádu Rakouska-Uherska a vlády z Boží milosti. Vlna nacionalismu a šovinismu byla už jenom jedním z mnohých principů tohoto pomateného masarykovsko-benešovského spletence. A za to neseme před Bohem odpovědnost...

Msgr. Lefebvre pokračuje: "Čím byla ve své podstatě revoluce z r. 1789? Naturalismem a subjektivismem protestantismu zaneseným do právních norem a tím vnuceným katolické společnosti. Proto proklamace lidských práv bez Boha, proto velebení subjektivity na úkor objektivní pravdy, proto stejné právní postavení všech náboženství, stručně řečeno organizace lidské společnosti bez Boha, bez spojení s Našim Pánem Ježíšem Kristem. Tyto zrůdné teorie se dají pojmenovat jedním jediným slovem LIBERALISMUS."

Benedikt XV. píše v jednom ze svých dopisů: "Můžeme říci, že od doby prvních tří staletí a počátků Církve, kdy se celá země napájela krví křesťanů nebyla Církev nikdy v takovém nebezpečí, do jakého vkročila na konci 18. století. Tehdy totiž dosáhla šílená filosofie novátorů svého pokračování v herezi a apostazi a nabyla všeobecné mocí při svádění duchů, aby uskutečnila hluboké a totální přeměny ve společnosti s jasným záměrem zničit křesťanské základy lidské společnosti nejen ve Francii, ale krok za krokem ve všech národech." (Anno iam exeunte ze dne 7.3.1917)

Dnes zde nejde o ekonomiku, či ekologii ani o situaci na burze na Wall streetu. To je pouze důsledek Revoluce! Podobně jako Hovory na Pravici či Levici, které dnes pořádají pohrobci Francouzské revoluce! Dnes, jako v minulosti, jde o válku principů a katolíci chtějí tyto Boží principy šířit vhod či nevhod. Jak kdysi řekl Msgr. Lefebvre: "Jsi liberál, tak potom nemáš co dělat v katolickém semináři!" To že se do tzv. tradičních seminářů dostávají nespolehliví lidé je ostatně jinou věcí. Za to budou jednou zodpovědní ti, kdož takové kněze světí. Katolická víra a katolický světový názor nesnese liberálního postoje! I my, kteří jsme po celý život vyrůstali v liberálním, či komunistickém prostředí, se musíme vrátit. Vrátit se ke katolické Tradici a ke katolické monarchii - k nejlepšímu ze všech zřízení, které tak krásně chválí Andělský Doktor a učitel Církve - sv. Tomáš Akvinský.

Pro katolického monarchistu je pouze přijatelný katolický císař a král z Boží milosti v těsném spojení s katolickou Církví. Vzhledem k tomu, že modernisté po II. Vatikánském koncilu pohřbili katolicismus i v tradičně katolických zemích, za aktivní asistence papeže Pavla VI., mají dnes monarchisté fatální úkol, který nemohou splnit bez Boží pomoci a pomoci Svaté Panny: opět dobýt svět pro Krista a katolickou Církev za pomoci Panny Marie. Gott und Maria, hilf uns siegen!

Až bude tato čapka REVOLTY a VZPOURY proti Bohu pohřbena a úplně vyhlazena v srdcích lidí, potom nastoupí vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Katolická Církev, papežství a legitimní autorita z Boží milosti - Habsburg - Lothringen přežije tuto velkolepou dějinnou krizi způsobenou pro naše hříchy samotným Bohem a znovu se ujme legitimní autorita vlády svaté, kterou Bůh ctí. Vláda totiž pochází od Boha, nikoliv z vůle lidu, či mužů 28. října 1918. Doufáme rovněž, že Rakouská orlice bude zbavena socialistických nástrojů revoluční zvůle. Rakousko znovu povstane a s ním legitimní vláda a naplní se proroctví Panny Marie v La Salette: "Noví králové budou pravou rukou svaté Církve, která bude silná, pokorná a zbožná. Budou se všude napodobovat ctnosti Ježíše Krista. Evangelium bude kázáno všude a lidstvo bude dělat velké pokroky ve víře, tam bude jednota mezi "dělníky" Ježíše Krista, a člověk bude žít v bázni Boží." A nastoupí alespoň na chvíli vláda Boží... Svatá Panno, uchraň nás věčného zatracení a kolaborace s Revolucí!

(viz The Liberty Cap as a Revolutionary Symbol in America and France" by Yvonne Korshak (Smithsonian Studies in American Art, Vol. 1, No. 2 (Autumn, 1987), pp. 53-69)

Modlitba za obnovu Monarchie a spravedlivé vlády - Gebet für die Restauration der Donaumonarchie und ehrliche Regierung

Vážení katoličtí monarchisté,

v současné době mravního rozkladu, existence vlády nekompetentních lidí, vedoucích tuto naší vlast k totálnímu (nejenom ekonomickému) bankrotu, je dnes už zcela nutnou potřebou obrátit se o pomoc k Tvůrci světa a lidstva, K Trojjedinému Bohu, k Přesvaté Panně Bohorodici a ke všem svatým zemí Koruny České s žádostí o nanejvýš naléhavou pomoc z jejich strany.

Jedním hlasem se musíme spojit v modlitbě a prosit Pána Pánů a Krále Králů za obnovu pravé monarchie, věrné pravé katolické víře založené na vládě z Boží milosti členů Habsburského rodu.

Modlitba je vytvořena na základě jedné z biskupských modliteb užívaných při korunovačním obřadu podle našeho českého krále Karla I. (jako římský císař byl IV.). Má tedy i jistou církevní legitimitu.

Doufáme, že vy, kterým není lhostejný osud naší těžce zkoušené vlasti a sympatizujete s myšlenkou obnovy Království českého, se k nám přidáte. Vyzýváme všechny naše spojenecké blogy a katolické monarchistické skupiny Čech, Moravy, Slezska, Rakouska, Uherska a Slovenska, aby se připojily k této modlitbě. V současné době se k této ustavičné modlitbě připojuje naše Monarchia Catholica a členové střeleckého a jízdního spolku sv. Václava - Schützenbund des heiligen Wenzel. Budeme rádi, pokud nám dáte vědět, že jste se přidali k nám. Email: 

Papst und Habsburg Hoch!

† In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti

Všemohoucí věčný Bože, dej své požehnání našemu králi z Domu Habsbursko-Lotrinského, neb ty spravuješ všechna království věků. Oslav jej milostí, by opět držel žezlo požehnání a vznešenosti krále Davida, aby až jej oslavíš, byly u něj shledány stejné zásluhy. Nechť díky tvé milosti spravuje lid pokojně tak, jako od tebe obdržel království pokoje Šalamoun. Nechť je vždy věrný a v bázni Tobě oddán a pro Tebe ať bojuje s pokojnou myslí. Ať jeho i šlechtu chrání tvůj štít a z tvé milosti odchází vždy jako vítěz. Vyzvedni jej, Pane, nad všechny krále tohoto světa, ať šťastně vládne národům a národy jsou mu opět věrné. Bože věčný Králi, prosíme Tě, ať náš panovník žije a vládne mezi zástupy velkodušně a tvoje pravice jej podpírá. Ať je naše země opět pod Tvoji vládou, skrze tvého služebníka, a nám, dětem vlády našeho krále, dopřeješ veškerý prospěch.

Dej mu Pane dlouhý život a nechť za jeho dnů zavládne tvá spravedlnost. Ať od Tebe opět získá pevný vladařský trůn a po své smrti se věčně raduje ve tvém království.

Skrze téhož Krista našeho Pána. Amen

Pater Noster / Ave Maria / Gloria Patri et Filio….

• Cor Jesu sacratisimum - miserere nobis (3x s úderem do prsou)
• Nos cum prole pia - benedicat Virgo Maria. Amen (přitom znamení kříže)

Ježíši Kriste náš Králi, prosíme na přímluvu našich zemských patronů:

sv. Václava - patrona Čech,

sv. Cyrila a Metoděj - patronůMoravy,

sv. Hedviky - patronky Slezska,

sv. Ludmily,

sv. Víta,

sv. Kosmy a Damiána,

sv. Prokopa,

v. Vojtěcha,

sv. Norberta,

sv. Zikmunda,

sv. Benedikta s bratřími,

sv. Anežky,

sv. Zdislavy,

sv. Jana Nepomuckého,

sv. Jana Sarkandra,

bl. Karla Habsburského. Amen

 požehnej naší vlasti, vrať ji legitimního a plně katolického panovníka, aby Tvůj lid, který jsi svou krví vykoupil od bludů a zmatků současné doby Temna. 

Ve stínu Böhmerwaldu - Im Schatten des Böhmerwaldes

Římský voják stojí na stráži a dívá se zachmuřeně z hradeb Limes Romanum, hraničního opevnění, u své legie sídlící v Castra Regina (Regensburg) směrem severovýchodním. Je chladno. Mrzne. Je zakrytý pouhou kožešinou. Pro vojáka ze slunné Itálie je toto prostředí a podnebí utrpením. Dívá se k oněm zamlženým vrcholkům tzv. Hercynského lesa - zvaného Ptolemaiem Gabreta Hylé, nebo také Gabreta Silva (lesnatá). O tomto lese věděl už Straban z Amaseie kolem roku 63 před Kristem a píše v něm ve svém spise Geographica. Onen římský voják se dívá na vzdálené vrcholky pohoří, které je pro něho opředeno tajemstvím, je to pro něho terra incognita (neznámá země), ze které vyjíždějí nájezdy germánských kmenů a kam se už římská noha nikdy nedostane. O tomto Hercynském lese už hovořil Plinius Mladší, když popisoval divy, které v něm lidé nacházeli: ohromné propletené kořeny stromů, husté mlhy, hluboké lesy a bažiny… Drsný ráj, kde se odvážilo žít několik málo lidí… Od Václava II. zde žijí němečtí osadníci, kteří klučí lesy a prodírají se houštinami Böhmerwaldu. Pojmy jako Lusen, Falkenstein, Rachel, Plöckenstein, Wittigstein (Vítkův Kámen) se jim stane synonymem odvážného, drsného a chudého životního údělu. Krajina Böhmerwaldu se však liší od sudetské krajiny svou vlastní tajemností, kterou si generace usedlíků předávají jako prapodivné tajemství… Němečtí obyvatelé byli ve většině římští katolíci a často pracovali pod kopci v sousedním bavorském království, pokud práce na loukách a v lesích pánů v zemích Koruny české nebyla. O tvrdém životním údělu tamnějších obyvatel psali takoví romanopisci jako Karl Klostermann (pobýval část svého života v Schüttenhofenu - Sušici), Hans Watzlik (Unterhaid - Dolní Dvořiště), či Adalbert Stifter (rodák z Oberplan - Horní Planá) a další.

Specifika tohoto regionu jsou známá i dnešnímu českému člověku, který zavítá do prostor Böhmerwaldgau, zvláště do Markt Eisenstein (Železná Ruda), Bergreichenstein (Kašperské Hory), Hartmanitz (Hartmanice), Oppelitz (Opolenec), Stubenbach (Prášily), Aussergefild (Kvilda), Srní (Rehberg), Bučina (Buchwald), Spitzberg (Špičák), Eisenstrass (Hojsova Stráž), či Schüttenhoffenu (Sušice).

Totenbretter - Umrlčí prkna

Do nástupu komunistické diktatury a genocidního vyhnání německých obyvatel panem Benešem, si mohl pozorný návštěvník všimnout zvláštního atributu těchto hor: tzv. Totenbretter, neboli umrlčích prken, kterých byly tisíce roztroušených po horách, u kapliček, Božích muk a kostelíků. Byl to zvláštní zvyk obyvatel (který nenajdeme jinde) připomínat živým existenci smrti a konce lidského života, životního vyhnanství a soudu Božího.

Nechme promluvit citát z poznámek Hanse Watzlika, který chodíval šumavskou krajinou. Při jedné ze svých cest narazil na jedny Totenbretter, umrlčí prkna, kde bylo německy napsáno: "Poutníče, chvíli tady stůj, na cíl pachtění pamatuj, ať bohatý či chudý, starý, či mladý též, ani ty spáru smrti neunikneš. Nemůžeš smrt jak lidi uplatit, bědným mamonem zaplatit."

 

                                              (Totenbretter na vrcholu Velkého Javoru)

Existovalo tisíce podobných nápisů na každém z umrlčích prken. Časem vzala některá z nich za své. Proč lidé vystavovali umrlčí prkna po svých zemřelých členech rodiny? Citujme z Cimrhanzlova průvodce po Šumavě (Cimrhanzl - Führer durch den Böhmerwald) z roku 1878: "Zemře-li kdo v rodině, bývá až do pohřbení položen na prkno. Tato prkna se uschovávají co památka na zemřelého, obyvatelé je nějak pomalují (nadělají na ně křížky) aneb také nějakou průpověď na ně napíšou, malovaná jsou prkna ta obyčejně zelenou barvou. Tato prkna pomalovaná nalézáme všude, kamkoliv jdeme, u Božích muk, u stromů na plotech, ve dvorech, ano i u lávky přes potok je kladou. Tyto zvláštní připomínky  na mrtvé činí na nás nemilý pohled , zdá se nám jakoby zbytky rakve byly roztroušeny po celé krajině."

Zemřelý byl v chalupě položen na prkno a protože nebylo možné ho ihned pohřbít (pokud to bylo v zimních měsících), nebožtík byl ponechán na těchto prknech do doby, než bylo možné vykopat v zemi díru a pohřbít ho. Vzhledem k tomu, že zimní období bylo velmi kruté, bylo velkým

problémem pohřbít nebožtíka. Navíc, pokud to bylo jenom trochu možné, zemřelého bylo nutné přesunout na saních z hor dolů, k nejbližšímu hřbitovu a tam ho církevně pohřbít. Cesta byla mnohokrát velmi dlouhá a šlo se i několik kilometrů k nejbližšímu hřbitovu.

 

                                               Grosser Arber - Velký Javor (1456 m)

Nade vším se však tyčí majestátní hora - Gr. Arber - Velký Javor se svými kupolemi (připomínka studené a elektronické války) na vrcholu.

Až půjdete od lanovky na vrchol Javoru s informací z průvodce, že ta nižší věž patří NATO, tak se nenechte zmýlit: ta horní patří NATO, protože je oplocená ostnatým drátem s přehledovým radiolokátorem RRP117- Remote Radar Post firmy Lockheed Martin s 30 vojáky Abgesetzer Technischer Zug (AbgTZg 133) - dosah kolem 420 km. :) A stále funguje. To víte, Velký Bratr to musí mít všechno pod kontrolou i po pádu komunismu. Vytvoření světové republiky dá holt fušku! :)

(Pohled z Velkého Javoru na Hohen Bogen (1074 m), se dvěma vrcholy a základnami ASA a NATO, opět se špionážním vysílačem. Za dobré viditelnosti vidíte komíny teplárny v Plzni.)

Na vrcholu Velkého Javoru se nachází starobylá kaple sv. Bartoloměje, ke které se po staletí konají poutě a to poslední srpnovou neděli, samozřejmě pouze ve slušném oblečení, kterým je tradiční bavorský kroj. Každý kraj má svůj kroj a není tomu jinak ani v případě našich spoluobčanů z Böhmerwaldu. Více informací o dalších krojích německých oblastí zemí Koruny české najdete zde: http://www.sudetendeutsche-heimatpflege.de/?Trachten:Geschichtliches a dále v Sudetendeutsches Wörterbuch. Wörterbuch der deutschen Mundarten in Böhmen und Mähren-Schlesien, Bd. 1, München 1988.

Naši němečtí spoluobčané z oblasti Böhmerwaldgau hovoří severobavorským dialektem (Nordbairisch), nebo hornofalckým (Oberpfälzisch), který je nahony vzdálen klasické Hochdeutsch, tj. spisovnému německému jazyku. Skoro se zdá, že je to zcela odlišný jazyk než němčina. Spisovným jazykem neradi hovoří, či se na něj těžko rozpomínají. Ale jsou to lidé velmi srdeční a zvláště u staré generace člověk pochopí, co znamená tvrdý a obtížný život spojený s životem uprostřed lesů a hor, v nekonečné pustině, kde ani zemřelého nelze lehce pohřbít a kdy při křtu dítěte musí kněz rozbíjet led v křtitelnici. Prostě všechny obtíže, které zpohodlnělý člověk moderní doby nezná. A nakonec tyto horaly vyhnaly rudé gardy v rámci dlouho připravované genocidy.

 

Zbožnost, kaple a kapličky v Böhmerwaldu

Naši předkové prosluli velkou zbožností, o které tak často píší mnozí autoři popisující Šumavu, její krásu a hrůznost života ve stínu strmých kopců. Množství kapliček, Božích muk a kostelů zdobilo do začátku komunismu a české genocidy tyto kraje. To vše lehlo popelem a bylo nahrazeno ostnatým drátem a strážními věžemi, pohotovostními pluky SNB, později Pohraniční stráže.

Přesto se zde zachovaly nádherné barokní kostelíky ve všech větších městech tohoto kraje - v Bergreichensteinu, Schüttenhofenu, Eisensteinu, Zwieselu, Regenu, Klattau. Živá a jasná zbožnost těchto obyvatel hor byla jim vždy vlastní a je obdivuhodná... Pouze víra v Boha, velká úcta k Panně Marii a svatým: nejvíce snad ke sv. Janu Nepomuckému, to vše lemovalo tvrdé životní osudy horalů a sklářů pod Grosser Osser, Hohen Bogenem, Falkensteinem, Arberem a Plöckensteinem spojených s nejednou lidskou tragédií. Vzpomeňme na Klostermannův příbeh o 26 zmrzlých školních dětech z jeho šumavských povídek, nebo o oběšeném pasákovi Stielzlovi, který i po smrti nedal lidem pokoj.

Šumava a celý Böhmerwald je úchvatný a nevyrovná se mu v tajemnosti a hlubokosti jeho lesů a tůní žádné jiné horstvo v zemích Koruny české. Ale i zde žili lidé, lidé zbožní, kteří každý den upínali své zraky k Bohu a doufali, že se jim podaří přečkat další den, týdny, měsíce a roky jejich života v této horské poušti - v pravdě skoro klášterní.

Barokní kostel Panny Marie Pomocné ze Stelly v Markt Eisenstein (dnes Železná Ruda) je důkazem této zbožnosti, kterou neměl pouze prostý lid. Kostel Panny Marie Pomocné z Hvězdy byl postaven v létech 1729 - 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem zdejšího panství. Půdorys kostela tvoří šesticípou hvězdu. I mohutná cibulovitá kopule je zakončena, místo obvyklým křížem, hvězdou. Hlavní oltář - obraz Panny Marie pochází z roku 1854 a je kopií obrazu od Lukáše Cranacha st. Originál je v kapucínském klášteře v Innsbrucku. Významná kopie tohoto obrazu je v kapucínském klášteře v Pasově a je známá pod názvem Panna Maria Pasovská. Sochy na oltáři představují sv. Jindřicha II. a jeho manželku Kunhutu, kteří jsou patrony zakladatelů kostela a sklářů.

 

Neukirchen beim Heiligen Blut -  Zázrak ve spojení s husitskými vrahy

Husité se rovněž zapsali, aniž by po tom sami toužili, do historie kraje mezi Furt im Waldem a Zwieselem. Při jednom z jejich "spanilém, vražedném a drancovním výpadu"  dorazili k vesnici Neukirchen a jeden z Husitů chtěl znesvětit zde uctívanou sochu Panny Marie. Když ji však udeřil mečem do hlavy, vytryskl z ní proud krve. Na základě tohoto zázraku byl vybudován velký kostel a vesnice si z úcty k této zázračné události prodloužila své jméno na Neukirchen u Nejsvětější Krve. Návštěvu určitě doporučujeme, neboť je to jedno ze slavných poutních míst Horní Falce - Ober Pfalz.

Poustevník v hlubokých lesích

Mezi významné postavy Böhmerwaldu patří beze sporu svatý poustevník Vintíř. Blahoslavený Vintíř (německy Gunther nebo Günther, latinsky Guntharius, někdy uváděn jako Gunther z Niederaltaichu, asi 950-1045) byl německý benediktinský mnich, zakladatel kláštera v Rinchnachu. Z jeho jména vzniklo německé jméno Günther.

Vintíř žil v 10.-11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině v Durynsku, byl snad příbuzným vévody a pozdějšího císaře Jindřicha II. a díky sňatku své sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří z Čech utekli před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.

Ve 45. roce svého života se Vintíř po seznámení s řeholí benediktinů rozhodl stát se řeholníkem. Rozdal svůj majetek a v roce 1006 se stal řádovým mnichem benediktinského kláštera v bavorském Niederaltaichu, kde na další utváření jeho názorů na život a víru měl vliv opat Gothard. Později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad potokem  Regen (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (dnešní Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele. Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně zemřel. Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem. V roce 1045 zemřel a na základě svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně tamní baziliky sv. Markéty.

 

Spolehněte se na Boha a udeřte! Verlassen Sie sich auf Gott und greifen Sie an!

Tato slova pronesl dne 8.11.1620 významný řeholník, v současné chvíli je jeho jméno zařazeno do beatifikačního procesu. Jeho jméno je Ct. Dominik à Jesu Maria. V tento den slavíme vítězství katolických zbraní nad nejenom českou protestantskou revolucí. Katolická Liga a Prohabsburská vojska zlomila v této bitvě poslední odpor českých zrádců a jejich spojenců. Vojska Svaté říše římské německého národa, Katolické ligy, španělských a valonských spojenců, včetně pomoci polských kozáků pod vedením Karla Bonaventury hraběte Buquoye, vévody Maxmiliana I. Habsburského a původem vlámského generála Jana Tserclaese Tillyho (zvaného "Mnich ve zbrani") rozdrtila vojska českých zrádných stavů a jejich uherských a hornorakouských pomahačů. Ct. Dominik à Jesu Maria, občanským jménem Dominik (Domingo) Ruzola López (16. května 1559 - 16. února 1630) byl karmelitánský mnich a generál řádu, který působil v Římě a Vídni a je čelným tvůrcem kultu Panny Marie Vítězné. Po vypuknutí bojů třicetileté války byl vyslán z Říma s posvěceným mečem na pomoc českým a německým prohabsburským katolíkům. Do Čech přišel s ligistickou armádou bavorského vévody Maxmiliána I., s kterým měl přátelský vztah a byl jeho zpovědníkem. Připisuje se mu významná pomoc při vítězství katolíků na Bílé hoře a chápeme ho jako Boží nástroj svého vítězství nejenom nad českými nešťastníky. K posvěcenému meči také přibral pozdněgotický obraz Adorace Krista (zobrazující Svatou rodinu), který nalezl ve Strakonicích, nebo možná ve Štěnovicích, poničený a zneuctěný protestanty. Tímto obrazem poté žehnal katolické muže, kteří byli touto neuctivostí rozohněni, při bitvě na Bílé hoře, čemuž se připisoval velký význam pro závěrečné vítězství. Po bitvě, jako projev uznání, bylo umožněno karmelitánům se znovu usadit v Praze. Zázračný obraz byl ct. Dominikem odvezen k papeži. Ferdinand II. daroval obrazu cennou korunu zdobenou drahými kameny a podobně si počínali další členové Habsburského rodu. Poté byl umístěn do chrámu Santa Maria della Vittoria, kde shořel roku 1833. Jeho kopie se zachovala třeba i v kostele Panny Marie Vítězné.

Co říká tento muž ze 17. století nám, lidem z 21. století?

Předně ukazuje význam katolické víry a důvěry v Boží pomoc proti nepřátelům. Dnes se redukuje ideový nepřítel katolíků pouze na satana a padlé andělské bytosti, pokud vůbec ještě slyšíme řeč o neviditelných silách, které byly v rámci procesu demytologizace po koncilu "vyhozeny" ze slovníku církevních představitelů. Zapomíná se rovněž na viditelné nepřátele, kterých je dnes opravdu požehnaně. Ct. Dominik je prototypem bojujícího řeholníka, který podobně jako řada jiných příslušníků kléru (např. bl. Marek z Aviana, sv. Jan Kapistrán a další) neváhali povzbuzovat katolické armády v bitevní vřavě proti nepříteli. Díky nim byla Evropa zachráněna před Turky a dalšími invazemi. Dnešní zpacifikovaní kněží a biskupové s tolerujícím a kompromisním jednáním vůči světu a jeho lákadlům je otřesným zjevem dnešní doby. Spojení kontemplativního života modlitby s akcí a ve skutečném (reálném) fyzickém nasazení pro víru je dnes zcela zapomenuto a nebo je nahrazeno liberálním, či jiným pojetím odporujícím katolické víře. Kam se poděla katolická akce spojující tento ideál?

Osoby ct. Dominika, bl. Marka z Aviana a dalších nám tradičně katolickým monarchistům ukazují cestu, jak se vyrovnat s problémy moderní doby a doby ďábelské dezorientace. Bůh nechce, abychom byli kompromisní vůči revolučnímu pojetí republiky, jako někteří "tradiční" katolíci, kteří dokonce kandidují v nevěreckých stranách a hrnou se do Bruselu jako kandidáti zednářského parlamentu a pochodují na "Hrad" s podivnými lidmi, vesměs nepřáteli katolické Církve a Ježíše Krista. Takový "tradiční" katolicismus je karikaturou a katoličtí monarchisté musí ostatní od těchto pochybných pozic varovat. Tradiční katoličtí monarchisté nestaví svoji katolickou víru na bezbožeckých základech 1789. Nechtějí být poslušní nacionalistickým tendencím, které se šíří, ani vůči zničujícím reformám, které rozvrátily v polovině 20. století katolickou Církev a ještě předtím srazily katolické trůny, aby připravily nástup Nového světového řádu. Bohu se tyto kolaborace hnusí, protože jsou postaveny proti Němu a vedou do hříchu, nebo jsou na něm přímo vystavěny. Ct. Dominik a další svatí příslušníci kléru milovali Boha, Svatou Pannu a katolickou Církev do té míry, že nemohli nikdy přejít do kompromisů vůči světu a hříchu. Nikdy se nemohli spojovat s lidmi, kteří byli proti Bohu a Jeho milované Církvi. Nenáviděli hřích, podobně jako Bůh nenávidí hřích a Bůh sám nám v jejich osobě ukazuje potřebu dbát na čistotu své duše vzhledem k věčnosti, ale i pro získání milostí již v tomto pozemském putování, abychom nebyli kompromisní, či dokonce lhostejní.

Někteří nám namítnou: vždyť váš boj je naivní a nesmyslný: Viditelná podoba Církve je natolik změněna revolucí 1789 (kardinál Suenens), že je lidsky nemožné, aby se vrátila k Tradici, obnova Bohem posvěcené svaté katolické monarchie je rovněž nemožná, protože 1/ národy se vydaly cestou národních států, sekulárních republik, postavených na revolučních principech Francouzské revoluce, 2/ příslušníci Habsburského rodu jsou sice legitimní, ale jsou to vesměs nekatolíci, nebo liberální katolíci. Ano, jsou to pravdivé skutečnosti, ve kterých žijeme, ale takto přece katolický monarchista nemůže nikdy zoufat. Tradiční katolický monarchista si podržuje nejkonzistentnější náboženské, společenské a politické pozice, které převzal od věrných katolických předků, světců a věrných představitelů Církve a katolických papežů, biskupů, kněží a monarchů typu bl. Karla I., sv. Marka z Aviana, ct. Dominika, msgr. M. Lefebvra, sv. Pia X., bl. Pia IX. a dalších, kteří chtěli být poslušní Ježíši Kristu, neboť chtěli naplnit Boží vůli. Všechny ostatní pozice, které odporují této jediné tradičně katolické vizi, jsou scestné. A aby je tradičně katolický monarchista nezradil, musí věřit a spoléhat na pomoc Boží podobně jako oni. Rozšiřuje pokojné sociální království Ježíše Krista, aby pro něho získal co největší počet lidí. A i když z pohledu lidského se může zdát jednání a ideje tradičně katolického monarchisty jako neuskutečnitelné, potom je to měření lidským zrakem. Bůh však je prvním Monarchou, Svrchovaným Hierarchou - Pantokratorem, s korunou a žezlem, který si nepřeje podíl katolíků na Revoluci sekulárních republik, ani katolickou kolaboraci s principy tohoto světa, které odporují Jeho svaté katolické víře. On stojí na straně pouze důsledných katolíků a kdo jest proti Bohu musí počítat s totální porážkou. Bůh nenávidí Revoluci 1789 v jakékoliv podobě, protože tato Revoluce se Ho snažila nesmyslně sesadit s trůnu. Což se nemohlo nikdy tvůrcům nového světového pořádku podařit… A tak tito oslabovali Církev i katolické monarchie, až ty byly smeteny uplně a nakonec se pohroužila do temnot i viditelná struktura Církve. Ale jak je vidět bláhové stavění Babylonské věže ze strany nepřátel Církve pokračuje i nadále. Katoličtí monarchisté se snaží jít pod Boží vládou a vedením, za významné pomoci Svaté Panny a snaží se svým příkladem jejich Babylonskou věž strhnout do prachu. Využijme pro náš příměr vizi sestry Emmerichové, či sv. Ludvíka Maria Grignion o posledních časech. Tam, kde je Babylonská věž stavěna novým světovým řádem, tam na druhé straně stavby ji tradiční katoličtí monarchisté ničí, boří její lešení, její jeřáby a podkopávají její základy. Naše Svatá Vůdkyně jim ukazuje, kde jsou praskliny a díry ve zdi, které když odhalí, zbourají zase kus té ohavnosti na místě Svatém. Pokud nebudou na této Boží destrukci Babylonské věže pracovat katolíci, potom nikdo jiný jejich úlohu nepřevezme. (sv. Pius X.) Máme k dispozici nejskvělejší zbraně, které bourají jejich Babylonskou věž, jsou to zbraně skvělejší, než je jaderná bomba. Zasahují totiž celý svět najednou. Jsou to předně Svátosti, úsilí o svatost, modlitba, posty, pevné odhodlání vůle, jasná a pevná znalost strategie nepřítele, které používají katoličtí monarchisté k ničení předně své vlastní hříšnosti a systémových vad ve společnosti. Nakonec ho spolu s Neposkvrněnou povalí a rozdupou. A bude jednou obrozena svatá Boží říše, Vítězství Říše Boží Neposkvrněného Srdce dle Mariina zaslíbení. Můžeme parafrázovat slova sv. apoštola Pavla: Proto žijeme a jsme, proto bojujeme, proto jsme tupeni a ponižováni, abychom dopomohli Svaté a nerozdílné Trojici a Matce Boží porazit bezbožecký řád se všemi komunismy, nacismy, fašismy, zednářským viděním světa, včetně vlastní hříšnosti. Jak už bylo řečeno, za tradičně katolickými monarchisty musí stát a stojí Bůh, jeho Svatá Panna a universální katolicismus. Avšak ne s tlampačem a v objetí s nepřítelem, ale ve skrytu onoho Betléma, který je nahony daleko od ruchu tohoto světa. Bůh bude za nimi stát až do té chvíle, dokud ho nezradí svou hříšností, pýchou a pocitem výlučnosti, nebo pokud se nezpronevěří jeho principům. A nepřítel si musí být vědom toho, že mu nezbývá už mnoho času. Bělohorská bitva, podobně jako bitva u Lepanta, je pro nás příkladem důvěry lidí v Boží pomoc a zdrojem ohromných inspirací. V tehdejší době, v době bělohorské bitvy, také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy zní "veliká srážka". Do diskuze o mottu vstoupil opět mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy, která platí i pro nás na počátku 21. století: "Spolehněte se na Boha a udeřte." Sám ct. Dominik jezdil na koni mezi vojáky a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí. I když nám takový tradiční klérus chybí, nebo je nám neznámý, přece nás povzbuzuje ct. Dominik a svatí, kteří svá slova pronesli před mnohými roky, či staletími, jako kdyby stáli fyzicky před námi s křížem zdvihnutým a ukazovali nám cestu v bitevní vřavě.

Nakonec však zarazí Svatá Panna Boží meč do hlavy odvěkého nepřítele ďábla a jeho pomocníků a smete všechny Boží odpůrce. Jak se modlíme: Gaude, Maria Virgo, cuncta haereses sola interemisti in universo mundo - Raduj se, Panno Maria, která jsi potřela všechny bludy světa tohoto. Na troskách tohoto hříšného pokolení a světa bude postavena nová, svatá a věčná Říše - Říše Neposkrvněného Srdce Mariina, kterou naše svatá Stella matutina - Hvězda jitřní vyhlásila, že příjde (Fatima) a my chceme být první a předhánět se v budování a uspíšení příchodu této věčné a nesmrtelné říše Boží. Smrt principům 1789! Sláva Kristu Králi! Vivat Cristo Rey!

 

 

Pietas Austriaca versus současná doba temna - Pietas austriaca versus gegenwärtige Zeit der Dunkelheit

 Život a umírání bl. císaře Karla I. je dnes již klasickou ukázkou oné pověstné Habsburské zbožnosti a oddanosti vůči katolické Církvi, kterou by dnes mohl závidět nejeden příslušník kléru, který to ještě se zbožností myslí vážně. Císař Karel projevoval podobně jako většina členů Habsburského rodu zbožnost, onu příslovečnou Pietas Austriaca, kterou tolik nenáviděli a dodnes nenávidí nepřátelé katolické Církve a to dokonce i členové nejenom modernistického duchovního stavu. Křesťanské ctnosti tvořily páteř této Habsburské zbožnosti. Zvláště hojně vynikla Habsburská zbožnost ve válkách proti Turkům a protestantským heretikům a Bůh tuto zbožnost odměnil skvělými vítězstvími, které dnes oslavuje každý pravý katolík. Habsburská moc se neopírala o mandát z rukou lidu, ale od nepaměti si členové pozdějšího císařského domu uvědomovali, že vládnou "z milosti Boží". Byla to Boží mise, kterou chtěli naplnit, a které chtěli sloužit. Slovo "z Boží milosti" ovšem neznamenalo nějaká privilegia, ba právě naopak - tvrdou a nelítostnou službu, o které věděli, že bude jednou odměněna, nebo potrestána samotným Bohem. Byli si vědomi toho, že Habsburkům byla dána moc z Boží milosti a tuto misi hodlali naplnit. Nebyli to nějací volení šašci, kteří si přes internet chtějí odhlasovávat skrze hloupý lid, že bílá je vlastně černá. A lid je vždy hloupý, pokud ho vezmeme jako masu. Masa zůstane tupou veličinou, o kterou se dokáží opírat pouze revolucionáři typu demokratické bandy, bolševiků, či nacistů. Za Habsburky stál a stojí Bůh, Ten, který řekl Staniž se, a byl stvořen svět z ničeho, Ten, který poslal svého jednorozeného Syna, aby vykoupil svět. A Bůh je více než tupá masa hlasující přes Facebook. Křesťanské zásady politického působení usměrňované věrností vůči katolické Církvi a její nauce doplňovaly nejenom u císaře Karla ctnosti typu spravedlnost a mírnost. U Habsburků vynikal onen typ zbožnosti, která vykazuje stálost jak na veřejnosti, tak v soukromí. Dnes se usiluje o beatifikaci císařovny Zity, manželky císaře Karla I. Císařovna vytvářela s císařem Karlem křesťanský manželský pár hodný následování, ctnostný a mravný, který se snažil podobat manželství čistému a skvělému jaký měla Panna Maria a sv. Josef. Jak již bylo řečeno výše, vládnout z milosti Boží skrývalo neuvěřitelně náročný závazek před Bohem. Jeho narušení Bůh mnohdy v dějinách spásy trestal těžkými tresty. Bez dostatečných milostí Božích by nebylo možné pro žádného panovníka naplnit tento vznešený královský, či císařský úřad. Péče o blaho svých poddaných a jejich pokojný rozvoj nebyla redukována pouze na naplnění blaha tělesného, ale zvláště šlo i o blaho duše. Úřad císaře na sebe bral i povinnost bránit proti všem nepřátelům katolickou Církev a poskytnout ji nerušený rozvoj a působení, neboť ji Habsburkové vždy chápali jako pravou, neomylnou a jedinou archu spásy. Tento posledně jmenovaný aspekt byl naplňován, či zneužíván ze strany císařů různým způsobem a to i pro rozdílnost jejich povah a jejich míru ovlivnění nepřátelskými duchovními směry: včetně svobodného zednářství - smrtelného nepřítele katolické Církve a Habsburků. Vzpomeňme na křiklavé příklady Marii Terezii a Josefa II. První vynikala láskou ke katolické Církvi a dopomáhala k rozvoji řeckokatolické Církve na Východě říše, druhý katolickou Církev tupil a jistě za to každý dostal od Boha svůj díl pozitivní, negativní odměny. Habsburská vnitřní zbožnost se odrážela i navenek. Úctyhodné architektonické památky sakrálního typu, mariánské sloupy, které tak systematicky byly drancovány v Československé republice za tatíčka Masaříka, měla prostému lidu ukázat komu je třeba se klanět, jaký je smysl života a poukazovat jim na poslední věci člověka. Tyto památky byly vesměs i mocným díkůvzdáním za projevené nesčetné milosti Boží ve vítězstvích nad Turky, či za odvrácení nemocí a dalších neštěstí.

Centrem Habsburské zbožnosti byla úcta k Nejsvětější svátosti oltářní, k uctívání svatého Kříže a Panny Marie. Panna Maria byla ochránkyní všech národů monarchie a známe její nesčetné atributy: Magna Mater Hungariae, Magna Mater Austriae a Mater Gentium Slavorum. Současně i další svatí hráli v životě Habsburků stěžejní roli. Zmiňme velmi uctívaného sv. Josefa - všechny děti dostávaly jako jedno z obvykle početných křestních jmen jméno svatého Josefa. Svatý Josef měl jako otec Svaté rodiny chránit děti a říši a odvracet od nich neštěstí. Jednotlivé země měly své zemské patrony: sv. Leopold pro Rakousko, sv. Štěpán pro Uhry, sv. Václav pro Čechy spolu se sv. Janem Nepomuckým - jeho svatořečení silně podporoval císař Leopold. Habsburkové podporovali charizmatické řeholníky a kněze v jejich boji za spásu duší: jmenujme ct. Marka z Aviana, který dopomohl pozdvihnout ducha křesťanského vojska a k jeho konečnému vítězství nad Turky. Nebo zmiňme ctihodného Dominika a Jesu Maria, který povzbuzoval vojáky v bitevní vřavě na Bílé Hoře, aby porazili heretiky.

(obr. Rakouská císařská koruna)

Můžeme parafrázovat řeč hraběte W. Chojnického z knihy J. Rotha, Pochod Radetského: "Doba nás už nechce! Tato doba si chce vytvořit samostatné státy! Národy přestaly věřit v Boha, novým náboženstvím se stal nacionalismus. Lidé už nechodí do kostela, místo toho navštěvují národní spolky. Monarchie, naše monarchie, je založená na zbožnosti: na víře, že Habsburkové byli Bohem vyvoleni, aby vládli nad tolika a tolika křesťanskými národy. Náš císař je světským bratrem papeže, je jeho císařským a královským Apoštolským majestátem. Žádný jiný vládce není tak apoštolský, žádný jiný evropský majestát není tak závislý na milosti Boží a na víře jeho národů v tuto Boží milost. Německý císař vládne i poté, co byl opuštěn Bohem, případně z milosti lidu. Rakousko-Uherský císař není Bohem opuštěn."

Úkolem tradičně katolického monarchisty je podporovat katolickou Církev v její tradiční podobě a obnovu onoho Habsburského Ancien Régime, který byl pro tuto chvíli zatlačen do pozadí liberálně-modernistickou a bolševicko-nacistickou juntou. Z milosti Boží vládnou Habsburkové! Bůh to tak chtěl a chce! Deus vult! Habsburg Hoch!

Naše neštěstí začalo pádem starého Rakouska - Unsere Tragödie begann in der Zeit des Monarchiefalls

V posledních letech se snaží čeští historikové, pokud nejsou poplatní historické korektnosti, objevit pravou tvář Rakousko - Uherské monarchie a jejich výzkum se zaměřuje zvláště do doby vlády posledních Habsburků. Obraz monarchie se v novém světle historických výzkumů začíná měnit a to správným, objektivním směrem. Do té doby jsme byli odkázáni na devadesát let pokřivené historie. Monarchie se stala terčem nehorázných útoků a První republika byla vychvalovaná až do nebes. Osoby T. G. Masaryka a E. Beneše byly nesmyslně adorovány a jejich činy byly rovněž vyslovovány s posvátnou úctou. Čím však tito lidé ve skutečnosti byli? Co za sebou nechali? Klasickým případem je loupež století, která byla hrdě nazvána pozemková reforma. Více o ní zde. (http://strelci.webnode.cz/news/nebat-se-a-nakrast/) Rovněž vztahy První republiky ke katolické Církvi nemohou být považovány za normální, spíše za nepřátelské. Ani tzv. přísaha československých biskupů z roku 1928 nepatří mezi zářné příklady toho, jak dopadla dohoda mezi tzv. Československou republikou a Církví. Můžeme ji přirovnat k příkladu mexických Cristeros, kteří na příkaz papeže Pia XI. složili zbraně a následně byli zmasakrováni antikatolickou vládou. Můžeme pouze litovat i ty příslušníky kléru, kteří nám politikaří. Jak si kdysi povzdychl P. Robert Mäder, největším neštěstím pro Církev je, když se kněží snaží politikařit z kazatelen a místo, aby vedli lid k věčným pravdám, vysvětlovali pravdy víry a mezníky církevního roku, raději hovoří ve svých letácích o politických věcech jednostranně a zmateně, i když k tomu nejsou kompetentní. "Z kazatelny nemůže nikdy vzejít jednotvárná politika. Máme sloužit Věčnosti a nikoliv všedním dnům. Politizující faráři, kteří svoji roli zaměňují s pouličními řečníky a novinovými pisateli, jsou, ... , neštěstím pro Církev. Na kazatelnách se nemám zabývat ničím jiným než náboženstvím. Theologie je moudrost Boží. Na druhou stranu pokud se musíme zabývat náboženstvím, musíme ve státním životě podržet tu skutečnost, že z nejhlubšího základu veškerá politika závisí na theologii. Každá politická pravda vychází z náboženské pravdy. Každá politická falešná nauka vychází z náboženského omylu." (P. Robert Mäder, Myšlenky reakcionáře, 8. kapitola) Nekompetentnost ovšem dnes vládne skoro všude, takže tento trend je v současné době běžný, nikoliv normální. Nacionalismus a kvalita československé liberální demokracie Nationalism and Quality of so-called Czechoslovak liberal Democracy "V První republice vládl napříč politickým spektrem nacionalismus." Např. přijetím zákona č. 50/1923 se republika postavila mimochodem proti národnostním menšinám a zákon neúměrně zostřoval postihy za zločiny, které směřovaly proti jednotě, bezpečnosti a charakteru státu. Byla to reakce na šířící se bolševismus z Ruska, který tak tvrdě destabilizoval Maďarsko a Výmarskou republiku. Na druhou stranu to byl první útok na samotnou podstatu tehdy deklarované demokratické společnosti, protože zákon dovoloval cenzuru a zastavení periodického tisku. "V listopadu 1922 vydal pražský magistrát vyhlášku, kterou se zakazovaly "zpěvy německé v hostincích, hudba cigánská apod." To byla ona prvorepubliková demokracie par excellence. "Primátor Prahy Karel Baxa, antisemita a němcožrout, se pokusil zakázat, aby se na mezinárodní konferenci v Praze mluvilo německy." (Kryslík Tomáš, ibide, str. 61) Důležité je upozornit na fakt, že v bývalém Rakousku - Uhersku, zvláště v Předlitavsku nebyl zaveden úřadní jazyk. Žádný jazyk nebyl ve "vnějším styku" mezi úřady a státními podniky povinný. Dokonce neexistoval ani pořádný název pro Předlitavsko (bez Uher, nebo Zalitavsko), jen "Království a země Říšské radě zastoupené.". Stateční sudetští Němci odmítli bojovat proti císaři bl. Karlovi I. Heroic Sudeten Germans refused to fight against Emperor Blessed Charles I. Zvláště je třeba zmínit odvážný čin sudetoněmeckých mužů, kteří odmítli nastoupit do tzv. československé armády a to v roce 1921, když v Maďarsku přistál bl. císař Karel I. a pokusil se získat zpět osiřelou uherskou korunu. Československo jako jediné z okolních zemí mobilizovalo proti Habsburkům. Sudetští Němci, zvláště v okolí Egeru (Cheb), se vzepřeli mobilizaci a raději volili exil v nedalekém Bavorsku. V Graslitz (Kraslice) tekla kvůli této mobilizace krev. Bylo zabito 12 Němců a 10 jich bylo zraněno. Zpravodaj Ministerstva vnitra v Graslitz (Kraslicích) hlásil, co se dozvěděl od ošetřujícího lékaře, který pečoval o zraněné, " že prý náboje byly zvláště připraveny, aby způsobily obzvláště těžká zranění". (Klimek Antonín, Boj o Hrad, PANEVROPA, 1996.) Tady je odkryta skutečná tvář demokracie, o které se tak halasně mluví. V létě se do pohraničí osídleného Němci začaly vypravovat celé vlaky s českými šovinisty, kteří tam pořádali manifestace, a tím záměrně vyvolávali střety. V srpnu při jednom takovém vystoupení čs. legionářů v Aussigu (Ústí nad Labem) byli dva Němci zabiti a mnoho dalších zraněno. (Kryslík Tomáš, ibidem, str. 63) Pozemková reforma - Land reform Land Confiscation - Robbery of liberal revolutionary State Pozemková reforma byla dalším z mnohých protiprávních aktů nikým nevoleného parlamentu nové Československé republiky. V rámci této loupeže bylo odňato šlechtickým rodům neuvěřitelné množství hektarů půdy a císařská rodina byla oloupena o veškerý svůj majetek. "Prezident republiky šel příkladem a nechal zabavit Fürstenbergům zámek v Lánech a arcivévodovi Josefovi letní sídlo v Topolčiankách. Získaná půda se prodala více než půlmilionu drobných vlastníků. Vytvořilo se na 2000 zbytkových statků o výměře 100 ha. Kupci oněch statků museli prokázat, že doma mluví česky, že děti vychovávají po česku, jaké národnosti je choť, zda byli rodiče Češi a podobné, z našeho pohledu pro Němce, diskriminační opatření. Pro miliony občanů nového státu byla pozemková reforma názornou ukázkou, jak snadno se dají zneužít zfalšované dějiny pro nacionální satisfakci. Pozemková reforma byla chápána jako odčinění pobělohorské křivdy a pod rouškou dalších absurdit. Politické strany byly v naprosté většině zaměřeny proti německy mluvícímu obyvatelstvu." (Tomáš Krystlík, Zamlčené dějiny, str. 64.) Rádi bychom doporučili čtenáři některé publikace, které patří mezi první vlaštovky objektivní historie. Zbolševizovaní legionáři Bolshevic Czechoslovakian Legionaries of WWI. Poslední transporty legionářů z Ruska byly již silně zbolševizované. Poslední, dvacátý transport, přijal na lodi cestou do New Yorku rezoluci, že Štefánik a Beneš mají být postaveni před soud, protože legionáře "vědomě zaprodali do žoldnéřských služeb". 1201 legionářů podepsalo ještě na lodi manifest, v němž mj. stálo: "Chceme ...skutečně socialistický stát, čehož lze docílit ...pouze předáním moci státní do rukou dělnictva... Přijímáme program III. Komunistické internacionály. " Též vyzněly sjezdy legionářů v Táboře v srpnu 1920, které vyvolaly v novinách titulky " Socialistická republika - cíl a touha čs. legionářů." (Pernes Jiří, Až na dno zrady. Emanuel Moravec, Themis, Praha, 1991.) Masaryk a Beneš proti Rakouské monarchii s A. Hitlerem a B. Mussolinim T. G. Masaryk together with A. Hitler and B. Mussolini against Austrian Catholic Monarchy (převzato Krystlík T., Zamlčené dějiny, str. 85) "V roce 1933 se většina jeho interview točila okolo pojmu demokracie a diktatura. Hlásal protikladnost demokracie a "theokracie", prakticky označoval katolicko-germánský monarchismus za hlavní hrozbu, a to mu zcela bránilo pochopit podstatu totalitních hnutí, bolševismu, nacismu a fašismu. Britskému novináři W. B. Slaterovi řekl Masaryk podle Lidových novin z 19.3. 1933, že "je ve fašismu jakýsi prvek demokracie. Aby měl úspěch, musí fašism vyhovovat veřejnému cítění a zájmům. Mussolini zatlačil monarchism." Opakovaně to rozváděl, Američanovi E. A. Mowreovi v červnu tvrdil: " Noví vůdcové potřebují podporu národa a všichni vycházejí z lidu: Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to je určitý typ demokracie." Jak dále prohlásil tento papírový demokrat v interview londýnskému listu Morning Post v říjnu 1933: " Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou ...demokracie však musí být řízena experty ...Mám právo jmenovat ministry, kteří jsou pro funkci nejlépe vybaveni, ať sedí v parlamentu, nebo ne...A mohu propustit ministra, kterého považuji za nevhodného." "Francouzský politik Pierre Flandin dosvědčuje, že v roce 1931 mu Beneš v Ženevě řekl, že připojení Rakouska k Německu dává přednost před návratem Habsburků na trůn. Edouard Deladier si vzpomněl, že v létě 1933, po nástupu Hitlera k moci, slyšel Beneše tvrdit: Raději připojení k Německu než Habsburkové!"( Krystlík T., ibidem, str. 69.) Tady vidíme skutečnou tvář těch, kteří nám vládli. Literaturu, kterou doporučujeme: První kniha je z pera sekretářky C. a K. Výsosti císaře dr. Otto von Habsburga, Evy Demmelerové "Císař Karel I. - Blaze těm, kdo působí pokoj", nakladatelství Ikar a druhá je z pera Tomáše Krystlíka "Zamlčené dějiny 1918-1968.", nakladatelství Alfa, 2008. Dále odkazujeme čtenáře na další dvě publikace: Jeho Eminence kardinál Kašpar "Východní církevní otázka a úloha Rakouska - Uherska při jejím řešení" z roku 1902 a od Jeho Excellence Dr. Mořice Píchy "Dějiny konkláve Pia X.", dále kniha od téhož autora pod názvem "Přešlo-li rakouské jmenovací právo na vládu československé republiky." a kniha " Reforma patronátního práva". Boříme mýty! Rozpomeň se, Hospodine, na svou nejvěrnější říš! Její sláva nepomine, vždyť ji znovu obrodíš! Koruna dnes stále kryje, mocný panovníkův trůn! Navždy žije monarchie, Habsburský jí vládne dům!